Sněžné bouře || Hra o trůny

35. kapitola: Železo z ledu

Byl to malý hrad ve Vlčím lese z masivního dřeva železostromů, černý jako kůra oněch stromů a pevný jako kámen, jenž tvořil základy. Kmeny železostromů se mocně tyčily všude kolem hrádku, jehož temné dřevěné zdi šeptaly slova Forresterů. Železo z ledu, vzdychal Ironrath, když jeho čtvercové strážní věže pohladil lesní vítr nesouc vůně listoví a jehličí. A i když byl pouze ze dřeva a kamene, působil vskutku impozantně rozložen na skále uprostřed lesu. Železný, ano, to bylo to slovo, které hrádek vystihovalo. Pevný, tvrdý a také studený.

Voněl kůrou a listovím, hnilobnými pařezy a vlhkou hlínou na níž dýchal zelený mech. Jen si zabořit nohy do těch přírodních polštářů, jenž les nabízel. Jen si smočit palce v rose, jež mechové polštáře ukrývaly v sobě.

Ironrath usínal při ukolébavce vlčího vití, nezdál se však, že by někdy spal. Působil jako vztyčený strážný, dokonale rovný, připravený a bojechtivý, ovšem ne nedotknutelný. V nocích se topil v nekonečné tmě, jelikož kmeny železostromu, které mu dělaly blízkou společnost, byly o jistých třicet stop vyšší než nejvyšší výška, a větve oněch stromů zadržely průniku jakémukoli měsíčnímu paprsku. I ve dne byl jako v soumraku, leč pokud vítr nabral více sil, přiměl větve železostromu nějaký ten teplý paprsek slunce propustit a pohladit tak Ironrath po jeho studených zdech.

Ach, jak dobře si na to lesní místo pamatovala. Na ten lesní velehrad, který jí poskytl dětství plné různorodých vůní lesa v dřevěné pevnosti. Pokoušela se na všechny ty pachy rozpomenout, ale již si je nedokázala vybavit. Ta pevnost, ta temně hnědá pevnost obklopena tak vysokými stromy stejně hnědými jako hrad. Ach. Zdála se jí tak veliká. Jako malé děvčátko probíhala hradem přidržujíc se těch studených stěn. Byly sice ze dřeva, ale teplo jakoby nedokázaly udržet. Krby tam nevyhasínaly. Železo z ledu, pomyslela si. Leč byl to pouze velký hrad z jejího dětství. Jakmile její zelenohnědý zrak spočinul na Králově přístavišti, krvavé zdi Rudé bašty zahnaly dětství tak daleko, že už nikdy nemohlo nalézt cestu zpět. A Tysha dospěla a to ještě dříve, než odbyl její šestnáctý den jména.

„A Elsera?" ptala se plna dychtivé nedočkavosti. „Přišla za Zeď s tebou? Je tu někde?" divoce se rozhlédla kolem sebe, oči pátrajíc po dívce z jejích vzpomínek. Och, ti dva, Joser a Elsera, to byla nerozlučná dvojice. Bastardští sourozenci ze Severu, divocí jako les, ve kterém vyrůstali, kteří mezi sebe přijali jednoho bezejmenného sirotka.

„Ano, za Zeď jsme se vydali společně. Já a Elsera. To náš lord otec nás sem oba poslal," odpověděl hlasem zastřeným tajuplností, což v dívce kráčící vedle něj vzbudilo o to větší dychtivost znát vše.

Avšak její mysl se na okamžik zastavila u jeho slov „náš lord otec". Před očima se jí náhle zjevila zamračená tvář tvrdá jako kámen a chladná jako železo. Tvář ošlehaná studenými severskými větry pravého seveřana. V jejích časem zastřených vzpomínkách se lord Gregor Forrester dosti podobal jejímu nevlastnímu strýčku seru Malcolmu Branfieldovi. Ovšem skutečnost byla taková, že Malcolm byl jistý jižan, upravený a štíhlý jako proutek, zatímco lord Gregor byl věčně zamračený s tím svým rozježeným černým plnovousem na hranaté bradě. Jeden den na Ironrathu se s Joserem a Elserou vsadila, že jejich lorda otce rozesměje. Byl to den, kdy ji bastardi pána Ironrathu přijali mezi sebe.

„Proč by vás lord Forrester posílal právě sem?" zeptala se, i když odpověď ji samotná přišla na mysl. Lord z Ironrathu se jistě chtěl svých bastardských dětí zbavit, aby nemohly nijak ohrožovat jeho prvního manželského syna v právu na dědictví. Gregor nikdy neměl tolik blízko k Joserovi a Elseře jako k Rodrikovi a dalším jeho pěti dětem, jež zplodil s Elissou Forrester, sestrou Malcolma. Elsera se nemohla přidat k Noční hlídce, neboť nebyla muž, a Joser ji jistě nechtěl opustit.