Od toho dne, kdy se rozloučila se dvěma dobrými přáteli; lordem Tyrionem a Špindírou, bývala Tysha na cvičišti snad každé odpoledne. Za až dychtivé snahy chtěla dokázat, že si místo v Noční hlídce zaslouží i bez Lannisterského zlata. Uplynulo spoustu dnů a poté i týdnů, kdy opět nabrala ztracenou sílu a kdy nemyslela na nic jiného než na to, jak to s ní půjde dál. Děsily jí sny o smrti dalšího z blízkých, o opuštění Černého hradu, o další nekonečné cestě za ničím... Nechtěla odejít z Černého hradu, netoužila ani po opuštění Severu. Na Severu vyrůstala a až teď si vzpomněla, jak to tu dříve milovala. Lesy plné divoké zvěře, severský vítr, věčné ticho a bělostný sníh i v létě. Ironrath byl sice hezčí tvrzí než byl Černý hrad, ale Tysha se rozhodla již víc si nestěžovat.
A jeden z důvodů byl Jon Sníh. Ten zarputilý bastard ze Zimohradu, který se uměl ohánět s mečem, jako by bylo ostří součástí jeho těla. Byl nejlepším. Ani Tysha, i přes únavné tréninky s jejím strýcem, rytířem, se mu nikdy nemohla vyrovnat. Konec konců, byla to jen dívka... Mnozí to o ní nevěděli. Svojí nenápadností a zkušenostmi bytím chlapcem už od svých raných let jednoduše splynula s ostatními umrněnými rekruty. Jenže byli tací, kteří to věděli, a jedním z nich byl právě Sníh.
Allisera Thorna, zbrojmistra Černého hradu, neměl rád snad nikdo. I Tysha ho proklínala po každém tréninku. Ty ostré nadnesené pohledy, které jí věnoval, odporné poznámky a výsměšky, či jeho obvyklá nepřátelská věta: „Holky sem nepatří, Tysho Bouře," ji nutily šílet zlostí. Jenže to nemohla dát znát. Klidný výraz při poslouchání zlých osočení se naučila udržet na své tváři do doby, kdy pokaždé zmizela z Thornova pohledu, od Jona Sněha.
„Sedm pekel, Tysho Bouře," říkal Thorne, jak ráznou chůzí kráčel za skupinkou mužů na nádvoří, všichni dávno připraveni na výcvik. Byla to škoda pro Tyshu, že si Thorne všiml jako první právě jí. „A já si už myslel, žes po tom včerejšku raději Zeď opustila," otráveně se ušklíbl.
Tysha si vzdorovitě kousla do jazyku. S myšlenkou na včerejší trénink, kdy byla tak hloupě pokořena jedním ze zdatných rekrutů, Hadlerem, jenž mával mečem snad všude, kam se ona mihla, že ji zasáhl několikrát nejenom do ramen ale i do kolene a jednou dokonce i do břicha, ucítila své modřiny, jako by se probraly k životu. Pulzující rány ji začaly činit stejnou bolest jako předchozího dne.
„Zatím nemám v úmyslu ji opustit," promluvila klidně.
„Vážně?" nadzvedl výsměšně obočí. „Tak mám pro tebe docela špatné zprávy. Tito muži budou zanedlouho skládat své přísahy. Vypadá to, že tvůj pobyt tu brzy skončí," nepřátelsky se na ní zašklebil, což mu bez váhání oplatila.
Už už na něj chtěla zpětně zaútočit a dát tak najevo, že se nedá, což, sama věděla, by vlastně ani dělat neměla, jenže v momentu, kdy znovu otevřela ústa, se ozval Grenn. „Sedm pekel, kdo je to?"
Za Alliserem Thornem, za nímž dnes nevlál dlouhý černý plášť tak jako obvykle, se totiž vyvalil, ano vyvalil, ten nejtlustší chlapec, kterého Tysha kdy viděla. Ani hostinský v ulici zalité vůní čerstvého pečiva nebyl takhle tlustý. Dokonce ani řezník, v jehož krámě Tysha jednou ukradla hrst kuřecích jater - a ten byl tedy vskutku zavalitý.
Rekruti stojící nejblíže si mezi sebou vyměnili pobavené škleby. Pypar dokonce prohlásil něco natolik vtipného, že se i Jon Sníh neubránil smíchu. Avšak Tysha byla zticha. Vždy se raději těm klučičím hloupostem vyhýbala. Sice si vcelku rozuměla s Grennem a Pyparem, jenže stále bývala raději sama za sebe. Momentálně upírala svůj pohled na tlustého chlapce, který začal přerývavě oddychovat, jakmile se zastavil po boku Thorna.
„Řekni, jak se jmenuješ?" pobídl ho s klidnou tváří Alliser, jehož koutky úst také pobaveně cukaly. Jenže on když se smál, mělo to vždy tuze blízko k zlověstnému šklebu. Proto Tyshu hned napadlo, co tomu ubožákovi hodlá udělat.
Chlapec popadl dech. „Samwell Tarly z Parožnatého," odpověděl a Tysha za tím zaslechla hned několik rekrutů, jež si mezi sebou škodolibě pošeptalo ‚lorďátko'. „Býval jsem z Parožnatého vrchu. Chci se dát k černým."
Poslední věta zněla jako ten nejbáječnější vtip, jaký kdy za tenhle týden rekruti slyšeli. Popravdě i Tysha nezastavila to zazubení, jež se jí bezmyšlenkovitě vyrýsovalo z úst. Po kratičké vteřince ji to však přešlo, jelikož znala lepší vtip – dívka, která by ráda odříkala přísahu Noční hlídky. Proto hodila pohled zasmušile do země.
Alliser Thorne překřičel sborový, zlomyslný smích a tím všechny utišil. „Nemůže to být horší, než to vypadá," změřil si Samwella od shora dolů a poté upřel svůj pohled na Rasta. „Raste, zkus, co v něm je."
Jejich souboj, dá-li se to tak vůbec nazvat, netrval déle než pár vteřin a když Samwell spadl na zem, choulil se pod Rastovými hrubými údery, zdálo se, že je po souboji. Alliser Thorne v tom však konec zdaleka neviděl. Nabádal Rasta, aby do těžkopádného a zavalitého chlapce, jenž kvičel, jak prase před porážkou, bušil do doby, kdy se sám nesebere.
Jak to tak ta jediná dívka v jejich skupince a vůbec v celém Černém hradě pozorovala, rostla v ní ona dávno pohřbená zlost vůči Rastovi. Od toho incidentu, kdy jí chtěl uškrtit ve zbrojírně Černého hradu, na pomstu přestávala myslet a to i přesto, že proti Rastovi nejednou stála na cvičišti. Nyní však, když viděla, jak přímo morduje chlapce, jenž křičel ‚vzdávám se!' a žádal, aby ho Rast přestal bít... zlost a nenávist se jí rozlila v žilách rychlostí blesku. Sevřela jílec meče bez ostří a začala přemýšlet o tom, kdy by byla vhodná šance Rasta napadnout.
Přestala složitě uvažovat, poté co se jí horký adrenalin rozlil po těle. Jakmile se Rast objevil k ní zády, bez váhání vykročila v před.
„Ne," někdo ji však zadržel. Rozzuřeně se otočila a svůj zrak, jímž doteď propalovala Rasta, vrhla na Pypa, jehož ruka svírala její rameno. „Nech ho být." Pypův pohled opatrně visel na Thornovi, který stále nevyhlásil konec souboje. Bolestné naříkání a žádání o milost se proplétalo s Alliserovým rázným ‚znovu a víc!'
Pypar si s Grennem vyměnili pohledy, když malá dívka vzdorovitě setřásla cizí ruku ze svého ramene. Zlostí se třásla, ani nemrkla. Znovu nalezená zlost ji ovládala. V očích se jí opět zažehly plameny, jež dychtily po krvavé pomstě.
Ani Jon Sníh nevypadal nijak klidně. Někteří z dalších rekrutů se nahlas smáli, oni dva však byli pevně rozhodnuti, že zakročí. Pyp a Grenn nerozvážně přešlapovali na místě.
Kdo by řekl, že první, jehož nevraživost vyvrcholí, bude právě Jon Sníh. „Tak dost!" vyhrkl hlasitě a to Tyshu, jako by motivovalo kupředu. Byla jako ovládána nenávistí vůči Rastovi. Pypar ji opět musel zastavit zatáhnutím za paži.
Samwell neustále vřískal na zemi. Nedokázal se postavit na své nohy pod takovou palbou tolika tvrdých úderů. Jakmile však Rast zaslechl Jona Sněha přestal a nevraživě se na něj otočil.
Tyshy bylo ubohého Samwella líto. Její oči se obměkčily, když ho tak pozorovaly, jak se svíjí bolestí na bahnité zemi. „Už se ti dávno vzdal, Raste," promluvila kroutě hlavou do stran nad hloupostí onoho násilníka.
„Není čestné mlátit do nepřítele, který se ti vzdal," pokračoval Jon Sníh. Hned se vydal pomoct Samwellovi vstát a přitom vypadal docela nasupeně.
Jon se vzpíral Alliseru Thornovi docela často, i Tysha na to již byla zvyklá. Tohle bylo však trochu moc. Thornovi oči potemněly a zničeho nic se vrhly na ni. Jeho oční panenky začaly střílet z bastarda ze Zimohradu a bastarda z Králova přístaviště. „Kdo ti dal právo ukončovat za mě souboj, lorde Sněhu?" mračil se ještě víc nepřátelsky než kdy předtím. „Nu, dobrá." Ten potměšilý škleb a ty lstivé ohníčky planoucí v jeho očích ji znejistily. „Zdá se, že se náš bastard zamiloval do tlusté lady. Dobře, lorde Sněhu! Když chceš bránit dívku svého srdce, využijeme tréninku." Zlověstný úsměv se roztáhl na jeho ústech a Tysha už čekala jen to nejhorší. Alliser Thorne si nikdy nenechal nic líbit, obzvlášť od bastarda ze Zimohradu. „Raste, Hadlere, Grenne a Pypare taste meče! Čtyři bojovníci stačí na to, aby si naše prasátko zakvičelo," úlisně se pousmál. Byl to ten nejhnusnější úsměv. Vzápětí probodl malou dívku, jež se snažila přestat třást zlostí, nepříjemným pohledem. „A abys neřekl, lorde Sněhu, že proti tobě stojí taková přesila a že by to tedy nebyl fér boj, Tysha Bouře se postaví po tvém boku." Jeho potlačené uchichtnutí ji donutilo naježit se.
Oba na sebe pohlédli. Ani jeden ještě nečelil takovéto přesile. Jon Sníh jistě zvládl dva soky, ale ona? Jeden pro ni byl někdy až moc a kdyby nebyla tolik mrštná, zřejmě by z ní už dávno byla sekaná. Jon tohle moc dobře věděl. Pozoroval ji dost často na cvičišti nebo s jejím strýcem a tak znal, co jí dělá největší problém. Říkal si, že když mu Thorne dal jako pomocníka zrovna ji, jestli se mu jenom nevysmívá do očí.
Na nádvoří se rozlehlo ticho. Jon nakrčil čelo a pohlédl na dva své přátele. „Určitě to chcete zkusit?" zeptal se a dívka vedle něj se neubránila lehkému protočení očí. Někdy jí přišlo, že se lord Sníh rád předvádí a jí to bylo protivné.
„Ne," Grenn zavrtěl hlavou stejně jako Pyp a Tysha si odfrkla. Tasila v mžiku meč a za Thornova řevu, ať se do toho už konečně dají, si našla svůj cíl – Rast.
Jon Sníh poručil Samwellovi Tarlymu, aby se držel za nimi, jakmile Hadler učinil výpad jako první. Jon neváhal a dal se na Hadlera útočit zpětně.
Ostatní kolem nich se také zapojili do bitvy. Tysha Pypa odzbrojila hravě. Znala ho již moc dobře nato, aby věděla, jak zaútočí.
Zdálo se, jako by byli ti dva sehraní a cvičili tohle divadlo již týden dopředu. Sníh na ní sykal, ať se drží u něj a ona i přesto, že se v ní zmítala běsnící bouře nenávisti, tak učinila. Odráželi nepřátele jednoho za druhým. Přestože oba schytali hned několik bolestivých ran, udrželi se pohromadě.
Tysha Rasta dostala na kolena přesně tak, jak po tom prahla, a jakmile se jí před očima udělalo černo a ona neviděla nic jen samu sebe, jak ho zasypává tvrdými údery přesně jako on před chvílí Samwella, bouře emocí, jež se odehrávala uvnitř jí, měla malinký kousek k vrcholu. Jenže právě toho vrcholu nemohla nikdy dosáhnout. Sníh se objevil přímo před ní a uštědřil Rastovi ránu kolenem do obličeje, že byl náhle její nepřítel dávno poražen.
Bastard ze Zimohradu se na ni otočil, koutky mu přitom hravě cukly. Bouře mu však úsměv oplatit nedokázala. Pouze ho propálila svýma žhnoucíma očima a vyčítavě se zamračila. Oba naráz těžce vydechli.
„Pro dnešek stačí," ušklíbl se Thorne a oni od sebe odtrhli své oči. Jon mu věnoval stejný vzdorovitý pohled jako dívka po jeho boku. „Očistěte zbroj. Nic jiného neumíte." S těmito slovy a s posledním nepřátelským pohledem věnovaným těm dvěma bastardům opouštěl cvičiště.
S naštvaně nakrčeným nosem pozorovala, jak se Rast sbírá ze země. Věnoval jí varovné zamračení, které mu bez váhání oplatila. Když procházel kolem ní, měla co dělat, aby udržela svoji touhu po pomstě na uzdě. Pachuť nenávisti byla cítit všude kolem nich. Blátivé nádvoří by bylo ztichlé nebýt jednoho z kovářů, jenž opodál bušil do kovadliny. Jon Sníh pozoroval, jak Tysha Bouře odtrhává nenávistný pohled od Rasta a vrací ho na něj.
Za nimi se ozvalo tiché pípnutí, jež je donutilo přetrhnout pohled, který si oplácely. Zvedl se vítr, který pročechral černovlasému chlapci naproti ní kudrnaté vlasy. Tysha se zaškaredila a místo na hovořícího chlapce vzhlédla na oblohu. Těžké mraky se valily na nebi jako nekonečná vojska nepřátel, jež zavraždili slunce.
„Poranili vás?" Byl to Samwell Tarly. Právě pozoroval Tyshu, jak si mne rozbolavělé rameno.
„Bylo hůř," vydechl Jon Sníh obraceje se čelem k Samwellovi.
„Jsem Samwell Tarly z Parožnatého," odmlčel se a promnul si své tlusté a upocené prsty. „Tedy býval jsem z Parožnatého vrchu. Můj otec lord Randyll... mě poslal na Zeď," vzdechl a sklopil zrak do země.
„Já jsem Jon Sníh, bastard lorda Eddarda ze Zimohradu," představil se Jon a hned vzápětí se otáčel na své přátele za sebou. „Tohle jsou Grenn a Pypar," a pak se podíval na dívku stojící stále u jeho boku. „A tohle Tysha Bou-"
Dívka dloubla černovlasého chlapce loktem do žeber a tím ho umlčela. Jon si neodpustil ublíženě syknout ‚au'. Tysha podala Samwellovi svoji pravou ruku. „Vítej na Černém hradě," obdařila ho milým úsměvem.
Samwell Tarly si podezřívavě prohlédl, jak její napřáhlou pravou ruku, tak i ji samotnou. Měla dívčí jméno, jenže v Noční hlídce nejsou žádné dívky, to ví přeci každý. Odkud tedy tento rekrut může pocházet? Vypadal velice, velice mladě. Když se setkal s pohledem onoho rekruta, jenž měl tolik milý zevnějšek, rychle střelil očima zpět do země. Jeho ruku však nakonec přijal.
„Já..." zajíkl se. „Říkej mi Same, jestli chceš. Matka mi tak říkávala." Tysha mu věnovala pevný stisk a když pouštěla jeho ruku, všimla si, že se krapet pousmál. Úsměv mu však brzo zmrzl na rtech, když se jal slova Sníh.
„Takhle se ale nikam nedostaneš," řekl s vážností rostoucí v jeho hlase.
Ostatní se k němu hned přidávali. Grenn rychle přitakal. „Proč jsi nevstal a nebránil se?"
„Já..." Sam vyděšeně přelétl pohledem po všech tvářích kolem něj. „Chtěl jsem," ohradil se třesoucím se hlasem, „ale nešlo to. Jsem zbabělec," povzdechl si poraženě sklápějíc hlavu k zemi. „Otec to vždycky říkával. Neumím se ubránit."
Tysha si ho lítostivě prohlížela. Jak se marně snažil potlačit slzy a zarazit roztřesené prsty... Jon si nevrle povzdechl. „Zeď ale není pro zbabělce."
„Máš pravdu. Mrzí mě to!" vyhrkl Sam, vzápětí se ale opět roztřásl. Od Jonova vážného pohledu zatěkal očima někam pryč. „Promiňte. Jen jsem ti chtěl poděkovat," špitl a ještě se obrátil na malého rekruta po boku bastarda ze Zimohradu a konečně mu ten úsměv oplatil. „I tobě."
Sam prošel kolem nich a kulhavým, velice těžkopádným krokem se vydával do zbrojírny. Čtveřice ho pozorovala různými pohledy. Jon Sníh krčil zamračeně čelo, což od něj bylo obvyklé. Tysha lítostivě pozorovala chlapcovu kulhavou chůzi a nechala soucit zaplnit její mysl. Grenn se opovržlivě ušklíbl.
„To byl sráč!" vyhrkl najednou Grenn. Otráveně si odplivl. „Zbabělci tady nemaj co pohledávat! Všichni viděli, jak se s nim bavíme! Taky nás můžou nařknout, že jsme zbabělci!"
„Myslím, že nás už dávno za zbabělce mají," promluvil klidně Pyp a zamyšleně kopl do ostří svého tupého meče. V tu ránu se všechny pohledy upřely na Tyshu.
Dívka nevraživě nakrčila nos a přimhouřila na chlapce oči. „Vy jste opravdu pitomí," mrzutě protočila oči v sloup a vydala se tím směrem, jakým odešel Sam. Avšak v půli se zastavila. „Chtěl bys, Pype, aby ti malá holka uřezala ta tvá velká ušiska?!" zvolala a zákeřně se přitom usmívala.
Pyp ztuhl hrůzou nad tou představou a s vykulenýma očima dívku, jež se k němu pomalu přibližovala, pozoroval. Grenn se rozesmál. „Jsem s ní!" vykřikl a rozeběhl se za nejmenším z chlapců, který se dával na úprk.
Dívčin zvonivý smích se krátkou chvíli nesl po nádvoří, jako zpěv drozda, jarního vrtošivého ptáka, kterého zde na Severu nebylo slyšet, společně s tlukotem kladiva o kovadlinu. Veselý úsměv zavadil o Jona Sněha, jenž ji pozoroval svýma tmavýma očima. Bouře cukla, prudce se otočila a utekla za Samwellem Tarlym.
•═══•
Bylo již pozdě večer. Oranžové mraky na západě bledly v temnou šeď. Obloha na východě byla černá. Nádvoří Černého hradu zelo prázdnotou, přítmí se tiše kradlo kolem kamenných zdí tvrze. Černé stíny nabývaly strašlivých tvarů, jak se plazily po bahnité zemi a svými kostnatými pařáty se pokoušely dosáhnout na drobnou dívku, jež seděla na nejvyšším z dřevěných schodů naproti vchodu do společenské místnosti.
Její zeleno hnědé oči byly zabodnuty v ničem. Leč její myšlenky byly upřeny na jediné – Samwell Tarly. Ubohý a vystrašený, otylý chlapec, který byl větším zbabělcem, než ona, umrněná holka. Strávila s ním večer v jídelně. Pomohla mu poznat nejdůležitější místa zde na hradě, a poté co jí vysvětlil pravý důvod jeho rozhodnutí o přidání se k bratrstvu, soucítila s ním ještě víc. Lord Randyll z Parožnatého vrchu nebyl na svého nejstaršího syna nijak pyšný. Ze Samova vyprávění Tysha pochopila, že se ho chtěl akorát zbavit a to buďto po dobrém či po zlém. Byl schopný ho zavraždit, jelikož se domníval, že si nezaslouží jeho zem a ani jeho titul. Příšerný otec, pomyslela si. V takových chvílích byla snad raději, že svého otce nezná.
Tysha jen tak seděla na dřevěných schodech, rozjímala o hrůzném vyprávění Sama Tarlyho a nabádala samu sebe, že by už měla jít spát. Dnes opět jako poslední opouštěla jídelnu. Po vydrhnutí stolů poklidila v kuchyni a konečně se vydala do své světnice. Jakmile ji však chladný severský vítr ovál tvář, rozhodla se užít si trocha klidného počasí před spánkem.
Oči vyhledaly prázdné místo vedle ní. Obvykle by tam seděl Špindíra, který by se k ní lísal, a ona by ho drbala na krku... Smutně si povzdechla a s rozechvělou rukou položila dlaň přesně na místo, kde by její věrný přítel seděl. Tiše zalapala po dechu. Nechtěla plakat, avšak štiplavé slzy si našly svoji cestu na její tváře.
Na nádvoří se ozvaly něčí kroky. Dívka sebou trhla a ihned otírala mokré tváře do svého kožichu. S mžouráním si prohlížela černou siluetu, jež k ní mířila svižným krokem. Postava se zastavila pod schody opíraje se o dřevěný plot. Jeho černé kudrliny mu spadaly do obličeje.
„Co tu děláš tak pozdě?" zeptal se jí s jakousi kamennou maskou na jeho tváři, jež nejspíš měla skrýt jeho zvědavost.
Tysha se ušklíbla. „Mohla bych se tě zeptat na to samé, Jone Sněhu," její hlas se zlomil nad jeho jménem od potlačovaného pláče. Snažila se rychle uklidnit své zmatené myšlenky.
Jon se pro změnu snažil potlačit kroucení očí nad její drzostí. „Jdu na Zeď," pravil a pomalu začal stoupat po schodech k ní. „Můžeš jít... třeba," oči házel do země a ramena zasmušile krčil. Sedl si vedle ní, zanechávaje mezi nimi patřičnou vzdálenost. Nerozvážně polkl, „ ehm... se mnou."
Dívka, jež si žmoulala prsty levé ruky ve svém klíně a se zaujetím to pozorovala, na něj vzhlédla. „Nebyl ti snad velitelem přidělen společník?" podezřívavě si ho změřila.
Chlapec si se strohým výrazem ve tváři prohrábl své vlasy a raději od dívky s nepříjemným pohledem odvrátil zrak. „Nevím. Nikdo mi o tom dnes po večeři nic neřekl."
„Oh," bylo jediné, co mu na to dokázala v tu chvíli říct. Oba sklopili oči. Jon si ani nevšiml, že dívka, jež se vedle něj choulila do své svrchníku jako ublížená laň, se snažila kvapně zamrkat slzy, které ji v očích pálily. A Tysha si ani nevšimla, že chlapec, jenž se opíral lokty o svá kolena a zamračeně hleděl do blátivé země pod schody, si kousal do spodního rtu a přemýšlel, jak nejlépe toto příšerné ticho mezi nimi ukončit.
„Dnes na cvičišti," zachraptěl. Pročistil si hrdlo a dodával si odvahu pokračovat, „to byl hezký boj."
Tysha na něj pohlédla. Jak zarputile hleděl před sebe, skousával si spodní ret, donutil ji pousmát se. První slova uznání, která od něj slyšela, se jí dotkla.
Jon Sníh si všiml jejího obměkčeného pohledu na něm, a proto se dal pokračovat. „Také jsem slyšel o tvé ztrátě. Ser Branfield mi o tom povídal předminulý večer." Zavzpomínal na sera Branfielda, jenž sám seděl u jednoho ze stolů a zamyšleně si podpíral hlavu. Když se ho Jon zeptal, co ho trápí, odpověděl ‚starost'.
Sněhova ústa se zkroutila do nepatrného úsměvu, leč Bouře se vzpurně zamračila. Nelíbila se jí představa, že její strýc vypráví o jejích bolestech ostatním bastardům.
„Nemrač se na mě," chlapec odvrátil uraženě pohled a lehce otráven vydechl. „Duchu! Ke mně," zvolal do tmy.
Z volných stájí vyběhl bělostný vlk. Byla to už nějaká doba, co ho Tysha viděla naposledy. Při pohledu na zlovlka, jenž ladně přihopkával ke svému pánovi, se jí na moment zatajil dech. Od jejich prvního setkání tolik vyrostl! Už nevypadal jako obyčejný sněhově bílý vlk.
„Jsem tady. Nemusíš se ho bát," pravil Sníh, který si všiml, jak Bouře před jeho zlovlkem uhybá a nejistýma očima ho pozoruje. „Nic ti neudělá. No, jen si ho pohlaď." Jon přestal drbat Ducha za uchem a jemně ho popostrčil k ní. Jeho rudé oči spočinuly na malé dívce vedle jeho pána a čekaly, jestli se dívka vůbec pohne. Pohla. Její opatrná ruka se jemně zabořila do hustého kožichu. Usmála se nad krásou toho zvířete. Nebylo to sice jako hladit Špindíru, ale od Jona Sněha jí to přišlo milé.
„Půjdu," řekla do tichem zalitého okolí. „Ale jen když on půjde s námi." Bouře i Sníh si vyměnili velice opatrné úsměvy.