Bar byl plný chlapců, někdy spíš až mužů, všech tvarů, velikostí a dokonce snad i ras. Asi jsme nebyli jediní cizinci, kteří se rozhodli na jaře udělat výlet do města zamilovaných.
Jeden silně opilý mladík, mohlo mu být tak osmnáct, se snažil zpívat Katy Perry a většina lidí se na to tvářila, jak kdyby prožívala pekelná muka. Fakt se to nedalo poslouchat, ale jeho kamarádi ho s mobily v ruce podporovali, a tak nebojácně pokračoval, dokud nezakopl o vlastní nohu a jeden z nich ho neodnesl.
Chvíli hrála jen obyčejná hudba, docela úleva pro ty týrané uši. Charlie vedle mě popíjel narůžovělý drink a rozhlížel se kolem. A co mě štvalo, plno kluků se rozhlíželo po něm. Dost mlsně.
„Netvař se jako vrah," zašeptal mi do ucha.
„Cože? Já se bavím," bránil jsem se lží.
„Na toho roztomilého blonďáka ses díval, jako bys ho chtěl vykastrovat. Odháníš mi nápadníky!"
„Promiň, já si přeci přeju, aby mi někdo balil přítele," odpověděl jsem sarkasticky.
„Jen se na něj radši usměj a nech to být. Jsem ti věrný, dnes se jen bavíme. A pokud se nehodláš bavit, půjdu s ním flirtovat."
„To bys neudělal!"
„Sleduj mě," odložil prázdnou skleničku a vydal se k blonďákovi. Stál jsem tam jak opařený, na tváři nečitelný pokerový výraz. Otočil jsem se radši zády k nim a objednal si pivo – příjemnou změnu po jakémsi modrém drinku, který mi vnutil Charlie a který chutnal jako „babské pití", jak by to označil můj spolužák ze střední.
„Fajn," smál se Charlie. Podíval jsem se na něj a on si odkašlal. „To bylo trochu trapné. On se nedíval po mně, ale po tobě!"
„Nekecej. Však není ošklivý," škádlil jsem přítele a zamrkal na blonďáka. Ten vypadal, že se co nevidět rozejde k nám, a tak si mě Charlie pojistil pusou. „Tvůj krásný přítel dneska jede!"
Charlie zakoulel očima a drcl do mě tělem.
„Radši se mnou pojď na karaoke," vybídl mě.
„Zbláznil ses? Neumím zpívat. Odstraším si všechny potenciální uchazeče!"
„Bude sranda. Prosím!"
„Nenuť mě!"
„Dobře. Jdu se podívat, co tam mají. Tak aspoň pojď se mnou!"
Prodíral jsem se lidmi za ním. Několik kluků se za námi otočilo a já za nimi také. Tahle pozornost byla na jednu stranu příjemná a na druhou stranu... Nebyl jsem na to vůbec zvyklý.
„No ne. Rehab! Tu mám moc rád. Nebo Love shack. Nene, mám to, hele. Queen!" nadšeně ukazoval Charlie. „Tohle zazpívám!"
Chvíli trvalo, než se k tomu dostal. Nějaký kluk mi mezitím stihl zaplatit panáka, ne, že bych se obtěžoval zjišťovat, který přesně to byl. Ale tušil jsem. Vrátil jsem se ke svému pivu, přemítal jsem, jestli si taky vytáhnout telefon, abych si další den mohl z Charlieho utahovat, ale rozhodl jsem se počkat.
Když začal zpívat I want to break free, všichni se začali dívat na něj. Asi taky nečekali, že se tam objeví někdo, kdo vlastně zpívat umí. Nechápavě mi spadla brada, já mu to nikdy moc nevěřil. S tím, jak vždy o všem přeháněl... Docela očekávaně si kluci žádali přídavek, napřed ve francouzštině, ale když pochopili, že Charlie nemá tušení, co mu říkají, většina se pustila do angličtiny. Slíbil jim, že později a pak se vrátil ke mně, společně s několika z nich.
„Snažíš se být druhý Mercury?" pozvedl jsem obočí.
„Nemůžeš smazat tu naši podobnost. Akorát ten jeho knírek, to nebyla vůbec dobrá volba," zavrtěl hlavou. „Ale jinak byl úplně jako já. Extravagantní, skvělý zpěvák a vůbec, famózní. Legenda. Je jedním z mých vzorů. Jakože těch mimo Broadway a tak," pokrčil ramenem.
„No, dobře."
„Trochu nadšení. Vůbec nevíš! On namíchal rock s operou, byl to úplný génius. Nebál se toho. Srát na pravidla a dělat to, co je dobrý!" prohlásil na celé kolo Charlie a kluci se ho chytili. „Vidíš, oni souhlasí. Tak si rozepni ten poslední knoflíček košile a pojď zpívat se mnou!"
Chytil mě za límec a udělal to sám. A já šel.