Tam, na jednom z kopců uprostřed Daru postavili malou hranici. Když pokládala tělo bez života na srovnaná, dřevěná polena, cítila, jako by právě odevzdávala bohům kus sebe. Snad ji Staří bohové trestaly za její hříchy a sobeckost, či to byl pouze obyčejný osud a stalo se tak, jak se stát mělo... Ať už to bylo, jak chtělo, ona to nesla velice, velice těžce.
Naposledy ho pohladila po jeho bílém kožichu a jemně ho podrbala za uchem, jak to vždycky dělávala, v naději, že ho tím snad dokáže přivézt zpět. Ale již dávno bylo pozdě... Malcolm přilož k malé hranici pochodeň a rázem je ozářilo teplé oranžové světlo. Svého věrného přítele viděla již naposledy.
Plameny hladově olizovaly jeho tělíčko. Nedokázala se na to víc dívat. Odvrátila zrak a pohlédla do krajiny. Pod kopcem se na koních vezlo několik mužů. Při pohledu na malého jezdce se zlatými vlasy si vzpomněla na jejich ranní loučení: „Jediné, co potřebuješ je aliance. Dávej na sebe pozor, milá Tysho Bouře." Za jeho svolení malého lorda objala. Až teď ji došlo, že onehdy na Zdi, kdy jí tak podle domluvil noční hlídku bez jejího vědomí, se jí pouze nenápadně snažil předhodit potencionálního spojence. Dva bastardi by mohli být dobrými strážci Zdi. Zřejmě asi netušil, že jí Jon Sníh nemohl vystát, tedy alespoň takto jí to přišlo. Byla z toho špatná...
Kvůli Jonu Sněhovi se ale necítila tolik špatně jako, když ráno před odjezdem lorda Tyriona zaslechla, jak se baví s lordem Velitelem a Malcolmem: „Můžeme ti věřit?" ptal se ostražitě Mormont. „Lannister vždycky platí své dluhy," odvětil mu na to Skřet.
Tysha sklopila od Tyriona Lannistera pohled a povzdechla si. Malý bohatý lord jistě zaplatil Noční hlídce, aby pod svá černá křídla přijala dívku. Takhle si to nepřála...
Malcolm Branfield si povzdechl též. S očima v plamenech přistoupil k dívce, jež pro něj byla jako jeho vlastní dcera, a ochranářsky ji vzal kolem ramen. Přemýšlel o ranním loučením s Tyrionem Lannisterem: „Jsem ti navěky zavázán, můj lorde," klečel před ním. „To není za potřebí, Malcolme. Jsi můj přítel. Bylo mi ctí vypomoct příteli v nouzi." Vyhledal očima muže na koních pod kopcem a smutně se usmál. Bez lorda Tyriona a Yorena bude na Černém hradě beze sporu nouze o zábavu...
Se sklopenou hlavou a v slzách utopených očích se vydávala následovat Malcolmova hnědáka. Vraceli se na Černý hrad. Tysha se nedokázala otočit a naposledy se podívat na doutnající trosky hranice. Její přítel byl pryč, už nikdy se nevrátí.
Celou cestu bylo mezi nimi hrobové ticho. Tysha se pokoušela potlačit stesk a ztrátu, jež zanechala v jejím srdci bolavou ránu, a její strýc stále víc a víc dumal nad opuštěním Černého hradu. Vydali by se na východ přes Úzké moře do Svobodných měst... Byli by v bezpečí, ona by byla v bezpečí. On by sice porušil rozkaz lorda Eddarda Starka, ale obětoval by i vlastní život, jen aby si byl jist, že jí již více nic nehrozí.
Poté co zavedli koně do stáje a zanechali je tam jednomu ze štolbů, musela Tysha urputně ujišťovat svého strýce, že je v pořádku. Sice věděla, že by mu lhát neměla, ale jinak by za ní nejspíš chodil celičký den. Chtěla být sama. Alespoň na chvíli. Rychle vybíhala schody do nejvyšší věže Černého hradu. Tuto stezku absolvovala dnes již předtím za brzkého rána. To v sobě ještě držela špetku naděje. Teď se ale utápěla v peřejích žalu a bolestivé ztráty.
Sice toužila být raději o samotě, jenže zde na Černém hradě nevěděla, kam by se před světem mohla schovat. A také se rozhodla již nikdy víc nebýt sobecká. Věděla, že mistr Aemon ji zadá nějakou práci. Mermomocí chtěla ukázat, že je Noční hlídce dívka, jako je ona, platná.
Krmila ukrákané havrany a poslouchala vyprávění mistra. Pokaždé když u něj byla, nechala si vyprávět o Targaryenském rodě. Zdál se jí tolik poutavý. Stále nevěřila, že vlastně z části Targaryen je. Bylo to pro ni tak neuvěřitelné.
Dnes však bylo něco trochu jinak. Tysha byla zamlklá, nepokládala žádné zvědavé otázky a pohled házela vždy pevně do země snad z naivního strachu, že by si mistr Aemon všiml jejích skleněných očí. Rozklepaným hlasem mu četla malé svitky, jež nesly zprávy z mnoha koutů Sedmi království. Nebylo to nijak zajímavé čtení. Pouze dojednávání o zásobení Noční hlídky. Žádné zprávy o dění v Rudé baště... Nic. Přišla si jak odstřižená od dění v Korunních zemích.
Tysha sklízela svitky a různé knížky ze stolu, aby mistrovi udělala ve světnici pořádek. Když s plným náručím pergamenů procházela kolem jeho křesla u ohně, ve kterém vždy vysedával, jeho vyschlá a kostnatá ruka se jí dotkla. Uchopil ji za paži.
Dívka se na něj zaskočeně podívala. Mistr jako vždy hleděl do prázdna. „Je mi líto tvé ztráty, děvče," skřehotavý, upřímně znějící hlas, jako by splynul s praskáním dřeva v ohni. Seschlé rty se mu zkroutily do milého úsměvu.
Tysha bolestivě polkla a bez váhání hodila oči do podlahy. „Je to jen má vina," špitla.
„To neříkej, dítě," napomenul ji vlídně. „Stalo se, jak si bohové přáli."
„Pokud si přáli bolestivou smrt němé tváře, jsou to krutí bohové," její uplakané oči se dotčeně zamračily a dívka se ze starcova sevření vysmekla. Rychle přešla místnost a zaklidila stočené pergameny.
„Bohové nám činí bolest, kdykoliv nás chtějí napravit, moje milá," pravil moudře. „Možná by si přáli, aby ses v něčem polepšila- Ne ne! Tyto knížky mi na stole, prosím, nech." Tysha, které mistrova moudrá slova činila ještě větší bolest a poslouchat je v tu chvíli vůbec nechtěla, neúmyslně zavřela nějaký velký svazek na stole až příliš hlasitě. Stránky knihy vydaly dunivý zvuk, jakmile na sebe narazily, dávaje tak najevo špatné zacházení.
Dívka si tiše povzdechla a se smutným výrazem na tváři usedla za stůl na rozvrzanou židli, vracejíc svazek zpět na místo na stole. „Co je to za knihu?" otázala se ve snaze změnit téma rozhovoru. V hraném zaujetí opět otevřela těžkou knihu a pokoušela se najít, kde byla naposledy otevřena.
„Slavní rytíři Západozemí v dobách vlády Targaryenské linie," odpověděl jí mistr a Tysha si ani nevšimla, že jeho tón hlasu se náhle změnil.
„Je tam i Malcolm?" její oči pátravě přejížděly různá jména, jež nikdy předtím neslyšela.
Mistr zavrtěl hlavou. „Ser Branfield dostal titul až krátce před pádem Targaryenů. Píše se tam ale o Meči jitra, velice ctihodném rytíři, jenž byl blízkým přítelem Rhaegara Targaryena, tvého nevlastního bratra. Ser Branfield ho jistě také znal," povídal mistr, dívka ho ale poslouchala jen z části. Zrovna narazila na stránku nadepsanou Rytíři z Bouřlivých krajin, kde, jak se domnívala, byla kniha předtím otevřena.
Moc jmen a erbů se tam nenacházelo. Bylo tam však jméno, jehož rodový erb byl fialový se třemi stříbrnými pruhy a u něhož se psalo poněkud dlouhé vyprávění. Jeho rod se nezdál tolik známý, ale jeho jméno... Ano, to v dobách vlády Targaryenů známé jistě muselo být. (...) Ve svém mládí vyhrál rytířské klání v Králově přístavišti při oslavách dne jména následníka trůnu Aeryse II. Targaryena. Růži pro Královnu lásky a krásy daroval Rhaelle Targaryen (...)
Tyshe se na čele zjevila drobná vráska. Oči propíchly časem zežloutlou stránku svazku přesně v místě, kde bylo napsáno rytířovo jméno. Na moment zapomněla dýchat. „Kdo byl ser Bonifer Hasty?" Zaražená dívka se ani nezamyslela nad tím, jak hloupě otázku položila. Byl to rytíř, kdo jiný? Svědomí se s ní hádalo – co když býval někým víc než jen ctěným rytířem?
Dívka hlubokým zamyšlením nedýchala. Zarytě hleděla na rytířovo jméno a bez povšimnutí si ho začala polohlasně opakovat dokola a dokola. Možná, kdyby tam nebyla ani zmínka o její matce, přešla by rytíře Bonifera Hastyho bez jakéhokoliv povšimnutí. Jakmile se tam ale objevila zmínka o Rhaelle Targaryen... Nedalo jí to.
„Je to přesmyčka!" vyhrkla po nějaké chvíli opakování si rytířova jména stále a stále dokola ve snaze zjistit, kde jen na něj dříve narazila. O rodu Hastyů nikdy neslyšela, i přesto se jí ten rod zdál až nepříjemně povědomí. „Mistře Aemone!" vyskočila zprudka na nohy v rukách těžkou knihu. „Mé jméno! Je to přesmyčka!" opakovala rozechvěle.
Malcolm jí jejího otce stále tajil. Pořád říkal, že to byl rytíř z Bouřlivých krajin, po němž má bastardské příjmení, Tyshe se ale tahle básnička již dávno omrzela a nyní... Byl snad ser Bonifer Hasty tajný milenec královny Rhaelly? Její jméno, Tysha, kterým ji matka pojmenovala, jak Malcolm tvrdil, bylo přesmyčkou, jež jí zavedlo k rodu sera Bonifera. Byla to snad skrytá tajenka od její matky, aby Tysha později mohla svého otce vypátrat? Mohla to být pravda? Tysha si byla jista, že v tom záminka musela být. Ale stejně tak se mohla i plést a pouze to vše byla jen obyčejná náhoda...
„Mistře Aemone," hlas se jí vzrušením chvěl, oční panenky měla šokem rozšířené. Padla na kolena ke křeslu, v němž mistr seděl, ukazováček pravé ruky měla tvrdě zabodnutý na jméně Bonifera Hastyho. „Tysha je přesmyčkou rodu sera Bonifera! Tysha je Hasty a naopak! Můj otec..." vzdychla. V ten moment jí uvědomění zazářilo myslí jako blesk z čistého nebe. Blýsklo se jí v zelenohnědých očích. Náhle pochopila souvislosti. Jako by všechno najednou dávalo smysl! Z ničeho nic, z černé temnoty a tmavé prázdnoty se zrodilo oslnivé světlo poznání, které Tyshu zasáhlo natolik silně, až se jí tělo roztřáslo pod zvláštním tlakem.
„Vidíš," usmál se mistr a pátravě zahmatal rukou ve vzduchu jen, aby ji mohl vyhledat a pohladit po jemných vlasech. „Já si nad tvým jménem lámal hlavu tři noci."
„Jak to?" podivila se. Vzrušením se chvěla.
„Tysha - zvláštně znějící jméno, jež rozhodně nenese valyrijský původ stejně jako všechna ostatní Targaryenská jména. Bylo mi zvláštní, proč tě tvá matka pojmenovala zrovna takto, jak tvrdí ser Branfield," jeho milý úsměv se rozšířil a tím se mu na tváři vyrýsovaly další vějířky vrásek. „Byla chytrá, ano, vskutku byla... a zde mám důkaz, že ty jsi její dcera."
Tyshe se poprvé za dnešek roztáhlo široké zazubení po rtech. Náhlou radostí vyskočila na nohy a vděkem políbila vrásčitý hřbet Aemonovy ruky. „Jsem ráda, že Vás mám, mistře, a že mohu být alespoň z části Vaší rodinou. Teď mne, prosím, omluvte."
Utíkala jako šíp po schodech z věže, div že neuklouzla po námraze. Splašené srdce a stále zvláštním tlakem sevřený žaludek činily, že se v Tyshe odehrávalo hned několik pocitů najednou. Šok, zaskočení, radost a neustálý stesk. I přesto, že stále cítila tu hlubokou ránu ve svém srdci, nyní se musela usmívat. Odhalila, kdo byl jejím otcem a to pro ni znamenalo víc než cokoliv jiného.
Vpadla do světnice svého strýce. Malcolm se zrovna připravoval na dopolední trénink rekrutů na nádvoří, a když mu Tysha z ničeho nic práskla dveřmi dokořán, samotným leknutím upustil svůj meč. Proto jí na přivítanou věnoval jakýsi rodičovský pohled, jenž napomínal zamračením.
„Sedm pekel, Tysho, co zase vyvádíš? Co-" začal si drmolit pod tmavě hnědými vousy, jež se místy protkávaly s šedí. Starostlivé vrásky na čele se každým dnem zde na Černém hradě prohlubovaly. S mračením se sehnul pro meč na zemi.
„Můj otec!" vyhrkla udýchaně. Rychle se snažila popadnout dech, a aby zabránila pádu kvůli roztřeseným kolenům, raději se chytla rámu dveří.
Malcolm si hluboce povzdechl. „Tysho, o tomhle jsme se bavili snad tisíckrát. Nemůžeme to pro jednou odložit?"
„Byl to ser Bonifer Hasty! Mé jméno je přesmyčka!" vyhrkla na něj zcela náhle. Malcolm leknutím opět upustil ostří na podlahu.
•═══•
Radostí naplněná nezůstala Tysha dlouho. Zdálo se jí báječné, že konečně znala jména obou svých rodičů, na druhou stranu si kladla otázku: K čemu? Matka byla již dávno po smrti a otec se údajně nacházel v Harrenhalu, i když ani tomu se jí nechtělo věřit. Stávala se skeptičtější. Každým odhaleným tajemstvím si přišla víc a víc osamělá. Uzavírala se do sebe a po tom, co zavinila... Ano, byla to její chyba, opakovala si to pořád dokola. Mistr Aemon i Malcolm sice tvrdili opak, ona si však byla jista, že smrt Špindíry zavinila její odporná sobeckost.
Ten samý den se rozhodla polepšit. Rozhodla se přestat být sobecká vůči ostatním. A dobrým prvním krůčkem k napravení sama sebe se jí zdálo poděkování Jonu Sněhovi. Byla si vědoma, že mu to dluží.
V poledne pomáhala Hobbovi v kuchyni. Hobb byl rád, že se mu vrátil pomocník, jelikož si neměl v kuchyni s kým povídat. Tysha mu připomněla, že chtěl mluvit s lordem Velitelem o dalších pomocnících v kuchyni Černého hradu. A následně, když ji nenechal být a stále se jí ptal, co jí to dnes přelítlo přes nos, svěřila se mu se svojí ztrátou.
„To je mi líto," pravil a s omluvným pousmáním jí věnoval pevný stisk ramene dávaje tak najevo jeho oporu. „Byl to fajn pes, i když trochu mizera. Nic ve zlym, ale vždycky, když tu byl, sežral mi půlku šunky."
Tysha se smutně usmála. V hlavě se jí vyrojilo hned několik vzpomínek na Královo přístaviště. To proradné město jí ani tolik nechybělo, zato její přátele postrádala velmi. Tysha se mlčky vrátila do práce. Do jídelny začali přicházet první hladovci.
K dlouhým stolům zanedlouho usedli snad všichni, jak bratři Noční hlídky, tak i její rekruti. U hlavního stolu v čele sálu seděl uprostřed lord Velitel s ostatními důležitými muži bratrstva a i s mistrem Aemonem. Kéž by mohl vidět její úsměv, jenž mu věnovala, jak procházela uličkami mezi stoly. Byla totiž vždy poslední, kdo si bral jídlo. I Malcolm, jenž seděl po pravici Allisera Thorna, svůj talíř dávno dostal.
Tysha sedávala poblíž stínu svého strýce, či jedla o samotě v kuchyni. Dnes se ovšem rozhodla udělat první krok k sebenápravě, a tak sebrala všechnu svoji kuráž a zastavila se u stolu, jenž byl vždy zabraný Jonem Sněhem a jeho zřejmě přáteli.
Zastavila se přímo naproti němu. On byl zcela zabraný jídlem a hloupým klábosením svých sousedů, že si nenápadné dívky před sebou ani nevšiml. Tedy do doby, kdy nesměle promluvila. „Mohu?" zeptala se nejistě.
Zvedl své tmavé oči od talíře a propíchl ji pohledem. Sám věděl, že sedávala poblíž sera Branfielda, či jedla v kuchyni nebo později než ostatní. Nechápavě na ni proto nadzvedl obočí. „Jistě," řekl nakonec.
Dívka se posadila na lavici. Jakmile tak učinila, otočil se na ni muž vedle ní. Tysha ho hned poznala. Byl to ten, kterému chtěla první den prostřelit jeho zrzavo hnědou hlavu šípem. „Hele koho tu máme!" překvapeně se usmál a drkl do svého souseda.
„Ah to jsi ty, kdo chtěl tady Grennovi střelit do palice šíp! Vzpomínám si, že z tebe měl úplně naděláno," vyhrkl smíchem štíhlý chlapec s odstátýma ušima vedle Jona Sněha. Vzpomněla si, že jeho jméno zní Pypar.
Tysha se mermomocí snažila zarazit nervózní růž na svých tvářích. „Jo, ehm promiň, Grenne," vykoktala. Poté se zhluboka nadechla a snažila se opět nabrat ztracenou kuráž. Bylo jí nepříjemné, jak si jí snad celý stůl prohlíží, jenže to musela přetrpět... Možná měla Jona Sněha vyhledat později. Tohle od ní bylo ukvapené a teď musela být pod palbou vlezlých pohledů.
„Všechno dobrý," řekl Grenn vesele a pohodil rameny. Bral to jako událost, která byla již dávno za ním a tak se o ní nestaral, i když si neodpustil surovou ránu, jež věnoval svému sousedu naproti – Pyparovi. „Víš, já sem ještě nikdy předtím neviděl holku, která by dokázala takhle zlomit nos chlapovi jako je Rast," uchechtl se. Tysha v tom zaslechla jakýsi nádech uznání, který ji trochu uklidnil.
Stůl se rozesmál. Jediná dívka uprostřed bandy neupravených chlapců a mužů si dokonce všimla, že i koutky úst Jona Sněha, jenž se vrtal ve svém jídle, pobaveně cukly. Proto se usmála též. „V Králově přístavišti jsem jednou zabodla jednomu drožkáři v nějakém hostinci nůž do hřbetu ruky," pokrčila rameny, jako by to vlastně ani nic nebylo a dala se do jídla.
Muži u stolu se rozesmály znovu. Pyp se natáhl přes svůj talíř a dychtivě jí položil otázku: „A proč?"
Tysha nerozvážně zakmitala pohledem po všech tvářích visích na ni. Vzápětí se nadechla. „Děsně ho zajímalo, co mám pod tím šátkem."
Stůl vybuchl v horoucí, mužský smích. Všichni na sebe začali něco pokřikovat a smát se tomu, ani Tysha se neubránila lehkému smíchu.
„Aha, to koukám," říkal Grenn, mezitím co se zvedal na nohy. „A já bych spíš myslel, že to, co máš pod šaty," zakřenil se za doprovodu ostatních. „Tak co? Myslíte, že mi Hobb dneska přidá ten srnčí guláš?" pokračoval a nejistě hleděl do svého prázdného talíře.
Tysha kývla. „Ještě tam něco zbylo."
„Bohové, dneska mám šťastný den!" vyhrkl přes řev ostatních v jídelně a vydával se do kuchyně.
Tysha se musela tiše zasmát, když vracela svůj pohled k jídlu před sebou. Všimla si, že i Jon Sníh se potichu směje nad svým talířem. Jakmile ale zjistil, že ho dívka naproti němu sleduje, smát se přestal.
Nervózně si pročistila hrdlo a ještě se narychlo podívala kolem sebe, jestli ji ještě někdo stále nepozoruje. Naštěstí ne. Muži byli až příliš zabráni svým jídlem a svými hlasitými řečmi. Následně se nadechla a opět hledala svoji kuráž. Když už tam seděla, musela to udělat. Nikdy víc nechtěla být sobecká.
„Chtěla jsem ti poděkovat," mluvila raději pološeptem s tím, že ji možná přeslechl. Nepřeslechl. Jeho hnědé oči na ní střelily jako blesk, „za to, že jsi mne zachránil."
„To nestojí za řeč," zavrtěl hlavou ve snaze se raději z této konverzace vyvlíknout.
„Ale jistěže stojí," hádala se. „Kdybys tam nepřišel... však víš," sklopila pohled a raději zaplnila pusu jídlem. Jakmile polkla sousto, opět se nadechla a s očima ve stole se konečně připravila to slovo vyslovit. „Děkuji."
Síň se postupně vyprazdňovala. Dlouhé stoly a lavice byly náhle tolik prázdné a hlasitý mužský řev byl z ničeho nic ten tam. Jedni z posledních, kdo dojídal svůj oběd, byli Tysha a Grenn, který si byl u Hobba přidat. Zrovna poslední sousto zapíjel hlubokými loky toho zkvašeného piva a poté, co korbel postavil zpět na stůl a nadechl se, hodil pozornost na Tyshu.
„Přijdeš dnes zase na cvičiště?" zeptal se a Tysha se neubránila lehce nechápavému zamračení. Copak ho bavilo pozorovat malou holku, jak se snaží udržet těžký meč? No, jistě že ano...
Trpělivě vyčkával její odpovědi, která se mu dostala až za několik vteřin. Tysha neurčitě kývla.