Sněžné bouře || Hra o trůny

16. kapitola: Chladné objetí smrti

Tyrion Lannister scházel dřevěné schody, které dnes ráno pečlivě vydrhli někteří z rekrutů. Nádvoří se v rychlosti vyprazdňovalo. Všichni pospíchali do společenské síně. S kožichem na jeho ramenech si pohrával lehoučký vítr stejně jako s jeho plavými vlasy. Hodlal vyjádřit svůj obdiv dívce, jež tak dobře uměla s mečem. Za život snad ještě nikdy neviděl, aby dívka rozbila muži nos. Když slyšel, jak ji Alliser Thorne probodával svými jedovatými slovy, chtěl ji alespoň trochu podpořit.

Ser Alliser je hlupák, říkal si v duchu. Rozhlédl se kolem sebe po nádvoří. Po Tyshe nezbylo ani stopy. Místo ní si však všiml černovlasého chlapce oděného ve zbroji z černé kůže s mečem v ruce.

„Jak to, že nejsi v jídelně spolu s ostatními, hochu?" usmál se na chlapce, který k němu svižně pochodoval.

Jon pouze pokrčil rameny. Zadíval se na meč v jeho ruce. Ačkoli byl unavený po včerejší noční hlídce na Zdi, měl stále ještě chuť trénovat. Bohužel už neměl s kým, tedy pokud by se Lannister také nechopil tupého ostří, v což ani nedoufal.

„Co tu hledáš, můj lorde?" optal se ho s lehce zaujatým úsměvem.

„Nu, asi mi nebudeš věřit, Jone," řekl tajemně s lehce našpulenými rty, „ale zdá se, že zde na Černém hradě hledám dívku. Podivné, viď?"

Jon si všiml Skřetových ohníčků, jež rozjařeně tančily v jeho očích, a neubránil se pobavenému úšklebku. „Na Černém hradě je spousta podivných věcí, o kterých jsem sám do jisté doby neměl ani ponětí. Banda nedisciplinovaných trestanců, dívky novými rekruty a Lannister nahoře na Zdi. Ne, podivné mi to už dávno vůbec nepřijde."

„Varoval jsem tě," říkal malý lord s lehkým zamračením. „Tenkrát na Zimohradě. Vzpomínáš? Už to bude několik měsíců."

„Vzpomínám, můj lorde," Jon kývl hlavou. „Tenkrát jsem ale nevěřil."

Tyrion se na něj pousmál. „Tenkrát jsme také mezi sebou uzavřeli přátelství. Na to jsi rovněž pozapomněl, Jone? Moc dobře víš, že mě můžeš oslovovat Tyrione."

Jon Sníh lehce zčervenal rozpačitostí. Ano, samozřejmě, že to moc dobře věděl. Vždyť své přátelství nabídl Polomuži on sám... Z náhlé rozpačitosti se chtěl okamžitě vyvlíknout a zakrýt tak své narůžovělé tváře, jež stejně tak mohl způsobit chladný vzduch kolem.

„Musím uklidit meč a zbroj do zbrojírny," řekl po kratší odmlce, kdy hledal, jak správně se z této situace vyvléknout. „Možná se ještě uvidíme při obědě?"

„Zřejmě ano," přikývl. „Lord Velitel si mnou chce odpoledne ve společenské místnosti i promluvit. Zítra odjíždím."

Černovlasý chlapec na něj ihned házel překvapený pohled. Lítost se mu projevila na tváři a smutkem mu ztmavly oči ještě víc, než byly předtím. „Už?" vydechl.

Tyrion souhlasně kývl. Jon ani nestihl říct něco víc, když oba zaslechli jakýsi řinčivý zvuk z jedné strany cvičiště. Jonovi tmavé oči se střelhbitě podívaly směrem zbrojírna. „Ach, měl bych se tam jít podívat. Zřejmě někdo z nových rekrutů neví, jak se zandavá meč do pochvy." A s pobaveným zazubením, které se Tyrionovi odrazilo na rtech, se Jon Sníh rozeběhl poklusem do zbrojírny.

K jeho překvapení ale na žádného nového rekruta nenarazil. Vchod do zbrojírny mu zastoupil ohromný Hadler. „Uhni mi z cesty," procedil otráveně Jon. Na Černém hradě neměl moc přátel. Možná proto, že patřil mezi ty nejmladší anebo také proto, že byl jednoduše lepší než oni, trestanci, zlodějíčkové, násilníci, kteří byli dobří jen v nazývání Jona lordem Sněhem, přezdívkou, kterou na něj hanlivě pořvával Thorne a kterou tolik nesnášel.