Štěbetavý hlas meluzíny kroužil kolem jejích uší, svíjel se a naříkal zlověstnou baladu zvláštního varování. Jako by se snad onen nic neříkající a přece našeptávající hlas dral až zpoza tvrdý led za hluboké tmy tam venku, za velkou Zdí. Mrazilo jí v uších, mrazilo jí v dlaních, dokonce i v kostech, když rozklepanýma rukama přikládala do málem uhašeného ohně v krbu. Prudký vítr se jí vysmíval, jak vylétával ven z komína, nad paličatostí, jež způsobila žhavé syčení padlého plamene.
Jak vítr vylétl ven, prohnal se těsně kolem kamenných zdí hradu. Svýma studenýma rukama hladil stěny té nejvyšší věže, prosvištěl kolem ní a následně zamířil přímo do vně tvrze, kde svýma neviditelnými prsty pročechral havraní vlasy od náhlého odhodlání rozcuchány, a za skučení oné studivé balady pokračoval dál kolem Zdi, nezajímaje se, co se to za ruch v tichém nádvoří hradu Noční hlídky dělo.
„To nemůžeš," pravil vyděšený hlas muže Noční hlídky, jehož přítel se právě snažil neslyšně otevřít brány Černého hradu. Zavrzání kovových pantů a zachraptění starého dřeva brány splynulo s okolím hned, jak se před nimi rozevřela Královská cesta mířící pryč od Zdi.
Vlčí kožešina na jeho ramenou zavadila o černý kabátec ovinutý kolem zavalitého těla člověka, jenž mu bránil v odchodu. „Uhni mi z cesty," zasyčel nevraživě. Byl pevně rozhodnut odejít a nechat Zeď daleko za jeho zády, a tak za sebou zanechat i veškeré povinnosti, jež ho připoutaly k černým.
„Rychle se to roznese," výstražný tón hlasu mu byl stále, ignorujíce jeho nepřátelská slova, neodbytně v patách. „Vyšlou havrany," pokračoval. „Budou tě pronásledovat a ty víš přece, co se stane zběhům."
Na kratičký moment zaváhal. Dlaně skryty v teple rukavic z černé kůže se letmo dotkly uzdy koně jeho strýce, náhle se však odvrátily. Rázně se napřímil a s černotou v očích, jež zrcadlila krvavou vzpomínku popravy, se prudce otočil čelem k jeho příteli. „Vím to líp než ty!" štěkl po něm zlobně. Byl již pevně rozhodnut. Nic nemohlo zchladit jeho vroucí odhodlání. Rozhodnutí ho vyhouplo do sedla hřebce a on s bušícím srdcem naposledy pohlédl na onoho vždy vystrašeného chlapce, jenž se mu právě vzpouzel a dosti odvážně mu bránil v útěku.
„Teď nemůžeš odjet!" stavil se mu do cesty a kroutě hlavou do stran nad činy jeho jediného přítele tajně věřil, že situaci dokáže zachránit. Leč jeho odvaha zrcadlící se na červených kulatýh tváří nebyla tolik silná jako temnota v očích budoucího dezertéra. „My tě tu potřebujeme!"
V dlaních pevně sevřel otěže, cítil mráz šimrající ho na uších - našeptával mu jakousi studivou baladu, jíž nerozuměl. Byla to jen meluzína v komínech a vrzání staré tvrze, což ho nemohlo ničím odradit. Umanutě vyhlížel svůj cíl někde před sebou na Královské cestě. Černočernou nocí poháněn ke svému vzepření zapřel vše, čehož na Zdi nabyl. „Uhni," poručil nevraživě příteli, jenž mu stál v cestě.
Zmužilost pulzující v žilách ustrašeného muže z Noční hlídky ho nutila stále bez ustání kroutit hlavou do stran: „Ne!"
Až s podivem mu bylo, jak rázně mu dokázal vzdorovat, avšak kvůli zapálené chtivosti po spravedlnosti ho to nedokázalo přimět uposlechnout. Silně pobídl oře do slabin a bez jakéhokoliv dalšího ohlédnutí se, doprovázen bělostným zlovlkem, zanechal celý Černý hrad a jeho přítele s ním na pospas životu, jehož již více nechtěl býti součástí.
Chladná podlaha, na níž klečela, sála teplo přímo z jejího drobného těla. Krčila se a s obličejem co nejblíže počínajícímu ohni v jejím malém krbu, rozfoukávala tančící plamen na vlhkém dřevu. Světnici měla prochladlou a plnou sazí od doutnajícího kouře, jenž se vznášel snad všude možně jen ne z komína. Opatrnými výdechy sílil její plamen a brzy, i když lopotně, se uchytil. Tysha přihodila pár suchých větviček a doufala v zázrak. Myslíc na svého strýce, se postavila na nohy a rychle si utírala začouzené tváře do její lněné košile. Stříbřité vlasy vonící po jakékoliv uzenině si zrovna rozčesávala, poslouchajíc šelestění větví stromů za jejím oknem, když tu náhle zcela bez váhání dveře do světnice se rozlétly. Do místnosti vběhl muž s kulatými tvářemi červenými od štiplavého mrazu s naléhavostí ve vyděšených očích.
Dívka polekaně trhla svým tělem otáčejíc se za nevítaným hostem. „Same!" vřískla vyjeveně. Tyshyny ruce okamžitě vystřelily po dece na posteli, která v další vteřince zakrývala její tělo před studeným vzduchem zvenčí a očima Samwella Tarlyho.
„Omlouvám se, Tysho," těžce vydechoval a zajíkal se od nedostatku kyslíku v jeho plicích. Zmáhán zrychleným lapáním po dechu si ani nevšiml, že dívka, jíž vyrušil v její světnici, byla oděna pouze ve lněné košili tak, jak nikdy předtím žádnou dívku neviděl. „Musíš se mnou rychle jít!"
„Kam?" divila se se zamračením nad jeho zvláštním chováním. Celý se chvěl v panice a děsu, nemohl popadnout dech a v jeho tváři četla strach. „Co se stalo?"
„Jon..." vydechl a poté se odmlčel, aby mohl do svých plic zhluboka pustit vzduch a doříct tak celé jméno bastarda, „... Sníh... je na útěku!"
„Sedm pekel," pronesla skrz zaťaté zuby netušíc, zda-li tomu má věřit. „To není možné, Same. Ať si vás odnesou Jiní, jestli si ze mě tropíte legraci." Rozbouřené oči se vytočením mračily. Vběhl jí do světnice zcela neočekáván a nezván. Ona pouze ve lněné košili a teplých nohavicích, již připravená uložit se ke spánku pod teplou deku, měla své vlasy rozpuštěné a na obdiv širému světu. V hlavě měla jen upozornění, že se zapomněla zamknout. Co kdyby to byl nějaký jiný muž z Noční hlídky a tímto vpádem by jí připravil o své jediné tajemství?
„Ne, je to pravda!" křikl v naději, že dívka halící se před ním do všemožných látek kolem, uvěří a půjde na pomoc. „Před pár chvilkami vzal koně a vyjel z Černého hradu. Míří na Jih, Tysho! Na Jih do války!"
Rozzlobené mračení bylo to tam hned, jak jí záblesk uvědomění blýskl v očích. Střídala ho grimasa čistého vyděšení z oné situace, kterou si mohla živě představit. „Utekl za svým bratrem," vydechla v porozumění.
Ten večer, kdy se celá šťastná nad zprávou od svého strýce, jenž se ve zdraví dostal na Zimohrad a putoval dál na Jih, jí v plném štěstí bránil pohled na utrápeného Jona Sněha, jehož bratr se vydal spolu s vazaly rodu Starků do války také na Jih, do Králova přístaviště s cílem osvobodit jeho otce, Eddarda Starka. Strach jí otřásl při dalším uvědomění. „To nemůže! Jako zběha ho zabijí!" v úzkosti a počínající panice ze sebe shodila deku a v rychlosti se nasoukávala do huňatého svrchníku, nedbajíc na oči chlapce, jenž jí netrpělivě sledoval.
„Musíme ho přivézt zpět," kývl odhodlaně Sam.
V rychlosti poháněná strachem a přívalem zděšení se Tysha v krátkém momentu vydávala do studené noci. Jen tak narychlo oblečená, na sobě jen věci nejdůležitější, snažila se kolem svého krku ovázat tmavý šátek, jenž se poté snažila nahrnout na hlavu a tím tak schovat své vlasy, které té noci odrážely slabé paprsky bělostného srpu měsíce. Leč zmatkem rozklepané prsty ji neposlouchaly a ona svoji snahu nakonec vzdala, jak splašeně sebíhala schody do nádvoří tvrze. Utíkala přímo ke stájím, srdce jí bilo jako o závod se smrtí a uspěchané nohy jí již rozhodnutě nesly za jejím cílem. Prameny bílého stříbra za ní vlály, ukazovaly se světu, měsíci, hvězdám, pochybné černotě tmy, avšak nyní to Tysha nebrala vůbec na vědomí. V tu chvíli před sebou viděla jasně zcela jiné priority. Musela ho přimět vrátit se.
„Same," vydechla, když ledabyle a narychlo osedlávala klisnu Jona Sněha, jíž zanechal na Černém hradě, „měl bys zůstat u brány hlídat, kdyby se někdo náhodou po Sněhovi sháněl. Bude-li třeba, všechno popři."
„To ne!" rázně zavrtěl hlavou, div si nedupl. „Půjdu s tebou! Je to můj přítel, bratr, i mně na něm záleží, Tysho."
Na čele se jí ve vteřince zjevil ostrý nesouhlas. „Mně na něm nezáleží," zavrčela dotčeně. „Ale na rozdíl od tebe nejsem muž Noční hlídky. Mě za zběhnutí hlavu neuseknou." S těmito nevraživými slovy se dívka mrštně vyhoupla do sedla klisny a se zrakem visícím na stále rozevřené bráně se už chtěla dát do splašeného trysku, když jí ale cestu zastoupil zavalitý chlapec s kulatými tvářemi a odhodláním ve vykulených očích.
„Sama ho zpět nepřivedeš, Tysho," pravil vážně, pohledem zapíchnutý v jejích očích. „Neviděla jsi ho, když jsem mu bránil v odchodu před několika chvílemi. On je už rozhodnutý neposlechnout. Bohové by ho nepřiměli vrátit se, i kdyby chtěli."
Pravda, jež se linula z úst jejího věrného přítele, ji přinutila zaváhat. Sklopila oči od jeho najednou nepříjemného, vážností a upřímností prosáklého pohledu a zmatená ze všeho toho strachu a paniky, která byla způsobená jen tím jedním, na kterém jí, aniž si to plně uvědomovala, záleželo, se zamyslela. Věděla, že musí jednat rychle, neboť Jon Sníh mohl být už míli daleko od Zdi. „Vyrozum Grenna a Pypara. Já ho zpět nepřivedu, vy ano." I přesto že je nechtěla nechat zběhnout od Noční hlídky, i Samwellovi bylo jasné, že se budou muset kvůli jejich bratrovi obětovat. Již rozhodnutá pobídla Sněhovu klisnu a v mžiku mizela z nádvoří tvrze, jíž jí byla tolik měsíců domovem, vydávajíc se v patách chlapce, který si ani neuvědomoval, jaké hlouposti se tu noc dopustil.
Les prostoupený temnotou, měsíční záře nepropuštěna lesní korunou a cesta ztrácející se ve tmě, ledové našeptávání, bušící srdce a rudé oči. Mysl měla pomotanou, myšlenky lítaly v její hlavě jedna přes druhou, sama ani netušila, proč to dělá. Zapomínala pravidelně dýchat, v boku ji nepříjemně píchalo a na tváři studilo, když umanutá myslela jen na to jedno - jak Jona Sněha za zběhnutí od Noční hlídky, porušení přísahy a oproštění se od svých povinností, jimiž se přislíbil, popraví. Nechtěla to dovolit. Když zahlédla bělostný kožich a rudé oči šelmy, jež se míhaly mezi černými kmeny stromů jako šmouha, svitla jí naděje. „Duchu!" křikla do ticha přírody už málem bez dechu, leč stále v planoucí naději. „Duchu, kde je tvůj pán?" volala. Ohlížela se kolem sebe, jestli ho nezahlédne v její blízkosti, ale nakonec i zlovlka ztratila z dohledu.
Studený vítr z ní tahal teplou energii, dech i orientaci. Klisna, na jejímž hřbetě seděla, běžela rychle a Tysha jí bez ustání pobízela kupředu. Jenže tma a zvláštní ticho noci bylo jako labyrintem, v němž uvízla Bouře zcela sama.
„Duchu!" zvolala hlasitěji a v rozpacích, které ji tolik náhle pohltily, začala zvolňovat tempo. Klisna po krátké vteřince už jen procházela černotou lesa, jemuž vládlo hluboké ticho, které svoji silou až uši trhalo.
Zmatená se ohlížela kolem sebe snad do všech stran. V naivním strachu se dívala přes své rameno a očekávala něco strašného, co mělo být její smrt. Od úst se jí vznášely veliké obláčky páry, stejně jako od nozder koně, jehož kroky se nesly jako ozvěna okolím lesa. Chlad, který ji přivítal, ji donutil nahrnout si kápi svého svrchníku až do obličeje. Ztratila cestu, ztratila i rudé oči, jež se jí asi jen zdály. Vyděšená sáhla po zlatém jílci dýky v pochvě uvázané kolem jejího pasu. A málem zaječela vystrašením, když v dáli před sebou spatřila černého jezdce, jehož doprovázel bílý zlovlk. „Stůj!" zakřičela. Srdce chvějící se v závěji strachu a mysl obdařena dalším douškem naděje pobízela klisnu do splašené rychlosti.
„Sněhu!" Byla mu v patách a hlas, kterým na něj volala, sílil každým jeho výdechem. Viděl svůj cíl, byl blízko, tímto tempem by byl schopen dostat se před Zimohrad nad ránem, poté sejde z Královské cesty a bude za sebou zametat stopy v lesích, půjde přes řeky a potoky, půjde tak dlouho, dokud nenajde svého bratra. „Okamžitě zastav!" Slyšel zlost, která jí doprovázela spolu s ní. A dravá chtivost, která ho nechtěla nechat utéct. Jedno zaváhání a hřebec Benjena Starka začal zpomalovat. Kůň ho vynesl nahoru, na kopec, jenž čněl nad Poslední řekou, v níž se zrcadlil stříbrný srp měsíce. Šum lesa, řeky a sténání chřadnoucí letní krajiny mu do uší našeptával zvěsti z Jihu, jenže on nerozuměl.
„Ty ses zbláznil!" domáhala se hlasitě dívka, která ho dohnala.
Jon Sníh se zlostně zaškaredil nad jejími slovy. Zastavil koně, jen aby jí z paličatosti mohl věnovat nepřátelský pohled. „Nech mě jít, Tysho."
„To teda..." studený vzduch ji donutil zakašlat, „... nenechám." Spatřil svoji klisnu, jak k němu z lesní černoty vychází a zaškaredil se snad ještě víc, když zjistil, že si Bouře vzala jeho koně.
„Ustup," pravil tvrdě, nechtěje ji dovolit, aby se přiblížila ještě blíž. Jedním rychlým švihem tasil vlčí meč, Valyrijská ocel se zaleskla v měsíčním svitu, chtěl si svobodu vybojovat. „A víc se nepřibližuj."
Tysha zaskočená jeho činem mu oplatila nepřátelský úšklebek a bez váhání tasila dračí dýku. Čepel se rovněž zaleskla ve stříbře měsíce a dala tak najevo svůj původ. Jestli se chtěl Sníh prát, alespoň s ním Bouře prohraje se zbraní v ruce. „Dobrá tedy, jestli se chceš opět předvádět... nuže," pohodila dobíravě rameny a tím ho donutila podrážděně zavrčet nad její drzostí.
Stáli proti sobě, oba čekali, kdo první napřáhne ostří proti tomu druhému. Leč jeden se k tomu měl méně než ten druhý. Jon Sníh s nelibostí a hněvem nad malou drzou holkou odhodil Dlouhý dráp do mechu a listoví. Nebyl hoden meče rodu Mormontů. Ztratil by ještě více cti, kdyby si Dlouhý dráp vzal s sebou. Starý medvěd najde jistě někoho jiného, kdo si meč zaslouží. Sám by dokonce o někom takovém věděl. Jon se při pomyšlení na lorda Velitele cítil velice nepříjemně.
„Jsi tak otravná," zamumlal nepříčetně kroutě očima. Seskočil ze sedla a nohama pevně dopadl na zem. Udělal jen pár rozhodnutých kroků a bral podhrdelník postroje jeho klisny, která pod jeho dotekem tiše zaržála. „Klid," zašeptal k ní a jemně ji pohladil po chřípí. Říkával jí „lady", avšak před Tyshou se jí tak zdráhal oslovit.
„Nech mého koně být," poručila dívka v sedle klisny a zamířila na chlapce s kudrnatými vlasy ostří své dýky.
Jon se na ní zamračil. „To není tvůj kůň!" osočil se naštvaně.
„Ale jistě že je," krátce se zasmála. „Když toužíš po tom být dezertérem a přijít o hlavu, tak si můžu vzít to, co jsi na Černém hradě zapomněl," laskavě se na něj usmála a obratem se svezla ze sedla na zem hned naproti němu. Povzdechla si, když se mu mohla podívat zpříma do tváře a neviděla nic jen nepřátelské ohníčky v jeho očích. „To nebyl dobrý nápad, Jone. Sam za mnou běžel hned, jak jsi opustil Černý hrad a je mi to líto, ale i přesto všechno, co se stalo, se musíš vrátit."
„Ne," pravil důrazně. „Jdi mi z očí, Tysho, a nech mě jít. Vrať se na Černý hrad, ať o tebe nemusí mít ser Branfield ještě větší starosti," sklopil od ní pohled a vydal se zpět ke koni jeho strýce, vzpomínaje na slib, na nějž přikývl přísežnému rytíři.
„Ser Branfield," jeho jméno pronesla se vší počestností, jako to dělal Sníh, až jí to přišlo směšné, „je míle daleko. Nemůže mít ani tušení, že se jeden hlupák rozhodl zběhnout a ztratit tak svoji hlavu," pobaveně se zašklebila nad svými slovy, jenže Jon ji skoro nevnímal.
„Copak to nechápeš?" ztlumil svůj hlas, skrývaje tak své bolavé emoce. „Oni zavraždili mého otce. Je válka, můj bratr Robb-"
„Zavraždili?" šokovaně mu skočila do řeči.
„Vždyť to víš!" křikl na ní. Začínalo být pro něj těžké udržet své pocity na uzdě. „I ty jsi četla tu zprávu."
„Já... totiž..." zmatená hlubokým překvapením začala pátrat v mysli, jenže na slova zvěstující smrt lorda Eddarda Stark si nemohla vzpomenout.
Bylo to kvůli tomu, že dopis nemohla dočíst, když spatřila zdrcený pohled na tváři Jona Sněha. „To je mi velice líto, Jone, skutečně, lordu Starkovi jsem zavázána, ani nevíš jak, za to, že mě ušetřil a nevsadil do hladomorny..." odmlčela se. Jon Sníh tento její příběh již jednou slyšel, v tu chvíli nemělo cenu mu ho opakovat. „Teď mne ale, prosím, poslouchej," přistoupila k němu blíž, schovávajíc dračí dýku do zlatem prošité pochvy. „Sám víš, že když tě chytí, useknou ti hlavu. Vždyť jsi to sám viděl na vlastní oči. Pamatuji si, jak jsi mi vyprávěl o tom Willovi, zběhovi z Noční hlídky. Říkal jsi, že viděl Bílé chodce a tvůj otec ho popravil. Porušil slib a to je trestáno smrtí. Cožpak chceš, aby ti lord Stark, aby ti tvůj bratr Robb usekl hlavu? Nemůžeš svému bratrovi pomoc ve válce, složil jsi přísahu Noční hlídky. Proto se musíš vrátit."
Sníh poslouchal pevná slova Bouře se svěšenými rameny. Chtěl se mstít a docílit spravedlnosti. Chtěl stát po boku svého bratra, bít se, podříznout hrdlo králi Joffreymu... Jenže kvůli ní, kvůli tomu, co řekla, to bylo nemožné... a on si to nechtěl připustit. Vyhledal svojí pravou rukou pod svým dlouhým pláštěm opasek, za kterým měl zaháknutý jeden pár rukavic, vytáhl jej a podal Bouři. „Našel jsem je ve stájích za kupou sena. Neměla bys ztrácet důležité věci."
„Neztratila jsem je," připustila a stejně jako on provinile svěsila svá ramena. Rukavice, jež jí nedávno daroval přímo na tom samém místě, od něj opět přijala.
Jon kývl v porozumnění a poté sbíral zbylou odvahu. „Teď už musím jít."
„Poslouchals mě, Jone? Chceš snad, abych na tebe znovu tasila svoji dýku?" Bouře povytáhla vyzývavě obočí a bez čekání na Sněhovu odpověď se vytasila s velice zajímavě vypadající dýkou. Její čepel se leskla dosti stejně jako ostří Dlouhého drápu, zlatá rukojeť dokazovala svoji hodnotu a hrot ostří rychlou smrt.
„Neublížíš mi, vím to," pousmál se s očima jako by přilepenýma na zlatém jílci.
Tysha se na chlapce ušklíbla. „Ty nic nevíš, Jone Sněhu," ostří nasměřovala blíž jeho tělu.
Jonův úsměv se bez uvážení rozšířil. Tajně ji proklínal za to, že ho dohnala, leč na druhou stranu byl rád za její slova. Svedl svůj zrak od zlaté rukojeti s hlavicí ve tvaru zvláštního zvířete a zabodl jej do její nevinné tváře s tajemnýma bouřkovýma očima. Nedokázal v nich číst, ale věděl už od samého začátku, že něco skrývají. Jak jí pátravě sjížděl očima po tváři a přemýšlel, jakým způsobem se téhle dívce v rychlosti vymanit, nijak ho neudivovalo, že měla tváře umouněné od černých sazí. Zato ale zpozoroval zpod její kápě, že na hlavě nemá tak jako obvykle svůj vzorovaný šátek. Spatřil světlé prameny vlasů, které se nejspíš v rychlosti snažila skrýt, avšak na hřbetě jeho klisny jí vítr vlasy různě rozfoukal. Viděl bělostnou zář měsíce, viděl blýskavý drahý kov zářivý jako ten nejkrásnější den, viděl její tajemství, které hodlal konečně odhalit. Stačil jen jeden opatrný krok, aby k ní přistoupil co nejblíže, jeho mysl jako zastavená ho pobízela kupředu a on bez dalšího otálení zdvihl ruku k její kápi.
„Nedělej to," varovala ho schopna bránit se Valyrijskou ocelí, jenže on jí neslyšel. Les byl plný šepotů a on zrovinka naslouchal mrazivé baladě, kterou zpívaly holé větve stromů kolem nich. Opojení z blízké pravdy ho vedlo dál a dovedlo až tak daleko, že se dívčiny vlasy odhalily světu již podruhé za tu noc.
Znal rysy onoho vymřelého rodu, nejmladšího v Západozemí, četl o nich jako malý v knihovně Zimohradu. Četl o svém hrdinovi z onoho rodu velice často. Nazpaměť znal jejich původ, věděl o Zkáze, jež je přiměla opustit Východní země a přes Úzké moře zamířit sem. Ovšem nechtěl tomu věřit. „Kdo jsi, Tysho?" vydechl udiveně. Vypadala přesně tak, jak byl její rod popisován ve starých knihách, i když jí něco chybělo. Zelená, jež se prala s hnědou v jejích očích, zaplétala ono tajemství do hlubších smyček.
Jeho prsty se jemně zapletly do několika pramenů a on žasl nad onou bělostí, jež neviděl ani na vrcholu Zdi. „Když ti to povím, již nikdy ti nedovolím opustit Noční hlídku," pravila vážně.
„Mistr Aemon," vzpomněl si ponořen do svých vlastních myšlenek. „Tak proto tu jsi, proto jsi mezi černými..." Střípky jeho vlastní skládačky se slepily dohromady a on s šokem zjistil, že ukazují její pravou tvář.
Hučení řeky a šelestění lesu bylo náhle doprovázeno o zvuk kopyt, neúnavně zesilujícímu, když jezdci hnali své koně po Královské cestě. V tu chvíli oběma bastardům zabušila srdce. Bouře odstrčila Sněhovu ruku, jejíž prsty se do té doby nejrůzněji proplétaly s jemnými prameny jejích vlasů, a poodstoupila od něj dál schovávajíc Vhagara před zraky ostatních.
„... opravdu tudy?" ptal se jeden z jezdců, které začala Tysha naléhavě vyhlížet.
„Tysha se tudy vydala." Poznala hlas Sama.
„Jak to můžeš vědět?"
„Tysha je na rozdíl od tebe chytrá, Grenne, ta by z cesty nesešla, když je tma."
„Já bych z cesty potmě taky nesešel," hájil se Grenn. „Ale hlavně bych se vůbec nevydával pryč."
„Jon je blázen, všichni to víme, ale tak neměli bychom mu to zazlívat." To byla slova Pypara, která Bouři sice rozesmála, ale Sněha navrátila zpět k rozzlobení.
„Neměli? Neměli?!" vypískl udiveně Grenn. „Teď tady kvůli němu pobíhám v zimě a po tmě. Mohl jsem být hezky v teple v posteli a snít si svůj sen."
„Chtěl si říct - chrápat jako prase, které se valí ke korytu s pomyjemi?" To Tyshu opět rozesmálo a tři jezdci, kteří jim už byli nablízku okamžitě zpozorněli a přestali se navzájem dobírat.
„Ticho!" zavelel Grenn. „Něco jsem slyšel."
„Jestli to nebyla meluzína, pak to mohla být jen Tysha. Proč se ale směje? Kdyby Jona dostihla, jistě by se nesmála, všichni totiž víme, že Jon není tak vtipný jako já," hádal Pypar.
„To asi proto, že Jon není takové legrační nemehlo s velikýma ušiskama, jako jsi ty, Pype!" zavolala Tysha s pobaveným úsměvem do lesa.
„Tysho!" vykřikl Samwell. „Kde je Jon?"
„Tady, je v pořádku, Same," Tysha se usmívala od ucha uchu, když říkala ta slova. Grenn, Pyp a Sam byli již kousek od nich a Jona se jí podařilo zastavit. Když se za sebe ale ohlédla, aby ujistila své myšlenky v pravdu, spatřila tvrdohlavého Jona Sněha v sedle hřebce. Zděšená při tom pohledu si bleskurychle nasadila kápi a neváhajíc rozběhla se, aby mohla hřebce chytit za otěže. Jenže už bylo pozdě. Sníh utekl Bouři.
„Promiň, Tysho," ohlížel se na ní, jak beznadějná hledí na jeho záda. Její slova byla přesvědčivá, spravedlnost byla ovšem silnější.
„Stůj!" zahřměl Grenn, který jako první vyběhl z lesa, nezastavoval se a v rychlosti trysku koně, na jehož hřbetě seděl, prohnal se kolem nehybné Bouře a doběhl Jona Sněha ve chvilce. „Zastav, Jone!" zvolal na něj, když vedle sebe jeli bok po boku. Jon by nejspíš opět neposlechl a dál by se snažil uprchnout svým přátelům, jenže do cesty mu vběhl bělostný kožich zlovlka. Oba koně se polekali a okamžitě zarývali svá kopyta do vlhké půdy. Zastavili.
„Ty jsi ale zrádce, Duchu," zamračil se na svého zlovlka a podmračeně ho pozoroval, jak se nezastavuje a utíká dál až k řece. Ani to nestihl zpozorovat a náhle se ocitl uprostřed kruhu, ze kterého už neměl šanci na žádný útěk. Grenn, Pypar, Samwell i Tysha ho hodlali klidně svázat a dovézt zpět tam, kam patřil, kdyby se stále vzpouzel.
„Co ode mě chcete?" ptal se Jon naštvaně, že mu jeho úprk ne a ne vyjít.
„Chceme tě odvést zpátky tam, kam patříš," děl Pyp sebejistě.
„Patřím ke svému bratrovi," opáčil Jon vzdorovitě prohlížeje si každou tvář kolem něj. Tysha se na něj mračila, jako to dělávala, když ji něčím rozzlobil. Nevydržel se do jejích očí dívat dlouho. Sice měla opět na hlavě kápi, tu stříbrně lesknoucí se bělost dlouhých pramenů lehce zvlněných vlasů viděl však stále.
„To my," pravil Samwell srdnatě, „jsme teď tvoji bratři."
„Budou tě chtít zabít, až to zjistí," jal se slova Grenn.
„Zabijí vás, až zjistí, že jste tady," pravil nasupený hlas Jona Sněha. Krajina kolem nich mrazila víc a víc s posouváním měsíce na obloze, jenž na pětici jezdců na zemi němě shlížel. Divoká řeka v korytu hrála zimomřivou písní a se slovy o smrti donutilo Tyshu se pod ševelením větru nepatrně zatřást. V ten moment si přála, aby Jon Sníh nebyl tolik paličatý a aby jí na něm vůbec nezáleželo. Když na něj tak hleděla, jak se stále odolně vzpouzí svým bratrům, konečně si připustila pravdu. „Vraťte se," rozkázal jim se zrakem, jenž přelétl všechny tváře, i tu, která se začínala třást zimou.
„Sam nám všechno řekl," oznámil Pyp, hledě Sněhovi do očí. „To s tvým otcem nás mrzí-"
„Ale to nic nemění!" Grenn ho překřičel. „Složil jsi přísahu, nemůžeš odjet."
„Já musím," stále si stál na svém.
„Nemůžeš!"
„Jděte k čertu, všichni!" zatáhl za otěže koně a ve snaze najít škvíru v kruhu kolem něj, chtěl odejít.
„Noc se přikrádá," Pypar mu však zastoupil cestu, „a má stráž začíná, neskončí až do mé smrti..."
Jeho bratři oděni v černém ho měli rádi, stejně jako ho měli rádi bratři, s nimiž vyrůstal na Zimohradu. Tolik mu chyběli. Postrádal šermování s nejstarším Robbem, lezení po stromech v lesích se svéhlavým Branem, poslouchání severských historek staré chůvy spolu s malým Rickonem. Chyběla mu neplechy tropící Arya a dokonce i Sansa a její odměřené pohledy, jimiž ho zasypávala. Dralo mu srdce, když byl odloučen od svého otce a ten den mu s onou novinou z Králova přístaviště srdce ruplo a trhavě se rozsypalo na bezpočet drobných kousků. To vše mu chybělo, po tom všem toužil a potajmu naříkal. Jenže přísaha Noční hlídky pronesená právě jimi - bratry v černém - jeho přáteli za našeptávající noci v tiché krajině zvěstující blízký začátek toho, čehož se obávaly všichni seveřané, podlehl přesile rozumu a uvážení.
Vlčí meč mu byl vtisknut zpět do náruče dívkou, jíž se chtěl tolik na něco zeptat, nicméně zabrán do svých trýznivých myšlenek mlčel. A konečně poslechl.
•═══•
Vzduch byl cítit zežloutlým papírem, starou kůží a léty. Police ze sešlého dřeva stále udržely váhu všech starých knih vázaných v kůži, svazků, srolovaných pergamenů a všelijakých moudrostí pod hustou pokrývkou šedého prachu. Šla za světlem lampy, jíž držel v ruce nad sešlými listy knih Samwell Tarly.
Tysha neměla ráda knihovnu Černého hradu. Byla v ní věčná tma protkána dávnými věky. Někdy se jí knihovna zdála nekonečná, někdy jí přišlo, že na ni knihy ze všech stran padají a čas od času našla Tysha mezi těmi tisíci svazky i zajímavost, jíž ji v oné knihovně Černého hradu dokázala zamknout a nepustit na několik hodin ven. Bylo to tam jako vězení.
„Nesu ti snídani, Same," ohlásila Tysha, když přišla blíž ke svému příteli, který zrovinka zabraně seděl nad rozevřenými svitky a tlustými prsty volné ruky si na nich něco ukazoval.
Sam neslyšel dívku přicházet. Našlapovala tiše, nebo byl prostě až příliš zabraný, a tak nad jejím hlasem mírně nadskočil. „To už je ráno?" podivil se ohromeně na osobu před ním, jež mu přinesla talíř něčeho nehezkého, ale k jídlu, a pintu piva.
„Ano, člověče, spal jsi vůbec?" zeptala se ho s lehkým zamračením a položila přímo před něj na zežloutlý papír jeho snídani.
Sam zívl a unaveně pohlédl na čerstvě vypadající chléb. „Ne," zavrtěl prostě hlavou s myšlenkou, že chléb pekla právě jeho kamarádka, jež se na něj zrovna mračila.
Tyshyno zamračení se prohloubilo do nechápavého, jelikož nedokázala pochopit, jak někdo dokáže strávit celou noc v knihovně, nakonec se ale jemně pousmála a zaujala židli vedle Sama, dívaje se na kupu otevřených knih před nimi. „Našel jsi tedy aspoň ty mapy, pro které tě sem poslal mistr Aemon?"
„Ano, jistě... Tysho, tady toho je spousty!" Sam nahrnul před dívku, která ho přišla poctít svoji návštěvou, všelijaké svitky, aby se také mohla podívat. „Barva už vybledla, ale stále můžeš vidět vyznačené vesnice Divokých a taky jsem tu našel... Kde to jen je?" vzrušením rozklepanými prsty začal přehazovat jeden papír za druhým, až se šustění listů stránek a pergamenů začalo podobat krokům v suchém listoví stromů. „Poslyš, Tysho," pravil, mezitím co zapáleně hledal to, co ještě před nějakou hodinou držel užasle v ruce, „Víš, kdo to byla Dobrá královna Alysanne Targaryen?"
Jeho otázka jí lehce zaskočila. Pobavené oči, které ho doteď pozorovaly, jak se marně snaží něco najít, se změnily v zamyšlený pohled, jenž ho propálil. „Manželka Jaehaeryse I. Moudrého a Starého krále," zopakovala přesně to, co jednou slyšela od mistra Aemona, když ho nechala vyprávět o jeho rodu. „Proč?" vzápětí se otázala chlapce, který se náhle zarazil nad něčím v jeho dlaních.
„Královna Alysanne totiž navštívila Noční hlídku," pravil Sam. Jeho slova jí začala zajímat ještě víc, když ji podal jakousi menší z knih. Samwell zabodl svůj tučný prst do časem okousané stránky a její oči ho hned zvědavě následovaly. „Alysanne byla dračím jezdcem. Její drak, Stříbrokřídlo, jí sem samozřejmě doprovázel. Tady to zmiňuje tehdejší lord Velitel." Tysha se s podivením, proč jí to Sam vypráví, podívala na blednoucí letité písmo, pod nímž se skrýval i drobný náčrtek něčeho, co zblízka připomínalo draka, na němž měl Samwell položený svůj ukazováček. „Traduje se, že-"
Právě ve chvíli, kdy dívka nabyla té nejvyšší pozornosti, kdy jí její zvědavost přiměla na moment zapomenout dýchat, se před nimi ze stínu vynořila postava oděna v černém. Jeho tmavé oči nebyly nikdy tolik černé jako právě v ten moment, kdy jediným lehkým odkašláním přiměl dva přátele strachem nadskočit, div jim nevypadla ona pokradmu vzácná knížka z rukou.
„Jone!" zahřměl Sam rozklepaně, lapaje po dechu a sahaje si na hruď tam, kde mohl nahmatat splašené srdce.
Jon se nad pohledem, který se mu naskytl za velikou hromadou knih na stole, jež připomínala knižní ztvárnění Zdi nad nimi, nenápadně zachmuřil. Co tady ti dva dělali tak potichu a proč se tak vyděsili, když přišel? „Omlouvám se," zadrmolil nakonec.
„Ehm v pořádku," vykoktal Samwell, zavíraje knížku a bez jediného pohledu na dívku vedle něho se jí pokusil knihu podstrčit tak, aby si jí vzala a poté někde v klidu nastudovala. Jenže k tomu se Tysha neměla. Co mohlo být tak důležitého na dávné návštěvě královny Alysanne a jejího draka zde na Černém hradě? „Jen jsem tu Tyshe ukazoval zajímavé knihy. Jone! Tady je toho tisíce! Stále a stále nacházím něco zajímavého... Je to..." vzrušení mu vyhnalo slova z úst a tak Sam jen kmital svýma očkama sem a tam po tmavých policích napěchovaných letitými svazky.
„V knihovně na Zimohradě bylo knih jen něco kolem sta," řekl Jon s drobným úsměvem na svém dobrém přiteli, nevšímaje si dívky vedle něho, která z Jona najednou nedokázala sundat svůj podezřívavý zrak. „Našel jsi to, pro co tě sem poslal mistr Aemon, Same?"
„Ano, totiž samozřejmě," rozmáchl pažemi nad celou tou hromadou na stole, oči mu zářily. „Barvy už vybledly, ale vyznačené vesnice Divokých jsou tu stále dobře viditelné."
„To je dobře," pravil Jon nakláněje se nad svitky s mapami krajiny za Zdí. „Víš, lord Velitel by ty mapy chtěl vidět. Poslal mě pro tebe."
„Och, no jistě, hned," Samwell začal spěšně hrnout všemožné svitky na svoji hruď a s natěšeným výrazem na tváři se pokoušel toho vzít co nejvíce.
Jon se nad ním zasmál. „Nemusíš všechno."
„Ještě se vrátím," oznámil kvapně Sam a už se snažil utíkat skrz uličku mezi vysokými policemi ven z tmy knihovny.
Tysha si povzdechla. Byla by raději, kdyby se teď dívala na Sněhova záda, která by s plnou náručí zežloutlých map opouštěla místnost. Snažila se vyvarovat střetnutí jejich pohledů. Po včerejší noci si už vůbec nepřála nic jiného než se bastardovi ze Zimohradu zdárně vyhýbat. Znal její tajemství. Jon Sníh nebyl hloupý, aby mu nic nedošlo. V noci se mu ukázala v tom pravém světle a toto ráno toho litovala. Měla ho nechat zběhnout, alespoň by měla o nepřítele méně.
Tiše se zvedla zanechávajíc knížku, kterou jí před pár chvilkami Samwell ukazoval, za sebou. Bez jediné hlásky procházela kolem něj. Napjatý žár, který měl blízko k vzplanutí, raději ignorovala, když si dávala veliký pozor, aby jejich ramena nenarazila do sebe.
„Tysho." Jako lavina jí jeho opatrný hlas pohltil. Jeho ruky, která jí chtěla zastavit, se vyhnula. Jenže toho si Jon nevšímal. Přistoupil k ní blíž, když se jak na povel zastavila. „Lord Velitel by s tebou také chtěl mluvit."
„O čem?" nechápavě se zamračila do země.
Nechtěl jí lhát, že o tom neměl ani ponětí. Věděl moc dobře, o čem s ní chtěl lord Velitel mluvit. Jenže stejně jako jí nechtěl lhát, jí nechtěl vyděsit. Proto pouze nevinně pokrčil rameny a tím si vysloužil její oči v těch jeho.
Prohlížel si její obličej pečlivě. Stejně jako předminulou noc stáli oba ve tmě. Jen oranžové světlo z lampy bojovalo jako jediné proti hluboké černotě místnosti. Přemýšlel, jestli se mu tam na kopci nad Poslední řekou jen nezdála. Jestli její stříbřité vlasy byly skutečné, zda-li byla ona nedávná noc skutečná... Nechtělo se mu věřit to, co si o ní od té noci myslel. Zdvihl svoji pravou ruku stále ještě pečlivě ovázanou v bílé látce vzhůru a už by se opatrně dotkl prsty její narůžovělé tváře, aby zjistil, jestli opravdu není pouhým snem, když náhle před jeho dotekem uhnula.
„Víš něco, co bys vědět neměl." V jejích očích se blýskaly varovné blesky. „Radím ti, zapomeň na to."
Jon se na dívku postávající jen pár palců daleko naproti němu zaskočeně zamračil. „Sám si ani nejsem jistý, jestli to, co vím, je opravdu pravda," zachmuřil se dotčeně nad její náhle nepříjemnou povahou, kterou neměl rád.
„Tak s tím ti nebudu pomáhat, Sněhu," zcedila skrz zuby a už se připravovala na rychlý útěk před jeho otázkami.
Jenže on jí nechtěl nechat jít. Ještě ne. „Sam to ví, že ano?" zeptal se s pevným tónem hlasu, skrývajíc tak klíčící zrnko žárlivosti. Dívku, jež si nikdy nebyl tak úplně jist, právě držel za paži, aby mu neutekla, jak to měla vždy ve zvyku.
„Do toho ti nic není," vysmekla se mu ze sevření a nechala svoji pravou ruku spadnout ke chladnému jílci její dýky.
Vzpomněl si, jak se ono ostří lesklo v měsíčním svitu minulou noc. Byla to Valyrijská ocel, alespoň to se domníval. Měl skutečně spoustu otázek, jenže ona mu nedovolila jedinou z nich vyslovit. Frustrovalo ho to. „Ta dýka... kde-"
„Do toho ti opět nic není, Jone Sněhu," zavrčela již otráveně. „Nemůžu ti nic říct. Akorát bys to použil proti mně ve snaze ponořit mě ještě hloubš. A já se nevzdám."
Šokovaný jejími přímými slovy pootevřel ústa do nevyslovené otázky, jež by značila jeho čiré nepochopení. Jak jí tohle mohlo jen napadnout? Ano, nebyl s ní takový přítel a už vůbec pro ní nebyl to, co Samwell Tarly, ale myslel si, že když pro něj minulou noc přišla, že aspoň... třeba... Jí na něm záleží? Což to bylo pošetilé od něj myslet si to? Ona přece musela vědět moc dobře, že jemu na ní záleželo. Nebo snad ne?
Jon prudce zavrtěl hlavou do stran. Černé kudrliny mu spadaly do očí a on si poté beznadějně zajížděl rukou do vlasů. Věděl, že mezi sebou měli ustavičné pře, ale i tak... Myslel si, že vše, co způsobil, bylo již napraveno.
Jeho oči jí provrtávaly dosti nepříjemně. Zdál se zmatený a ztrácející naději, což bylo dosti podobné tomu, jak se cítila ona, když se zvedala z bahnité země cvičiště, na kterou ji surovou ránou poslal.
„To bych nikdy..." vydechl do hlubokého ticha po delší odmlce, kdy se snažil pobrat její až hořící slova. Opět zavrtěl hlavou, aby ze sebe sesypal ten šok, který na něj ona tak náhle poslala, a opatrně se pokusil k ní přistoupit ještě blíž na tváři upřímný pohled. Netušil, co by měl udělat, aby vše odčinil. Dokonce ani netušil, jestli by náhodou nebylo lepší prostě to tak nechat a odejít. Možná si s ní prostě jen chtěl rozumět tolik, jako si ona rozuměla se Samwellem.
Oči mu spadly na její pravou ruku ve křeči zaťatou na zlatém jílci s hlavicí, jež odrážela světlo plamene lampy. Pomalu s ostražitostí se pro její ruku natáhl, a když ho nechala vzít si její dlaň do těch jeho, srdce se mu zlehka uvolnilo. Přitáhl si hřbet její ruky k jeho rtům a dívaje se zpříma Tyshe Bouři do rozbouřených očí, pravil: „Nikdy víc bych si nedovolil poštvat si proti sobě lady, jako jsi ty," políbil hřbet její ruky se vší úctou a jak nejjemněji dokázal.
Konec knihy první