Sněžné bouře || Hra o trůny

5. kapitola: Jelen a vlk

Zdálo se jí, že čím blíže byli Severu, tím více se zvedal studený vítr, dny byly kratší a slunce se stalo vzácnějším. Už to byly tři týdny na cestě. S bezpočtem zastávek za sebou si Tysha přišla, jako by už viděla snad celý svět. Jenže to byl jen klam, jenž zastiňuje myšlenky mladým poutníkům, kteří ani pomalu nevědí, čeho se skutečně bát.

Padala noc, na nebi se postupně rozsévaly hvězdy a měsíc zářil pouze z poloviny. Byla to vskutku pěkná noc. Taková, která je na oblast spojující Jih a Sever, přezdívaná Šíje, velice vzácná. Tysha se hřála u ohně rozdělaném Malcolmem a poslouchala rozhovory ostatních, kteří stanovali kousek od nich. Městská hlídka je už dávno opustila. Poté, co klece s vězni zanechali v jedné z těch největších pevností jménem Harrenhal, se vrátili na své působiště v Králově přístavišti.

Pro tuto noc byla jejich stanovištěm Kailinská držba. Rozpadlá pevnost, jejíž úkol byl již po tisíce let chránit Sever. Byla to jakási hráze přes úžinu v bažinách, které tady v Šíji byly skutečně rozlehlé. Byl to vždy jediný způsob, jak přejít bažiny a to bez úhony, tedy pokud se nějaký troufalec nerozhodl držbu obejít a namátkou pátrat po jiných dostupných trasách, jež byly ale pouze jen úzké a neviditelné cestičky skryté pod hustým rákosem a častou mlhou.

Malcolm jí vyprávěl, jak byl dříve tento hrad slavný a nedobytný. Míval dvacet věží a hradby vysoké kolem osmdesáti až sto stop. Byl obýván nejstaršími obyvateli Západozemí - Dětmi lesa. Když do Západozemí vtrhli Andalové, na Kailinskou držbu zaútočili a Děti lesa museli kvůli velké přesile tvrz opustit. Přitom za použití mocné magie chtěli Děti lesa Šíji zcela zničit. Avšak kouzlo se nepovedlo tak, jak mělo, a ze Šíje se staly pouze neprostupné bažiny a močály.

Tysha si nebyla úplně jistá, jestli to, co jí strýček vypráví, je pouze legenda, či je to pravda. Leč věděla, že se jí starý příběh líbí. Teď už před sebou viděla jen následky, ať už války mezi Andaly a Dětmi lesa, či následky síly tisíciletého času. Kailinská držba byla nyní zříceninou s pouze třemi věžemi, které když se plně obsadí, dokáží stále ochránit Sever před Jihem.

V Tyshe budila zřícenina jakýsi respekt a zároveň vyvolávala strach. Na noc se sice neusadili přímo uvnitř Kailinské držby, ale i samotný výhled na ni byl poněkud děsivý. Musela si ale přiznat, že ne tolik děsivý, jako noc strávená v Harrenhalu – největším hradu celého Západozemí, jenž byl nazýván nedobytným do doby, kdy si Aegon Targaryen nepřiletěl na svém draku Balerionovi a neusmažil silou dračího ohně všechny obyvatele, včetně krále Harrena a jeho syny, mezi zdmi vlastního hradu. S dračím ohněm se nemohl nikdo rovnat, poznamenávala Tysha a Malcolm doplňoval: Teď však už žádní draci nejsou.

Tysha se ho chtěla optat, jak si může být jistý, ale její myšlenky byly přímo proříznuty skřípavým havraním krákáním, jež se odráželo od snad každé kamenné zdi Kailinské držby. Oči se jí přímo přikovaly na zříceninu, dech se jí zpomalil a pravou rukou instinktivně padla k jejímu luku vedle ní na zemi. Již celé tři týdny intenzivně trénovala se svým strýcem na opravdového lukostřelce. Když ale Malcolm zjistil, že střílet šípy dokáže i ze sedla běžícího koně, došlo mu, že takovou pozornost na její mušku klást ani nemusel. Šerm a správné zacházení s mečem byla její slabina. A tak, jakožto správný rytíř a jeden z nejlepších šermířů Západozemí byl rozhodnut svěřit jí každý trik, co znal, co uměl. Jenže Tysha stejně více věřila šípům než nějaké těžké oceli.

V dáli zavyl vlk. Nebyli nijak daleko od Hlubokého lesa, v jehož srdci se skrýval Les vlčí. Vlastně už měli Zimohrad skoro na dohled, jen přejít několik pahorků.