Sněžné bouře || Hra o trůny

10. kapitola: Mrazivý šelest Severu

„Nemůžu tam teď za ní jít," sykl tiše do tichem zalité, jedinou svíčkou osvětlené, tmavé místnosti.

„Ale měl bys s ní konečně promluvit," nabádal ho neúprosně.

„Copak to nechápeš?" ohradil se podrážděně starší z mužů. „Ona se mě nechce vidět a ani omylem se mnou mluvit," hruď se mu napjatě třásla. Byl deprimovaný a přítomnost toho malého muže mu to nijak neusnadňovala. Nakonec si těžce povzdechl a unaveně se svalil na židli vedle stolku se svící. „Takhle to být nemělo. Takhle se to dozvědět neměla. Selhal jsem," kroutil hlavou do stran se sklopeným pohledem.

„Bylo to trochu kruté, to musím uznat," souhlasil a s vlažným poloúsměvem si dolil číši vínem. „Ale stejně by se to jednou tak či tak dozvěděla. Tak je bastard, no..." kmitl rameny a pokusil se věnovat svůj klidný škleb svému společníkovi. Ten však hleděl zcela zničeně do dřevěné podlahy, a tak ho nechal být a raději se věnoval vínu. „Ona se s tím naučí nějak žít a uvidíš, pak ti i odpustí."

Jeho zarmoucený společník, ale nedokázal být tolik v klidu jako on. Hleděl do podlahy a cítil se tolik prázdný. Nechápal, jak mohl ten malý muž něco takového říkat. Možná hodně četl, ale zrovna v této chvíli se zcela mýlil. „Bohužel," vzdechl nešťastně. „Tohle je teprve začátek."

„Ach ano, ještě by to chtělo sdělit jí jména jejích rodičů a až pak se s tím nějak srovná," přikývl hrajíc si se zpola plnou číši v jeho ruce. „Věř mi, sere Malcolme."

Rytířova hlava však při slovech malého muže klesla ještě níž. Polomuž nic nechápal, nic nevěděl a taky jak by mohl?

To ticho v oné potemnělé místnosti bylo hluboké. Zdi Černého hradu byly pevné a tolik mlčenlivé. Za dveřmi do místnosti se rozléhal pouze šelest severského větru. Klid mezi dvěma společníky byl tak dlouhý, že za tu dobu stihl malý muž vypít svoji číši s vínem. Zjistil, že s jeho zarmouceným společníkem dnes v noci žádná zábava nebude po jednom pohledu na něm. Svoji hlavu měl poraženě svěšenou rovněž tak svá ramena, hleděl do země, věkem zpuchřelé dlaně si tvrdě a neslyšně třel o sebe. Rozžhavené dříví v kamenném krbu líně zapraskalo.

„Nu, vypadá to, že nakonec půjdu já a promluvím s ní," pravil z ničeho nic.

Ser se nad jeho návrhem však nijak nevzrušil. „Nepustí tě k sobě," zamručel.

„Ale pustí a poslouchat mě taky bude," řekl sebejistě a poněkud lopotně se svezl z tvrdé židle. Jakmile se postavil na nohy, hlava se mu mírně zatočila. Cítil se lehčí. „Já jsem přece lord. Mě by se mělo poslouchat."

Jeho stále nešťastný společník přidal ke svému smutkem zahalenému obličeji nyní i lehké zamračení. Konečně vzhlédl na Polomuže. „Ty jí neznáš. Jí nezajímá, že jsi nějaký lord," kroutil suverénně hlavou do stran.

Malý lord na slova starého rytíře nijak nehleděl. Upravil si svůj plášť a dělal, že svého zklíčeného a opět podrážděného společníka přeslechl. „Jedla?" optal se. „Neviděl jsem jí na večeři ve společenské síni."

Rytíř se nechápavě zamračil. Změřil si svého sebejistého a již krapet opilého společníka od shora dolů. „Ne," odpověděl nakonec.

„Bude se mnou mluvit," mrkl na něj lord, jenž měl v hlavě v tu ránu připravený plán.

Když Tyrion Lannister opouštěl potemnělou místnost, Malcolm Branfield kroutil hlavou do stran. Tyrion ani netušil, jaká je ta holka oříšek. Malcolm očekával jeho prohraný návrat v nadcházející chvilce.