Sněžné bouře || Hra o trůny

19. kapitola: Lorďátko

Od toho dne, kdy se rozloučila se dvěma dobrými přáteli; lordem Tyrionem a Špindírou, bývala Tysha na cvičišti snad každé odpoledne. Za až dychtivé snahy chtěla dokázat, že si místo v Noční hlídce zaslouží i bez Lannisterského zlata. Uplynulo spoustu dnů a poté i týdnů, kdy opět nabrala ztracenou sílu a kdy nemyslela na nic jiného než na to, jak to s ní půjde dál. Děsily jí sny o smrti dalšího z blízkých, o opuštění Černého hradu, o další nekonečné cestě za ničím... Nechtěla odejít z Černého hradu, netoužila ani po opuštění Severu. Na Severu vyrůstala a až teď si vzpomněla, jak to tu dříve milovala. Lesy plné divoké zvěře, severský vítr, věčné ticho a bělostný sníh i v létě. Ironrath byl sice hezčí tvrzí než byl Černý hrad, ale Tysha se rozhodla již víc si nestěžovat.

A jeden z důvodů byl Jon Sníh. Ten zarputilý bastard ze Zimohradu, který se uměl ohánět s mečem, jako by bylo ostří součástí jeho těla. Byl nejlepším. Ani Tysha, i přes únavné tréninky s jejím strýcem, rytířem, se mu nikdy nemohla vyrovnat. Konec konců, byla to jen dívka... Mnozí to o ní nevěděli. Svojí nenápadností a zkušenostmi bytím chlapcem už od svých raných let jednoduše splynula s ostatními umrněnými rekruty. Jenže byli tací, kteří to věděli, a jedním z nich byl právě Sníh.

Allisera Thorna, zbrojmistra Černého hradu, neměl rád snad nikdo. I Tysha ho proklínala po každém tréninku. Ty ostré nadnesené pohledy, které jí věnoval, odporné poznámky a výsměšky, či jeho obvyklá nepřátelská věta: „Holky sem nepatří, Tysho Bouře," ji nutily šílet zlostí. Jenže to nemohla dát znát. Klidný výraz při poslouchání zlých osočení se naučila udržet na své tváři do doby, kdy pokaždé zmizela z Thornova pohledu, od Jona Sněha.

„Sedm pekel, Tysho Bouře," říkal Thorne, jak ráznou chůzí kráčel za skupinkou mužů na nádvoří, všichni dávno připraveni na výcvik. Byla to škoda pro Tyshu, že si Thorne všiml jako první právě jí. „A já si už myslel, žes po tom včerejšku raději Zeď opustila," otráveně se ušklíbl.

Tysha si vzdorovitě kousla do jazyku. S myšlenkou na včerejší trénink, kdy byla tak hloupě pokořena jedním ze zdatných rekrutů, Hadlerem, jenž mával mečem snad všude, kam se ona mihla, že ji zasáhl několikrát nejenom do ramen ale i do kolene a jednou dokonce i do břicha, ucítila své modřiny, jako by se probraly k životu. Pulzující rány ji začaly činit stejnou bolest jako předchozího dne.

„Zatím nemám v úmyslu ji opustit," promluvila klidně.

„Vážně?" nadzvedl výsměšně obočí. „Tak mám pro tebe docela špatné zprávy. Tito muži budou zanedlouho skládat své přísahy. Vypadá to, že tvůj pobyt tu brzy skončí," nepřátelsky se na ní zašklebil, což mu bez váhání oplatila.

Už už na něj chtěla zpětně zaútočit a dát tak najevo, že se nedá, což, sama věděla, by vlastně ani dělat neměla, jenže v momentu, kdy znovu otevřela ústa, se ozval Grenn. „Sedm pekel, kdo je to?"

Za Alliserem Thornem, za nímž dnes nevlál dlouhý černý plášť tak jako obvykle, se totiž vyvalil, ano vyvalil, ten nejtlustší chlapec, kterého Tysha kdy viděla. Ani hostinský v ulici zalité vůní čerstvého pečiva nebyl takhle tlustý. Dokonce ani řezník, v jehož krámě Tysha jednou ukradla hrst kuřecích jater - a ten byl tedy vskutku zavalitý.

Rekruti stojící nejblíže si mezi sebou vyměnili pobavené škleby. Pypar dokonce prohlásil něco natolik vtipného, že se i Jon Sníh neubránil smíchu. Avšak Tysha byla zticha. Vždy se raději těm klučičím hloupostem vyhýbala. Sice si vcelku rozuměla s Grennem a Pyparem, jenže stále bývala raději sama za sebe. Momentálně upírala svůj pohled na tlustého chlapce, který začal přerývavě oddychovat, jakmile se zastavil po boku Thorna.