Sněžné bouře || Hra o trůny

21. kapitola: Vhagar

Následující den, kdy se temně šedé mraky přestaly valit po nebi, zastavily se a začaly ze sebe sypat bílé závěje obohacené o ledovou vodu, nevyšlo slunce. Byl to velice ponurý den, kdy Tysha zaspala a přišla do kuchyně za Hobbem opravdu pozdě. Minulou noc sice opouštěla vrchol Zdi dříve než dva chlapci, se kterými tam nějakou chvilku pobyla, jenže jakmile ulehla do postele, nemohla zamhouřit oči. Stále totiž cítila hřejivé dlaně Jona Sněha, jež se jí obepínaly kolem jejích zmrzlých prstů. Přemýšlela, že si raději nebude shánět rukavice...

I Jon Sníh přišel ten den na snídani později než obvykle. Když vcházel do veliké společenské místnosti, setřásl si z ramen mokrý sníh a rychle vyhledával očima své přátele, doufaje, že je ještě tady zastihne. Měl štěstí. Grenn a Pyp seděli u prázdného stolu a hladově hltali jedno sousto za druhým.

„Kde si byl?" optal se ho Pyp s plnou pusou dívaje se na Sněha, který ze sebe sundával dlouhý černý plášť s vlčím kožichem. V místnosti bylo poněkud horko.

„Na hlídce," vydechl a strhával ze svých rukou kožené rukavice. Vzpomněl si, jak ve svých dlaních třímal bledé ruce dívky a rozhodl se o ní před svými přáteli ani slůvkem nezmínit, „se Samem."

„Á!" uchechtl se Pyp. „S prasečím princem. Kde je teď?"

„Neměl hlad," odpověděl Jon klidně. Jeho oči spočinuly opodál na dřevěné misce s jídlem a kusu chleba hned vedle. Ani si nevšiml, že se jeho rty vyhouply do nepatrného úsměvu. Tysha již musela být v kuchyni, až pozdě přistihl sám sebe, jak nad ní přemýšlí.

Pyp překvapeně vykulil oči. „Není možná!" zasmál se a Grenn, jenž seděl vedle něho, se škodolibým smíchem zakuckal.

„Tak dost," zarazil je pevný tón hlasu černovlasého chlapce naproti těm dvěma. Chlapci se v posmívání zarazili a nechápavě vzhlédli od svých misek. Jon, když si byl jistý, že se uklidnili, se dal pokračovat. „Sam není jiný, než jsme my. Na světě není jiné místo, kam by se uchýlil. Už mu na cvičišti nebudeme víc ubližovat. Nikdy více, ať si Thorne říká, co chce. Odteď je náš bratr, a tak bychom se k němu měli chovat. Budeme ho chránit, bude-li zapotřebí." Jakmile domluvil, přejel pohledem po zaražených výrazech Pypara a Grenna. Koutkem oka si posléze všiml osoby, jež právě postávala nedaleko jejich stolu. Byla to Tysha, která měla právě za úkol utřít prázdné stoly. Slova Jona Sněha ji ale donutila zanechat na moment práce a obdivovat jeho řeč. Věnovala mu opatrný úsměv. Jon jejím směrem nepatrně kývl.

„To je lásky, lorde Sněhu!" vyhrkl hluboký hlas od jiného stolu, jenž se dal do hlasitého smíchu. Rast a ostatní jeho společníci u jídla zaslechli Sněhova slova stejně jako Tysha.

Jon odtrhl od dívky pohled a otočil se na stůl, který se třásl hromovým smíchem. Spatřil zlomyslný obličej Rasta a pohled mu potemněl.

„Vy srabi!" křikl po trojici Rast. „Dělejte si, co chcete, ale jestli mě Thorne postaví proti prasátku, tak si z něj useknu kousek šunky," řehtavě se smál spolu s ostatními. A když spatřil Tyshu, jež dávno zmizel úsměv z tváře, nepřátelsky se ušklíbl. „A pokud mě postaví proti Bouři, už konečně dokončím to, kde jsem onehdá přestal." Krev v žilách jí ztuhla pod vražedným pohledem násilníka. Rozpačitě polkla, a i když byl její krk dávno zahojený a po modřině ani stopy, náhle ten železný stisk smrti ucítila.

Jediný Jon Sníh zachoval chladnou hlavu. S nic neříkajícím výrazem na tváři se od Rasta otočil opět zády.

•═══•

Onoho pochmurného dne se dívka, jež za snídaně nabyla velice nejistých a bázlivých myšlenek o tom, že ji Rast a někdo další z rekrutů najde a chladnokrevně zavraždí, raději zdržovala dál od celého dění na Černém hradě. Dělala, co mohla, jen aby se vyhnula zablácenému cvičišti. Jenže to bylo poněkud těžší, než si myslela. Nádvoří se zkrátka vyhnout nedalo. Leč tréninky dokázala vynechávat s přehledem.