Sněžné bouře || Hra o trůny

41. kapitola: Povstání Ledového draka

Kniha třetí: Dračí bouře

Sub-prolog II.

Hromy se tou krajinou nesly často. Blesky krajinu osvětlovaly za nocích a déšť krajinu omýval, jako byly omývány hradby Bouřlivého konce mořem. Jak impozantně tam na útese neobvyklý hrad, jenž se skládal pouze z jedné jediné obrovské věže tyčící se nad rozbouřeným mořem, které snad nikdy nenašlo útěchu v jemných vlnkách letního slunce, stál.

Kolem té věže se dokola táhly masivní hradby, chránící pevnost, které byly však nic proti síle bouří, jež daly této krajině jméno. Legendy praví, že Bouřlivý konec se sedmkrát postavil, aby šestkrát mohl padnout pod silou běsnících bouří a mocných blesků, jež do stavby pokaždé udeřily. To až po sedmé sám Brandon Stavitel pomohl tehdejšímu rodu vystavět takový hrad, který se již sami bohové nepokoušeli zničit prostřednictvím svých hromů a blesků

Bylo to neklidné a neutuchající místo, jež zažívalo klidné dny jen málokdy. Rhaella Targaryen takové dny považovala za božská požehnání, neboť právě při její návštěvě Bouřlivého konce se moře a i nebe nad impozantní věží bouřili ve směti vody a hromů častokrát.

Byl to jeden z mnohých dnů v jejích komnatách, kdy jako vězeň vyhlížela z oken na volnou krajinu. Avšak nepřemýšlela o nijakém úprku z vězení, do níž jí její vlastní manžel vyslal. Právě v těch komnatách Bouřlivého konce totiž měla vše, co si mohla přát.

„Navrhuji jméno Bonifa po mé babičce," vyhrkl zbrkle a nadšeně rytíř, který měl královnu v jejím vězení na Bouřlivém konci držet na příkaz krále Aeryse II.

„Bonifa," zopakovala Rhaella pobavená jiskrným zazubením toho muže. V tu chvíli v něm viděla jeho pravé já – mladého a naivního muže řítícího se bezhlavě jako blesk do všeho zakázaného. „Tví rodiče tě pojmenovali po tvé babičce?"

Rhaella se rozesmála a Bonifer Hasty se k ní ihned přidával. Byl to smích plný života a také lásky, když se jejich veselé oči střetly. Bonifer ve své zbroji rytíře Královské gardy přistoupil k Rhaelle a s lehkostí položil dlaň na její zvětšující se břicho.

„Tak jak bys to dítě pojmenovala ty?" zeptal se jí stále vesele, v očích chlapecké ohníčky zvědavosti.

Rhaella Targaryen měla jména dávno vymyšlená, jen si svojí volbou nebyla jistá. Položila svoji ruku na tu jeho na jejím břiše a pak pohlédla svýma fialovýma očima ke krbu, kde na krbové římse ležela ta dýka se zlatým jílcem ve tvaru dračí hlavy.

„Pro dívku Visenya po Visenyi Targaryen. Praví se o ní, že byla schopná a odvážná válečnice."

Bonifer se pousmál. „A pro chlapce?"

„Baelon," úsměv mu bez váhání oplatila, „po Baelonu Statečném Targaryenovi, který byl po Visenyi druhým dračím jezdcem Vhagara."

Bonifer vzhlédl tam, kam se před pár krátkými okamžiky upíraly její oči. Spatřil lesknoucí se valyrijskou ocel a znovu se pousmál. „Chceš darovat tu dýku našemu dítěti?"

„Aspoň něco z něj bude dělat Targaryena, když ne mé jméno," odpověděla mu Rhaella upřímně s jistým posmutněním v hlase, kterého si Bonifer okamžitě všiml. Byl vůči ní tolik citlivý.

„Tak se vezměme!" prohlásil opět zbrkle a naivně. Vůbec v tu chvíli nepřemýšlel. Ani nemyslel na to, že pokud by se skutečně vzali, Rhaella by podle zvyklostí měla přijmout jeho rodové jméno, ne on její. Byl tolik zamilovaný, že nedokázal rozumně přemýšlet.