❝Ohlédla se zpět na nekonečnou cestu před sebou. Uvědomila si, jaká příležitost se jí naskytla. Život jí teprve začal. Nikdy netušila, kam vlastně patří, odkud se vzala a jaký je důvod její existence. Doufala, že na konci tohoto zdánlivě nekonečně d...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Malcolm si vzpomínal, že tato místnost mívala dračí lebky podél jejích stěn. Od nejmenší po tu úplně největší. Až po Baleriona, Černého běsa, někde tam u Žlezného trůnu. Tu nesměrnou lebku největšího draka viděl pouze jednou v životě, ovšem stále i po těch letech si dokázal vybavit, jak sama, i když mrtvá, naháněla strach. Ty dlouhé, špičaté zuby, temné důlky po očích... Vlastně pro Malcolma byla impozantnější než samotný Železný trůn poskládaný z tisíce mečů.
Avšak nyní se v místnosti žádné dračí lebky nenacházely. A Železný trůn vévodil trůnnímu sálu zcela sám. Společně s ním tam byl i král, jenž na trůně seděl. Nepyšnil se pouze svojí korunou na svých zlatých vlasech, ale také tím drzým úsměvem.
Ze svého trůnu shlížel na mnoho lidí. Byli to hlavně dvořané, urození pánové a dámy, rádci a Královská garda. A mezi nimi prozatím v ústraní stál i on. Opět se svěšenými rameny a okovy kolem svých zápěstí. Neměl by tu teď stát. Tolik úpěnlivě plnil příkazy všech možných králů, až ho jeden z těch příkazů zanesl sem. Do spárů lvích drápů a jeleních parohů. Neviděl žádnou možnou cestu zpět. Byl však ponaučen. Již nikdy nebude plnit příkazy králů. Pokud se mu ovšem ta příležitost snad naskytne. Pokud to tu přežije, poklekne před matkou draků. Tak byl Malcolm rozhodnut.
Právě z trůnního sálu odcházel Tywin Lannister. Na jeho hrudi se leskl odznak malé kovové ruky lorda Pobočníka. To on vystřídal Eddarda Starka. Je to již dlouho od jeho smrti. Malcolm více upadal do svých myšlenek, než aby pozoroval dění kolem sebe, ovšem pyšně dunících kroků Tywina Lannistera si nemohl nevšimnout.
„Petyre Baelishi," zvolal král do náhle rozlehlého ticha, které užuž odnášelo Malcolmovy myšlenky opět daleko pryč od Lannisterů. „Předstup," pokynul mu a štíhlý menší muž s úhledně upravenými vousy učinil, jak mu král řekl. V tu ránu visely Malcolmovy oči na něm. Tolik ho neměl rád. Každý jeho úlisný úsměv, každé jeho vrtkavé gesto... To kvůli němu tu teď stál v okovech bezmocný, hladový, sám.
Malíček se galantně uklonil a král se jal pokračovat v řeči. „Za tvé služby a... důvtip v sjednocení rodu Lannisterů a Tyrellů prohlašuji zde před celým dvorem, že ti bude udělen hrad jménem Harrenhal se všemi příležícími pozemky, služebnictvem a výdělky, aby ho jednoho dne mohli zdědit tví synové a pravnuci od dnešního dne až do konce časů."
Malíčkovi se těžce maskovala radost, avšak i přesto se dokázal stejně galantně narovnat jako ten nejrovnější topol a nadhodit jeden ze svých úsměvů. „Dle Vašich slov, výsosti. Jsem Vám zavázán. Ještě však musím někde sehnat ty syny a pravnuky," pronesl ledabyle a za odměnu si mohl vyslechnout pobavené chichotání dvořanů i krátkého smíchu svého krále. Následně se odebral zpět do davu.
„A nyní," zvolala Cersei Lannister svým pevným hlasem z místa po pravici svého syna a krále, „Nechť před krále a ostatní předstoupí ser Malcolm Branfield, jehož Malá rada nedávno zbavila členství ve Zlatých pláštích, královských vykonavatelů pořádku a práva v hlavním městě, Králově přístavišti. Nyní máš šanci, sere, obhájit své činy, jež jsi vykonával ve službách zrádce Eddarda Starka, aby mohla jeho Výsost rozhodnout o tvém osudu."
