Nemanželské děti Západozemí dostávají svá příjmení podle určitých faktorů na území, kde se narodily. Bastardi z Říčních krajin jsou Řeka, ti z údolí Arryn jsou Kámen, ze Železných ostrovů si nesou příjmení Štít, na území Roviny jsou nemanželské děti pojmenovávaní Květina. A tak dále, až se dostaneme k Bouřlivým krajinám, území spravované královským rodem Baratheonů, kde nemanželské děti dostávají příjmení Bouře. Tyshu by v životě nenapadlo, že zrovna tohle by mohlo být její pravé příjmení. Ani tomu nevěřila, nechtěla tomu věřit. Celý život žila jako Tysha, ta sirota, jež se vždy držela co nejblíž sera Malcolma Branfielda. Nic víc nebyla. Vlastně tohle vše jí stačilo.
Ale teď najednou měla příjmení. Měla příjmení, které jí napovídalo, odkud pochází. Dokonce jí i napovídalo, kdo by mohli být její rodiče. Byl její otec z rodu Baratheonů? Proudí v jejích žilách alespoň z části vznešená krev? Kdo je vlastně ta Tysha Bouře?
Byla zmatená. Srdce se jí jako by zastavilo způsobeným šokem, jenž proběhl celým jejím tělem jako blesk a tak ji znehybněl. Měla strach. Strach z nového neznámého, strach ze sebe samotné. Právě zjišťovala, že vlastně vůbec nezná samu sebe. Přišlo jí to děsivé. Pociťovala zlost a nenávist. Poprvé v životě byla tak rozhněvaná, že se jí na kratičký moment udělalo černo před očima. Nenáviděla tu skutečnost, že celý svůj život byla vychovávaná jako někdo jiný. Celý její život jí byly vykládány pouze lži.
Sepjala ruce v pěst. Nehty si tvrdě zarývala do dlaní, ale nic jiného než tu ohromnou zlost a nenávist necítila. Nosní dírky se jí rozšířily. Čelo prohloubilo její vražedný pohled. Chtěla křičet a mlátit pěstmi do těch kamenných zdí Černého hradu. Chtěla bušit do Malcolma a konečně z něj dostat celičkou pravdu.
Malcolm si přečetl její emoce z její tváře, a tak pochopil, co se jí asi tak zhruba honilo v ten krátký moment hlavou. Chápal, co jí způsobil. „Je mi líto, Tysho, že jsi na to musela přijít zrovna takhle," zašeptal soucitně. Tuto pravdu si pro ni šetřil již sedmnáct let a tento rok jí to hodlal předat. Ne ale tímto způsobem.
Ruch v srdci tvrze začínal být čím dál hlasitější, že ho už Tysha nedokázala jen tak snadno ignorovat. Slyšela zvučný hlas Yorena a rázný tón Allisera Thorna. Následně uslyšela i ostré narážení železa o železo, meč o meč.
„Všechny z vás si teď vyzkoušíme!" křičel Alliser. Následně ukázal na další dva rekruty, kteří se měli přidávat k ostatním do pole s meči.
Bolestivě rychlý tlukot srdce jí činil závratě. Oči vyplašeně pozorovaly dění uprostřed nádvoří. Bylo jen otázkou času, než naproti ní postaví nějakého z mužů. Krev jí vřela. Atmosféra, jež kolovala na nádvoří Černého hradu, ji napínala jako tětivu luku. Cítila, že brzy praskne.
Dech se jí zasekl v hrdle, když ucítila pevný stisk na své paži. „Pohyb," rozkázal netrpělivý Alliser Thorne, jenž na pokyn lorda Velitele zatáhl nenápadnou dívku doprostřed nádvoří.
Do rukou jí vložil chladný jílec meče, který zde sloužil pouze pro trénink bratrů Noční hlídky. Na první pohled bylo vidět, že je tupý. Tysha ale hned, jakmile ho pevně uchopila, pocítila jakousi možnost vybít svůj vztek. Jistě by i tento meč dokázal zabít, přemýšlela. Její oči vyhledaly sera Branfielda. Ani by do sebe neřekla, že by někdy mohla mít až takhle temné myšlenky. Při jediném pohledu na ustaraného rytíře ale zjistila, že nad ničím jiným už ani přemýšlet nedokáže.
„Docela by mě zajímalo," mluvil Thorne ještě před tím, než jí a jejímu protivníkovi zanechal dostatečně volné místo. „Jak by se malá holka, jako si ty, dokázala ubránit takovýmuhle hromotlukovi. Odzbroj tu holku, Grenne." A s posledními slovy se otáčel na svých patách.
YOU ARE READING
Sněžné bouře || Hra o trůny
Fanfiction❝Ohlédla se zpět na nekonečnou cestu před sebou. Uvědomila si, jaká příležitost se jí naskytla. Život jí teprve začal. Nikdy netušila, kam vlastně patří, odkud se vzala a jaký je důvod její existence. Doufala, že na konci tohoto zdánlivě nekonečně d...
