Kráčeli po dřevěných schodech s jediným cílem – jídelnou. Sníh, jenž napadl přes noc, z nádvoří již skoro vymizel pod chodidly několika mužů Noční hlídky, a měnil se ve špinavé bláto. Srdcem tvrze zněla, jako každé ráno, řinčivá píseň mečů a rázný hlas zbrojmistra Allisera Thorna. Budoucí bratři Noční hlídky se proti sobě oháněli tupými meči. V té největší skupince, nad kterou ser Alliser každým dnem hlídkoval, byl i on. Jako všichni ostatní měl na sobě tu stejnou ošuntělou zbroj (dá-li se to tak vůbec nazývat) z tvrdé kůže a stejně jako ostatní svíral v ruce jílec meče bez ostrých hran. Leč i přese všechno, nebyl jako ostatní. Každého svého soka přemohl. Byl lepší než všichni kolem něj.
Den po bouři byl poklidný, ale žel bohům naprosto zamračený. Olověné mraky se těžce valily po obloze s varováním další chumelenice, která mohla nadejít každou chvílí. Vypadalo to na vskutku únavný den a to bylo zatím pouze dopoledne.
Jak kráčeli vedle sebe za stejného tempa, optal se jí na to, jaká byla její první noční hlídka na Zdi. Ona odpověděla otázkou, jež mu položila i tu včerejší noc. Proč jí to udělal? Nejenom, že tam nahoře měla tu noc pocit, že přišla o všechny prsty, ale také se do postele dostala až nad ránem. Neuběhlo ani pár hodin a už musela vstávat a jít do kuchyně. Tyrion jí jako odpověď věnoval omluvný úsměv a jednoduše pravil, že pokud tu chce i nadále být, musí si na to zvyknout.
A ona tu chtěla být. Chtěla totiž dokázat, že i dívka, jako je ona, může být stejně dobrým členem Noční hlídky jako třeba takový... Benjen Stark. Vešli do jídelny a tam seděl spolu s Yorenem.
„Můj pane," zdravil malého lorda okamžitě Yoren se šibalským úsměvem. „Slyšel jsem, že jsi včera byl na Zdi. Vydávat se tam nahoru v takové nepřízni není moc moudrej nápad na lorda, jako jsi ty."
Tyrion se krátce zasmál mezitím, co si sundával velký kožich z ramen. „Kdo měl tušit, že se počasí tolik zkazí?"
„A..." Yoren se pobaveně ušklíbl a napil se ze svého džbánu. „Jak se ti to tam líbilo?"
Tyrionovu odpověď už nemohla Tysha slyšet. Spolu se Špindírou zašla do kuchyně, jak nejrychleji mohla, aby ji do jejich konverzace nestihli nijak zatáhnout. Leč když si uvázala bílou zástěru kolem pasu a přistoupila k Hobbovi, tázajíc se, s čím mu má pomoct, vtiskl jí do rukou velikou láhev plnou medoviny. „Běž nalít lordu Tyrionovi," řekl.
Tyrion Lannister byl na Černém hradě ctěnou návštěvou a tak se podle toho všichni zde na hradě chovali. A tak nezbývalo Tyshe nic jiného, než se do konverzace mezi Polomužem, Prvním průzkumníkem a putovní vránou Noční hlídky nenápadně vmísit.
„... Divocí ale nejsou tím důvodem, proč špatně spím," hovořil Benjen Stark polohlasně s vážným pohledem zabodnutým do Tyriona. „Nikdy jsi na sever od Zdi nebyl, tak mi neříkej, co tam je." Tyshe přeběhl mráz po zádech z jeho mrazivě vážného tónu hlasu. Zpomalila krok a snažila se přijít na to, o čem se malý lord a mladší bratr lorda Eddarda Starka bavili.
Benjen Stark vstal a tím jeho ostrý pohled s lehkým náznakem nelibosti z Lannistera shodil. Tyrion byl už raději zticha.
„Tak ty jdeš pod zem?" ptal se Yoren odkládaje svůj dávno prázdný džbán. Vzápětí se postavil na nohy před Benjena.
„Ano," kývl a přijal jeho pravačku.
Společně se rozloučili s přátelskými úsměvy, když však Benjen Stark opouštěl místnost, stihl ještě před svým odchodem věnovat lannisterskému Skřetovi nemilý pohled. Následně za ním klaply dveře.
Tysha se rychle vzpamatovala a konečně vyšla ze stínu rohu místnosti. Když došla k Tyrionovi, měl stále upřený zrak na dveře. „Myslím, že mě začíná mít rád," oznámil Tyrion po chvilce. V tu ránu se Yoren dal do smíchu a ani Tysha si neodpustila pobaveně se uchechtnout. Přisedla si vedle Yorena a pozorovala malého lorda, jak se škodolibě culí.
Lannister natáhl ruku se džbánem a dívka mu okamžitě nalila teplé medoviny. S rychlým usrknutím obracel své tázavé oči na Yorena. „Proč jde pod zem?"
Tohle Tyshu také zajímalo a byla poněkud ráda, že se nemusela ptát zrovna ona. Vrhla své zaujetí na Yorena a trpělivě čekala na odpověď, i přesto že by se raději měla vrátit do kuchyně.
„No..." začal Yoren přemýšlivě a ještě před tím, než pokračoval, nalil si taky trochu medoviny pro zahřátí. „Je tam tunel," pravil, „a ten ústí na druhé straně. Bude na sever od Zdi tak měsíc, dva."
Tysha s nepatrným kývnutím pochopení vstala opět na nohy s myšlenkou, že by raději měla ty dva nechat s velikou láhví medoviny o samotě a vrátit se k té své práci. Malý lord ji však zastavil položením jedné z jeho zvídavých otázek.
„Proč ty nejsi na dvoře s ostatními?"
„Pomáhám v kuchyni," odpověděla prostě s prudkým otočením se zpět na Lannistera.
„Takhle se ale nic nenaučíš," namítl stejně prostě jako ona. „Chceš snad být členem bratrstva, či se snad mýlím?"
Dívka si trpce povzdechla. „Nemýlíš, můj lorde," své sklopené oči však rázem zvedala s náznakem lehkého zamračení. „Stačí mi trénovat s Malcolmem každé dopoledne. Nepotřebuji stát na dvoře s ostatními."
Tyrion se na ni opatrně ušklíbl. „O soubojích a podobných věcech toho sice moc nevím, zato ale vím, že dnešní dopoledne tě ser Malcolm vyměnil za ty ostatní."
Tysha nasadila nechápavou tvář a když nedůvtipně mlčela nějakou tu chvilku, zvedl se sám Tyrion na nohy a odkráčel ke dveřím. Dívka mu byla okamžitě v patách. Z pootevřených dveří měli oba dobrý výhled na celé nádvoří, které se jen hemžilo muži s meči. Mezi těmi černými zbrojemi zahlédla světle hnědý kožich sera Branfielda. Při pohledu, jak zrovna ukazuje nějakým rekrutům správné držení meče, se zamračila.
O několik chvil později zanechávala svoji zástěru a i Špindíru v kuchyni a vycházela do čerstvým vzduchem zalitém nádvoří, kde se svižně propletla mezi shluky mužů, než došla ke svému strýci.
„Můžeme jít trénovat," ozvala se poněkud netrpělivě a on se na ni v tu ránu otáčel.
„Tysho," usmál se. „Výborně, tak si běž vzít támhle zbroj," mávl rukou někam před sebe, ona se tam však ani nepodívala.
„Nechci trénovat s nimi," namítla nerudně. Začínala se cítit nervózní. Muži či dokonce i chlapci, kterým se Malcolm momentálně věnoval, na ni začali házet zvědavé pohledy.
„Dnes to ale jinak nepůjde, Tysho," povzdechl si obraceje se od mužů. Vzal ji kolem ramen a pomalým krokem někam vedl. „Slíbil jsem, že tady pomůžu a své zkušenosti z trénování mladých rytířů předám těmhle... no, obyčejným mužům bez disciplíny. Někteří tady ani nevědí, jak se správně drží meč." Poslední větu zašeptal s lehkým náznakem pobavení, jež však urychleně házel za sebe.
Dovedl ji do místnosti plné mečů, štítů, zbroje, terčů na šípy... vše určené pro trénink Noční hlídky a ještě před tím, než mu stačila odporovat, promluvil. „Najdi si nějakou, která ti padne. Ten kožich tady nechej. Překážel by ti."
Když vyšla zpět na nádvoří, kterým se linul křik Thorna a drnčivé cinkání ocele o ocel, pohrávala si Tysha s tupým mečem do doby, kdy opět nenašla Malcolma. Vzala jílec pevně do ruky, aby mu ukázala, že ona rozhodně ví, jak se meč správně drží. Strýc se na ni pousmál.
„Neměla bys ztrácet čas s touhle bandou," naklonil se k ní zmiňujíc tu chátru za ním, jež se věnoval celé dopoledne. Poté vzhlédl a podíval se směrem, který ona ihned následovala.
Uprostřed nádvoří stál s rukami zkříženými na hrudi Alliser Thorne a přísně se mračil na těch šest mužů kolem něj. Dva z nich v tom jejich utvořeném kroužku dosti neohrabaně šermovali s meči proti sobě.
Tysha nad tímhle pohledem nerozvážně polkla a když zjistila, že Malcolm vedle ní již dávno nestojí a nadále pokračuje v učení těch naprostých laiků, zjistila, že jí nakonec nezbývá nic jiného, než se Thornovi konečně ukázat. Zřejmě měla zůstat v kuchyni a ne tady jen tak bezmyšlenkovitě hledat svého nevyzpytatelného strýce. Vůbec litovala toho, že tento den vstala z postele.
„A podívejme se!" vykřikl Thorne hned, jakmile si všiml, kdo k nim poněkud nesměle kráčel se skloněnou hlavou a pohledem v zemi. Tyshe se zaklepalo srdce. Ani se nepotřebovala podívat, aby zjistila, že všech těch šest mužů na ni v tu ránu obořilo svůj zrak. „Rozhodla ses nám ukázat, jak se perou holky?"
Dívka dotčeně nakrčila nos. Nechtěla být jednou z jeho obětí urážek a už rozhodně od něj nechtěla dostat přezdívku jako ostatní, které již vtipnými jmény obdařil. Když ale vzhlédla, aby mu věnovala jeden ze svých nenávistných úšklebků, všimla si těch černých kudrlin, které včera v noci byly zasypávány několika stovkami huňatých vloček. Zastavila se. Stejně jako nechtěla být ve skupině, na kterou řve podmračený zbrojmistr, nechtěla stát proti Jonu Sněhovi. Co kdyby Thorne rozkázal, aby šli proti sobě zrovna oni dva?
„Copak?" ptal se výsměšně Thorne. Všiml si, jak náhle ve svém kroku znejistila. Tysha konečně odtrhla oči od Sněha a věnovala Thornovi vzdorovité zamračení. „Bojíš se snad? To asi proto, že si nikdy nestála proti nikomu jinýmu krom sera Branfielda."
Dívka mermomocí sbírala všechnu svoji kuráž a opovržlivě si odfrkla. „Dokážu se postavit i proti jiným," řekla a vzápětí litovala, že vůbec promluvila.
„Ano?" ironicky se na ni pousmál. „Ach, už si vzpomínám.. na ten den, jak tě málem zmrzačil tady Grenn. Hm, to byl boj hodný rytíře Královské gardy."
Na tohle Tysha neodpovídala. Usmyslela si, že raději bude zticha a nechá Thorna se vypovídat jako slepice. Propalovala ho pohledem, ze kterého si však Thorne nic nedělal.
Po kratší tiché odmlce, kdy mu jen hleděla do nepřívětivých očí a vzpírala se jakékoli reakce na jeho ironii, se ušklíbl. „Tak ti to tedy pro začátek uděláme trochu jednoduší, co říkáš?" povzdechl si dosti otráveně a zbloudile začal pátrat očima po mužích kolem něj. Zastavily se mu až u toho jednoho s tmavě zrzavými vlasy. Koutky úst mu spiklenecky cukly. „Grenne dokonči to, kde jsi posledně přestal." V tu ránu všichni až na Grenna udělali dva kroky dozadu.
Dívka s nabitou kuráží vstoupila do prostředka kroužku a nevraživě na svého soka pohlédla. Grenn si pohodil jílec meče v dlaních a poté pevně sevřel v pravé ruce. Přistoupili proti sobě.
„Neměla bys tu být," sykl k ní tiše. Jeho nejistota byla slyšet z jeho hlasu a to i přesto že šeptal.
„To bych ti taky mohla říct," opáčila zarputile a se vzpomínkami na jejich poslední souboj zde na nádvoří svraštila čelo. Ten, kdo se dotkl jejího šátku a strhl jí ho z hlavy, vždy dopadl špatně. Tedy až na Ohaře.
Dívce se před očima zjevila ta zrůdná tvář Sandora Clegana a již necítila nic jen touhu po dobrém souboji. Výpad učinila jako první.
Mezitím se na jednom z balkonů do nádvoří opřel o dřevěné zábradlí Tyrion Lannister a zaujatě přejel očima snad přes všechny muže a chlapce pod ním. Jeho zrak se zastavil až na skupince šesti mužů a jedné dívce. Poznal ji hned, i když měla na sobě něco poněkud jiného než obvykle, dlouhý šátek měla pořád ten jediný, stejný.
O pár chvil později skutečně dívčino nevraživé zamračení, čisté přemýšlení a touha ukázat se konečně v tom lepším světle dokázalo toho šest stop vysokého muže s tmavě zrzavými vlasy a hustým plnovousem odzbrojit.
Když jeho meč dopadl na zem do špíny a dunivě zadrnčel, konečně nad ním mohla vítězně zvednout bradu vzhůru. Grenn ji tohle gesto oplatil uznávajícím pokývnutím hlavou a ani se nepokoušel po meči co nejrychleji sáhnout a pokračovat v souboji. Zkrátka vyhrála.
To se ale nelíbilo zbrojmistrovi Černého hradu. Zarputile si odfrkl. „Pype!" křikl na hubeného chlapce s protáhlým obličejem, jenž při rázném tónu Allisera lehce nadskočil. Nečekal však a hned se pevně chopil jílce svého meče.
Jednoduššího protivníka jí snad Thorne už dát ani nemohl. Pyp byl sice podobně mrštný jako ona a dokázal se vyhnout hned několika jejím zásahům, neměl však tolik zkušeností. Byl jeden z těch, kteří se naučili držet meč správně teprve před nedávnem. Tysha ho odzbrojila hned, jakmile se před ní zřítil na zem.
Thornovi šlo každé dívčino vítězství proti srsti. Byl toho názoru, že dívky patří do kuchyně s vařečkou a rozhodně ne na Černý hrad s mečem v ruce. Jeho nevrlá nálada se odrážela v ráznosti jeho hlasu. „Raste! Už to skonči."
Robustní muž se zarostlými tvářemi, krátkými tmavými vlasy a prasečíma očkama, které celé to dění pozorovala s lehkým úšklebkem na rtech, se před ní rozkročil do jakési bojové pozice, nad kterou by Tysha povytáhla obočí, avšak nestihla to. Rast se proti ní vyvalil jako lavina z hor a ona jen tak tak stačila uhnout.
Oháněl se mečem jako ztřeštěný, přitom se zdálo, že ví, co dělá. Bohužel Tysha byla náhle zcela naprosto vyvedena z míry, jelikož tváří v tvář takovému hromotlukovi jakživ nestála. Zdálo se, že je ještě silnějším než samotný vysoký Grenn. Neměl však jakoukoli disciplínu. Prostě sekal do větru a zašklebil se pokaždé, když malou dívku zasáhl.
Jejich meče zvonily v ostrých tónech. Rast sípavě oddechoval a unavoval se každým z Tyshyných hbitých uhnutí. Nicméně vypadalo to, že onen hřmotný muž vyhrává. Thorne se začínal lstivě usmívat, zato Tyrionovi se na čele objevila vráska. Ani si nevšiml, že se k němu připojil lord Velitel ve sledování dění na nádvoří.
Když ji snad už po čtvrté udeřil ocelí do břicha, již více to nevydržela. Nenávistně nakrčila nos a skousla si spodní ret. Úder mu vší silou oplatila, div Rast nepadl na kolena tou bolestí, kterou mu malá holka způsobila.
Posměvačně prošla kolem něj prohlížejíc si, jak se mermomocí snaží nedat znát jeho vyčerpanost. Stále nebyl tolik unavený, aby se vzdal. Vzal meč do obou rukou, zvedl tupé ostří a za hlasitého výdechu hodlal zaútočit zezadu a nejspíš té dívce zpřelámat jednu z lopatek. Neměl se ale dlouho rozhodovat a vydávat hlasité vzdechy malátnosti. Dívka, byť ho neviděla, domyslela si jeho úmysly. Reflexivně, bez dlouhého přemýšlení, se prudce otočila. Při tomto jejím činu však zavadila svým levým loktem o svého soka. Netušila, že jí byl tolik blízko za zády a tak nemohla vědět, že jediný úder do jeho nosu ho skolí k zemi. Rast zasténal bolestí a rukou si okamžitě začal držet krvavý nos.
„Výborně," pronesl Thorne kousavě a Tysha se na něj hned otáčela. S prudkými výdechy ho pozorovala a čekala, jaké jméno z něj zase vypadne. Thorne se napřímil a konečně nechal své paže podél těla. „Zdá se, že Malcolm Branfield dokáže i malou holku naučit ubránit se. Jak to tak vypadá, tak ste se dneska nechali odzbrojit umrněnou holkou," ušklíbl se na Rasta, jehož tvář byla pod nosem celá od krve. Vzápětí svůj ošklivý pohled věnoval Tyshe. „Příště třeba už takové štěstí mít nebudeš, Tysho Bouře." Její jméno procedil skrz zuby, jako by to byla ta nejhorší nadávka v celém Západozemí a ona dělala, co mohla, aby se udržela v klidu.
Alliser Thorne poslal všechny umýt se, poté co zhnuseně pronesl, že jeho žaludek dnes už více nesnese. Tysha se rozmrzele vydávala opět najít Malcolma. Tupé ostří meče cinkalo o kamínky na zemi, jak ho za sebou táhla. Odcházela jako poražená a to i přesto, že si vlastně se všemi hromotluky, které na ni Alliser poslal, dokázala poradit bez velkých potíží. To, jakým způsobem k ní Thorne mluvil, ji podkopávalo sebevědomí.
Malcolm nebyl nikde k nalezení. Zřejmě se vydal s tou svojí partičkou ubožáků k terčům naučit je nejenom, jak se drží meč, ale i luk, přemýšlela s pobaveným šklebem na rtech. Právě stála před stojanem na meče a opatrně vracela ten svůj, odkud ho dřív dopoledne vzala. Čepel projela otvorem ve dřevě a kovová záštita celý meč zadržela před případným pádem na zem.
V místnosti byla sama. Konečně zbavena té ošuntělé zbroji a opět zabalena do teplého kožichu přemýšlela, zda-li se vrátit do kuchyně či vypomoct mistru Aemonovi v jeho věži.
Zvenčí neslyšela již žádný řev či cinkot ocele. Jistě je už poledne, pomyslela si. Ne všichni muži se ale v tu chvíli nacházeli ve společenské síni. Východ z místnosti ji zastoupili hned dva vysocí.
Oba se na ni děsivě mračili. Ten jeden, který stál vpředu, měl nos celý zakrvácený. Tysha před rozzuřeným Rastem couvla o krok dál. Narazila na držák na tupé meče, které se rázem daly do tichého cinkotu.
„Zlomilas mi nos, ty děvko." Už jen pohledem ji vraždil. Rudý v obličeji a se zaťatými pěsti přišel, aby se pomstil a dívka, jež na něj hleděla zcela vyjeveně, to moc dobře věděla.
Na prázdno polkla. Nebyla žádná cesta k úniku. Ven se musela probojovat. „Nejsem žádná děvka, hlupáku," ohradila se klidně, tápajíc ve své mysli, co dále si počít.
Jakmile to dořekla, jediným velkým krokem k ní přistoupil a svoji velikou rukou uchopil její štíhlý krček do silného sevření. „Nemáš tu co dělat. Si holka!" prskal skrz hněvem zaťaté zuby.
„Holka, která ti zlomila nos," pronesla za slabého nádechu, kdy ještě mohla jakžtakž dosáhnout na kyslík. Touto větou však donutila Rasta sevřít své prsty kolem jejího krku ještě víc. Už víc ji nadechnout nenechal. Ani když vzdorovitě sípala. Jeho dlaň byla kolem jejího hrdla jako silné železo, jehož se zbavit nedokázala. Plíce se jí sevřely v prázdnotě a oční víčka najednou tuze ztěžkla.
„Haldere, kam to jdeš?" Rast na chvilku odvrátil vražedný pohled od dívky lapající po životě. „Co se děje?"
Jeho slova vyšuměla v mlze, do které Tysha upadala. Víčka, ačkoli se pokoušela je udržet, ji těžce klesla. Padala do pusto prázdné tmy. Život jí byl hrubě vyrván s jejích drobných dlaní, třesoucí se vzdorovitým odporem, jež jí pro záchranu nemohl stačit.
„Ty se do toho laskavě nepleť, bastarde." Byla poslední slova, která zaslechla ještě před tím, než ji temnota zcela pohltila. A ticho jež jí surově ucpalo uši, šumělo jako ono ticho po divoké bouři.