Sněžné bouře || Hra o trůny

7. kapitola: Černé vzpomínky

Druhý den ráno se Tyshe vůbec nechtělo vylézat z postele. Ty teplé kožešiny a tlusté přikrývky dělaly z té tvrdé postele v oné krčmě na Zimohradě ten nejvíc útulný úkryt před světem. I Špindírovi se to opravdu líbilo. Tysha by klidně spala celý den, kdyby mohla. Jenže její strýc s ní tento nápad nesdílel.

„Tysho, vstávej." Slyšela, jak potichu zavírá dveře do jejího pokoje a přechází po místnosti. „Slunce už dávno vyšlo. Ani nevíš, kolik jsem toho za dnešní ráno stihl," říkal, mezitím co otevíral okenice a pouštěl tak do místnosti chladný severský vzduch. „Něco jsem ti koupil," usmál se pod vousy.

Špindíra seskakoval už zcela probuzen z vyhřátých dek. Pořádně natáhl své tlapky a pak rychle běžel přivítat Malcolma, jenž si ho za ten čas strávený s ním na cestách již docela oblíbil. Stále to pro něj byl ale špinavý tulák.

Tysha se rozespale protáhla a zívla. Malcolm ji probudil z docela pěkného snu, jenž byl prvním za poslední dny. Od Rossovi smrti v Králově přístavišti se jí totiž pouze zdávalo o Ohaři a jeho zrůdné tváři a o tom, jak Rosse vraždí přímo před jejím zrakem.

„Dobré ráno," zamumlala téměř neslyšně. Pomalu se posadila držíc pevně kolem sebe vyhřáté kožešiny. Zaostřila na Malcolma a první, čeho si všimla, byl jeho zcela nový oděv z teplé a silné kůže podobný tomu, co měl včerejší večer na sobě Tyrion Lannister.

„Než dojdeme na Černý hrad, bude se ti hodit," usmál se a položil ji huňatý svrchník, zateplené kalhoty a zcela novou obuv na kraj postele. „Na trhu jsem vyjednal dobrou cenu. Ani bys nevěřila, jak mi ten pán vyšel vstříc. Je to pravý medvědí kožich!" nadšen ze svého ranního úlovku si přisedl k Tyshe a ukazováčkem přímo dloubal do chlupatého, tmavě hnědého svrchníku.

Tysha se ale na něj nazpět neusmála. „Ty jsi byl na trhu?" zeptala se s lehkým zamračením. „Chtěla jsem jít s tebou. Proč jsi mě nevzbudil?"

„Poslední noci jsi moc nespala. Věčně jsi byla vzhůru a nesnaž se zapírat, vím to moc dobře. Budilas mě," na konci se uchechtl. Tysha od něj odvracela pohled. Přemýšlela, jak mohlo být možné, že ji vždycky tak snadno prokoukl.

Vítr jí prohrábl kožich jejího nového pláště, chladný vánek se jí dostal až pod její lehký šátek s vyšitým vzorem. Zrovna vyšla z krčmy do sluncem zalitého nového dne na Zimohradu. Sever nevypadal nikdy tolik vábně jako dnes.

Před krčmou ji přivítala ona eskorta, jež doprovázela již tři týdny. Muži, mladí či starší, urození a neurození, zločinci nebo počestní – noví rekruti Noční hlídky, odpočatí a připravení na pokračování v cestě na Černý hrad. Nikdy si jí nevšímali, ona se jim vyhýbala, a tak neměli důvod se o ni starat. Navíc, to přece byl jen tamten panoš tamtoho zapomenutého rytíře. Ano, byl. Uměla to hrát dobře, pakliže to bylo zapotřebí.

Tysha se rozhlédla kolem ve snaze najít Malcolma, ale mezi naloženými vozy a tažnými koňmi zahlédla někoho zcela jiného. Toho Polomuže, který zaplatil jejich včerejší hostinu. Ten, který poznal, že je dívka a který právě seděl na statném hnědákovi, po jehož boku stáli dva podobní oři s Lannisterovou stráží na svých hřbetech. V tu chvíli jí problesklo hlavou to, kvůli čemu nemohla včerejší noc usnout. O čem se asi Malcolm a Tyrion bavili, když hospodu spolu s Yorenem opustila? Bylo to o ní? Co když Tyrion nějak Malcolma vydíral? Lannisteři jsou tak proradní, pomyslela si a s pohledem na malého Skřeta na vysokém koni se ušklíbla. Polomuž si jejího pohledu upřeném přímo na něm všiml. Zdvořile se usmál.

„Co tady dělá?" špitla Tysha k přicházejícímu Malcolmovi. Právě vycházel ze stáje v rukou otěže svého koně. Nemusela ani říkat kdo. Malcolmovi to v tu ránu došlo.