Sněžné bouře || Hra o trůny

28. kapitola: Výprava za Zeď

Kniha druhá: Bouře za Zdí

Sub-prolog I.

Za noci chladné a tiché, při našeptávajícím zpěvu letitých stromů Začarovaného hvozdu, v tajemném světle ledového úplňku, objímala tma Zeď, stejně jako zmrzlou krajinu jižní i severní.

Až tam v mlhavých oblacích nebe na vrcholku masy ledu mohutné Zdi pochodoval vítr jako královský gardista při stráži. Pro jednou však neúpěl a nenaříkal, jedině však šeptal něco svým chladným jazykem zimy, jemuž nemohl rozumět nikdo z tohoto světa.

Přesně na tom vrcholku po boku plazivého větru šla dáma pana Strachu ta nejoblíbenější - byla to tma. Do všech zákoutí se dokázala vpít, všechno, co jí přišlo pod nohy, objala chladnýma rukama černoty a přikryla závojem noci. V tu temnou noční hodinku ale narazila na něco, co odmítlo její temné objetí oplatit.

Stříbro měsíce se odráželo od předmětu, jakoby to byl ten nejvzácnější kov v širém okolí známý. Budiž i onomu kovu až překvapivě podobný. Chladný a bez života zdajíce, jak z Valyrijské ocele vzhlížející kov, leč s jedním podstatným rozdílem. Z Valyrie původ jeho, avšak bijící srdce uvnitř život napovídalo. Vejce, zapomenuté a osamocené stejně jako měsíc na obloze vždy bývá, leželo tam v tající sněhové peřině na svůj čas trpělivě čekajíc.

Bylo malé, podivného tvaru s neobvykle tvrdě vyhlížejícími šupinami ještěra, jenž jakoby se snad ještě nenarozený na tamní mráz věčně vládnoucí zimy dokázal připravit a obstojně odolávat.

Máte právo se divit a kroutit hlavou, co za špatný žert tu teď vyprávím, ovšem nikdo mi nevezme onu pravdu, že Zeď je čáry a kouzly opředena, stejně jako svět kolem ní a tedy hlavně za ní.

Jak se tomu přihodilo, nevím jistě, lidský rozum na to nestačí. Snad vůle Starých bohů probrala se a dala život tvoru na tomto světě největšímu, totiž draku samotnému. Snad Staří bohové dovolili, aby vstoupil na svět v místě zrovna tom nejkrutějším. Za jasného světla, jak ve staré magii z dalekých krajin za mořem ponořených, puklo vejce ve chvíli, kdy měsíc minul střed samotného nebe.

Tvor to byl malý, leč ne neduživý a rozhodně ne křehký. Když se jeho drápy ponořily do studeného sněhu, roztáhl svá měsíční křídla a poprvé na svět pohlédl, započala jeho cesta. A ta vedla jen dál a dál na sever.

•═══•

28. kapitola: Výprava za Zeď

Třpytivé světlo poledního slunce tančilo po mase ledu, jako to nejšťastnější stvoření, jež kdy Tysha Bouře na Severu zahlédla. Pohled zelených očí jí jemně sklouzával po ledové stěně, studený vítr si hrál s medvědím kožichem na jejích ramenou a přítele, jíž jí šel po boku, vůbec nevnímala. Myšlenkami byla totiž někde úplně jinde - ne za Zdí, ne na Severu a rozhodně ne u Noční hlídky. Byla totiž v Králově přístavišti a před očima neměla bílý sníh a studeně modrý led, nýbrž nejdůležitějšího člověk v jejím životě - Malcolma Branfielda.

Neslyšela křupání sněhu pod velkými botami mužů před ní, neslyšela varovně syčící vítr, jež přicházel ze Začarovaného hvozdu, a už vůbec nevnímala neustálé žvatlání hocha s červenými tvářemi, Samwella Tarlyho. A to jen proto že poslouchala pevná slova jejího strýce, který jí žádal, ať z Černého hradu nevytáhne ani patu.

„... a bronzový s velkými žlutohnědymi křídly málem velký jak Vhagar, to byl Vermithor. Drak krále Jaeha-"

Až konečně když zaslechla jméno své dýky, jíž dostala ke svým jmeninám od Malcolma Branfielda, zpozorněla. Pravá ruka Tyshy sjela na zlatý jílec dýky schované pod kožichem a zamyšlený pohled v mžiku střelil na jejího přítele, který místo toho aby držel tempo celé výpravy, funěl až na samotném konci. A ona s ním. „Vermi- cože?" zeptala se hloupě z čisté nepozornosti.