„Nemůžu tam teď za ní jít," sykl tiše do tichem zalité, jedinou svíčkou osvětlené, tmavé místnosti.
„Ale měl bys s ní konečně promluvit," nabádal ho neúprosně.
„Copak to nechápeš?" ohradil se podrážděně starší z mužů. „Ona se mě nechce vidět a ani omylem se mnou mluvit," hruď se mu napjatě třásla. Byl deprimovaný a přítomnost toho malého muže mu to nijak neusnadňovala. Nakonec si těžce povzdechl a unaveně se svalil na židli vedle stolku se svící. „Takhle to být nemělo. Takhle se to dozvědět neměla. Selhal jsem," kroutil hlavou do stran se sklopeným pohledem.
„Bylo to trochu kruté, to musím uznat," souhlasil a s vlažným poloúsměvem si dolil číši vínem. „Ale stejně by se to jednou tak či tak dozvěděla. Tak je bastard, no..." kmitl rameny a pokusil se věnovat svůj klidný škleb svému společníkovi. Ten však hleděl zcela zničeně do dřevěné podlahy, a tak ho nechal být a raději se věnoval vínu. „Ona se s tím naučí nějak žít a uvidíš, pak ti i odpustí."
Jeho zarmoucený společník, ale nedokázal být tolik v klidu jako on. Hleděl do podlahy a cítil se tolik prázdný. Nechápal, jak mohl ten malý muž něco takového říkat. Možná hodně četl, ale zrovna v této chvíli se zcela mýlil. „Bohužel," vzdechl nešťastně. „Tohle je teprve začátek."
„Ach ano, ještě by to chtělo sdělit jí jména jejích rodičů a až pak se s tím nějak srovná," přikývl hrajíc si se zpola plnou číši v jeho ruce. „Věř mi, sere Malcolme."
Rytířova hlava však při slovech malého muže klesla ještě níž. Polomuž nic nechápal, nic nevěděl a taky jak by mohl?
To ticho v oné potemnělé místnosti bylo hluboké. Zdi Černého hradu byly pevné a tolik mlčenlivé. Za dveřmi do místnosti se rozléhal pouze šelest severského větru. Klid mezi dvěma společníky byl tak dlouhý, že za tu dobu stihl malý muž vypít svoji číši s vínem. Zjistil, že s jeho zarmouceným společníkem dnes v noci žádná zábava nebude po jednom pohledu na něm. Svoji hlavu měl poraženě svěšenou rovněž tak svá ramena, hleděl do země, věkem zpuchřelé dlaně si tvrdě a neslyšně třel o sebe. Rozžhavené dříví v kamenném krbu líně zapraskalo.
„Nu, vypadá to, že nakonec půjdu já a promluvím s ní," pravil z ničeho nic.
Ser se nad jeho návrhem však nijak nevzrušil. „Nepustí tě k sobě," zamručel.
„Ale pustí a poslouchat mě taky bude," řekl sebejistě a poněkud lopotně se svezl z tvrdé židle. Jakmile se postavil na nohy, hlava se mu mírně zatočila. Cítil se lehčí. „Já jsem přece lord. Mě by se mělo poslouchat."
Jeho stále nešťastný společník přidal ke svému smutkem zahalenému obličeji nyní i lehké zamračení. Konečně vzhlédl na Polomuže. „Ty jí neznáš. Jí nezajímá, že jsi nějaký lord," kroutil suverénně hlavou do stran.
Malý lord na slova starého rytíře nijak nehleděl. Upravil si svůj plášť a dělal, že svého zklíčeného a opět podrážděného společníka přeslechl. „Jedla?" optal se. „Neviděl jsem jí na večeři ve společenské síni."
Rytíř se nechápavě zamračil. Změřil si svého sebejistého a již krapet opilého společníka od shora dolů. „Ne," odpověděl nakonec.
„Bude se mnou mluvit," mrkl na něj lord, jenž měl v hlavě v tu ránu připravený plán.
Když Tyrion Lannister opouštěl potemnělou místnost, Malcolm Branfield kroutil hlavou do stran. Tyrion ani netušil, jaká je ta holka oříšek. Malcolm očekával jeho prohraný návrat v nadcházející chvilce.
•═══•
Stál před dveřmi do malé světnice se svými stráži po jeho boku. Studený vítr pročesával jeho světlé vlasy. Mírně se zatřásl zimou a znovu zkusil naléhavě zaklepat. Tentokrát již po třetí.
„Tysho, to jsem já – Tyrion," ohlásil, ale odpovědí mu bylo pouze ticho.
Netrpělivě se ohlédl za sebe. Oranžové louče pochodovaly po tmou zaplavených hradbách Černého hradu. Černý oděv bratrů Noční hlídky přišel Tyrionovi v té chvilce poněkud směšný. Svůj pobavený škleb věnoval jednomu ze svých strážných, když však na oplátku dostal pouze emočně prázdný a navíc tupý výraz, otráveně zkroutil očima zpět k zavřeným dveřím. Jeho stráže nebyli nijak zábavní společníci.
Opět zaklepal, nevzdávaje se. „Tysho," opakoval její jméno tentokrát důrazněji. „Vím, že jsi nebyla na večeři spolu s ostatními. Jistě máš hlad," marně doufal v odpověď. Dívka za dveřmi ale pouze sklopila hlavu ještě níž. Nehodlala mu na jeho otravné klepání nijak odpovídat až do doby, kdy ji již po páté zakručelo v břiše. Měla takový hlad...
„V kuchyni Černého hradu není sice moc na výběr, ale... něco k zakousnutí jsem ti odtamtud stejně přinesl," pokoušel se dál.
V momentu, kdy ticho bylo již nesnesitelné, zima neústupná a Lannisterské stráže ospalé, padla Tyrionova malá ramena poraženě dolů. Možná ráno moudřejší večera, říkal si, když se se sklopenou hlavou otáčel čelem k těm dvěma mužům v rudém brnění se znakem lva. Vyzdvihl hlavu, aby se jim mohl podívat do těch jejich omrzelých tváří a následně jim věnoval lehké kmitnutí ramen. Už jim chtěl naznačit odchod.
Jenže přesně v ten moment klika cvakla, a dveře se lehounce pootevřely. Teplo malé světnice okamžitě vábilo malého lorda dovnitř. Opatrně strčil do dveří a vcházel do oranžovými plameny prosvětlené malinké světnice. Té dívky s hlavou a rameny hluboce svěšenými si všiml okamžitě. Seděla k němu zády na něčem, co připomínalo postel.
Byla převlečena do jiného oděvu, ne typického pro Sever. Všiml si menší a úzké dřevěné vany u krbu, v níž byla ještě stále voda, jež už však musela být dávno studená. Její nyní důkladně umyté vlasy měla jako vždy skryté pod zrovna ne úhledně upraveným šátkem. Jistě nad tím už nijak nedbala.
Jakmile za sebou Polomuž zavřel co nejrychleji, aby neutíkalo teplo, konečně promluvila. „Odkdy nosí bohatí lordi jídlo hloupým bastardům?" Její hlas byl protkán různými emocemi způsobenými hlubokými ranami v jejím srdci. Vypadala stejně sklíčeně jako ser Malcolm Branfield, avšak ser Branfield nenaznačoval jakoukoli odtažitost a zlostí nasáklou rýpavost v jeho tónu hlasu.
Tyrion se jemně ušklíbl. Pobavila ho. Třemi kroky přešel od dveří ke stolku u její postele, na který postavil dřevěnou misku a zpola plný džbán s plochým cínovým víkem. „Od té doby, co se bohatí lordi objeví na Zdi." Následně zaujal vratce vyhlížející židli u krbu. Místnost se náhle zdála tolik malá. „Člověku ta výška nejenom zamotá hlavu," dodával, mezitím co očima skenoval kamenné stěny kolem nich.
Tysha polkla. Nechtěla nesnášet i Tyriona Lannistera, ale byl otravný. Zdálo se, že nic jiného v její přítomnosti ani neuměl. Nepatrně se narovnala a s nepříjemným pohledem na něj otočila svůj pohled. Jakmile ho však spatřila, jak rozvaleně sedí na otlučené židli a na rtech mu hraje ten opile ledabylý úsměv, svojí zlostí nasáklou rýpavost rázem zapomínala. Pohltil jí opět ten nepříjemně temný strach. „Byl jsi už nahoře?" Nechtěla to, hlas se jí ale i přes to zatřásl.
Skřet jako odpověď pomalu zakroutil hlavou do stran. Pozoroval ji, jak jemně sklápí své zarudlé oči dolů, dívaje se na stočené klubíčko bílého kožichu v jejím klíně. Špindíra byl už dávno v hlubokém spánku, ani si nevšiml, že někdo cizí navštívil jejich nový úkryt.
Tyrion už víc to zklíčené ticho nedokázal poslouchat. Copak je Tysha stejná jako Malcolm? „Jez," poručil jí, ale ona v okamžiku kroutila vzdorovitě hlavou. „Tak ti to vystydne," pohodil rameny.
„Jak by ti bylo, kdybys..." na moment se zamyslela. Přemýšlivě pozorovala svýma unavenýma očima, jejichž řasy byly ještě stále mokré od slaných slz, své prsty, které se jemně zaplétaly do bílého kožichu tuláka. „... kdybys zjistil, že celý tvůj život je lež? Kdybys zjistil, že jsi vlastně někdo úplně jiný? Najednou dostaneš nové jméno, které jasně říká, že ses ani nenarodil tam, kde sis vždy myslel, že ses narodil. Najednou jsi někdo sám sobě cizí. Jak by ses cítil?"
Dívala se na něj bez mrknutí. Propalovala ho pohledem svých hnědo zelených očí trpělivě vyčkávajíc jeho odpovědi.
„Cítil bych se sám," odpověděl nakonec. Tysha se ušklíbla nad jeho odpovědí. Sama – to byl přesně ten pocit, který ji v posledních hodinách prožíral celé její tělo od konečků prstů po její zlomené srdce. Očekávala, že Tyrion nějak podobně odpoví, proto nad ním pouze ohrnula nos. Nemohl vůbec chápat, jak se právě teď ona cítí.
„Cítil bych se tak, jako se cítím vždycky," dodával po chvíli a hned vzápětí se s lehce opovrhujícím zamračením nad svými pocity zhluboka napil vína.
Tysha se zamračila. „Tak jako vždycky?" opakovala nechápavě.
Tyrion pohlédl na dno svého poháru. Byl prázdný. „Vždycky jsem byl sám. Ostatními přehlížen, opovrhován, vlastní rodinou proklínán. Otce nezajímám, sestra mě nenávidí a jediný bratr, dá se říct, by stál po mém boku. Stejně, když jsme byli malí - a vlastně nyní též - si raději chodil hrávat se sestrou než se mnou," říkal s otráveným tónem hlasu a cítil, jak se mu při každém slově, jazyk motá vůlí vína. „Jsem černá ovce. Co jsi ty, děvče?"
Na sucho polkla. Ucítila své nehty, jež se jí začínaly rýt do dlaní. S pohledem od Tyriona procedila odpověď skrz zaťaté zuby. „Bastard."
„Tak vidíš," ušklíbl se zarputile. „Jsme na tom skoro stejně, Tysho Bouře."
Tysha se naježila, jakmile vyřkl její jméno nahlas. To pojmenování jí šlo proti srsti stejně jako přítomnost lorda Tyriona v její světnici. To, jakým způsobem vyřkl to zatracené příjmení, brala jako výsměch. Ačkoli on to tak přímo nemyslel.
V tu chvíli se shrbená malá dívka napřímila a hodila na malého lorda vražedný pohled. Přála si, aby měla při sobě svůj luk a pár šípů. „Co ty víš, jaké to je být bastardem?" vyjela na něj prudce. „Ty bastard nejsi. Jsi Lannister z Casterlyovy skály. Jsi lord!"
Znovu pociťovala příval zlosti. Čelo se jí nepříjemně krabatilo do nenávistného zamračení a ruce držela pevně v pěst. Po pár minutách ji již tolik nevytáčela skutečnost, že ji Tyrion nazývá bastardem z Bouřlivých krajin, ale spíše ta Tyrionova chladná a naprosto nevzrušená povaha.
Když na ní po kratší odmlce Skřet vzhlédl své zapadlé a malé oči, promluvil dost vlažně a rozhodně nato, aby se Tysha dokázala znovu zbavit té nahromaděné zlosti a chuti mstít se. „Pro otce trpaslík ničím jiným není."
Její ramena znovu klesla. Očima zatěkala od malého lorda pryč a až po pár vteřinách si uvědomila, že má zaskočením pootevřená ústa. Nevěděla co říct. Jako by jí vzal slova z úst. I přesto že tvrdě zaťaté pěsti stále nenávistně svírala, vražedné zamračení ji zmizelo z čela během jedné vteřiny. Možná na tom je Tyrion Lannister vskutku hůř než já. On sice má rodinu, peníze, služebnictvo... nemá ale to nejdůležitější. Byl chudý akorát trochu jiným způsobem.
Když se světnicí delší dobu neozývalo nic jen praskot hořícího dříví v krbu, a Tyrion zjistil, že dívka nemá, co víc říct, prořízl ticho on sám. „Co bych já dal za to mít sera Branfielda za alespoň nevlastního strýce," povzdechl si taktně s pohledem nasměrovaným jasně pryč od dívky. Měl v úmyslu přimět ji zahodit tu náhlou nenávist k jejímu strýci. Vždyť, co si tak všiml při cestě sem na Černý hrad, společně vypadali jako nerozlučná dvojice.
„Malcolm je lhář," špitla. Ani netušila, že se jí tato slova budou říkat tak těžko.
Tyrion se potají ušklíbl. Je tolik tvrdohlavá, pomyslel si. „Lhář? Nebo spíš ochránce. Záleží, z jakého úhlu pohledu se na to podíváš."
A opět ji malý lord umlčel. Přišla si jako oněmělá, když se jeho poslední věta opět zopakovala v její hlavě. Najednou ucítila něco zcela rozdílného zlosti – vinu. Vinu, že tolik ukřivdila člověku, jemuž na ní již tolik let vskutku záleželo.
Pozorovala Lannistera, jak se pomalinku sesouvá z vratké židle. Lehce zavrávoral. Není jako ostatní lordi, pomyslela si. Už si myslela, že se na ni víc nepodívá. Bral za kliku a nechal do světnice pustit mrazivý vzduch. Naskákala jí husí kůže a po Tyrionových slovech při odchodu jí dokonce i přejel štiplavý chlad po zádech. „Popřemýšlej o tom, Tysho," zastavil se uprostřed otevřených dveří, nedbaje tak, že všechno teplo z místnosti se rapidně vytrácí pryč. „Jsou jiní lidé, kteří ti dřív nebo později mohou ublížit mnohem, mnohem víc než právě ser Branfield."
S touto větou za sebou zabouchl. Náhlý stud ji znemožnil jakkoliv se pohnout. Pouze zírala na dveře, ve kterých ještě před pár vteřinami stál lord Tyrion Lannister s prázdnou číší v ruce. Zdaleka ještě nepřijala skutečnost takovou, jaká byla, leč v té noční hodině, kdy se mrazivý vítr proháněl kolem kamenných stěn Černého hradu a zprudka narážel do všech okenic, se za své dnešní činy tolik styděla, že onu skutečnost, i její jméno proklínala, dokud vyčerpáním neusnula.
•═══•
Severský vítr hrál děsivou písní. Skučel, kvílel a mermomocí se dobýval do všech místností tvrze. Hnal se kolem věží, narážel do zdí a dělal nepořádek na nádvoří. Bez lítosti si zahrával s drobnými vločkami, které do tváře štípaly jako sto jehel najednou. Avšak z temných mraků na obloze, jež za sebou svojí černotou zakrývaly měsíc, nesněžilo. Nelítostný vítr si pouze zahrával s lehoučkými pokrývkami sněhu na střechách, na stromech, na Zdi... Točil se s nimi ve vírech a při tom strašidelně sténal starkova slova: ‚zima se blíží'.
Nahoře na Zdi to ale bylo ještě horší než uprostřed tvrze. Muži v černém se třásli zimou u malých ohýnků, které bránili svými vlastními těly před dravým větrem. Každý z mužů si vždy oddechl, jakmile na ně přišlo střídání. Tolik se vždy těšili, až budou dole na pevné zemi a budou moci pevně zamhouřit oči v jejich postelích.
Každý, kdo strávil několik hodin na hlídce, byl vždy tolik vyčerpaný, že jakmile ulehl, usnul. Proto byla tvrz tolik tichá, až děsivě tichá. Všichni spali. Pouze dva strážní u hlavní brány a jedna malá dívka, jež se skrývala pod tlustou přikrývkou v malé světničce, kde již oheň v krbu dávno uhasl.
Nespala. Spát víc už ani nemohla. Vichr, který hrál tou nejděsivější písní, jež kdy ona malá dívka slyšela, zběsile narážel do dveří, div je nerozlomil vejpůl, a tím jí probudil. Bubnoval dobokenic, div se nerozletěly po místnosti. A dokonce se proháněl komínem, kde jeho kvílení mohla slyšet natolik zřetelně, až jí naskákala husí kůže a vlasy na temeni hlavy se strachem naježily.
Měla takový strach. Nedokázala ani zamhouřit oči, jelikož to, co se jí odehrávalo v hlavě, bylo snad ještě děsivější. Jediné, co si v tu chvíli přála, bylo, aby tahle temná a nepříjemná noc konečně skončila.
Jenže ona mrazivá noc se zdaleka ke konci neuchylovala. I Tyshe to došlo, když meluzína v komíně dlouze zasténala a zběsile se vytratila ven. Pouze pár vteřin byl klid až do doby, kdy se vichr znovu prudce nezvedl a neudeřil do okenic znovu. V tu chvíli se dřevěné a neforemní okenice rozlétly a prudce práskly do kamenných stěn. Do světnice se okamžitě nahrnul chladný vzduch.
Tysha polekaně nadskočila a v tu ránu seděla na posteli dívaje se na zcela otevřené okno. Pár mrazivých vloček ji hned nelítostně bodalo do tváří. Špindíra vyskočil na nohy stejně rychle jako dívka, jež se honem vrhala k oknu. S přimhouřenýma očima rychle zavírala okno, aby tak zabránila chladnému vzduchu sebrat všechno teplo z místnosti.
Ještě před tím, než okenice opět pevně přibouchla, zaslechla zvenku několikanásobné havraní krákání nahánějící hrůzu. Tysha se od již zavřeného okna prudce otočila. Srdce jí tlouklo jako o závod. Hned se pro všechno snažila najít pádné vysvětlení, aby dokázala samu sebe uklidnit. Venku je vichřice a mistrovi havrani, kteří jsou určitě chovaní venku v klecích, se kvůli tomu budí, přemýšlela a mermomocí se pokoušela zapomenout na všechny ty strašidelné historky, které jí celou noc nechtěly nechat spát.
Bosými chodidly cítila studené dřevěné parkety pod ní, když přecházela zpět k posteli, kde strážil Špindíra s nastraženýma ušima. Nikdy v životě jí nebyla taková zima jako tu noc. Nikdy v životě se tolik nebála prostředí, ve kterém právě byla, jako tu noc. Nikdy v životě se necítila tolik sama a nechráněná jako právě tu noc.
Zvedla tuláka do náruče a pevně si ho přitiskla na hruď, aby ucítila jeho teplo a pokusila uklidnit své splašené srdce, které ne a ne se vyrovnat do klidných úderů.
Ani Špindíra nebyl stále tolik klidný. Když si ho Tysha k sobě přitiskla a zabořila mu nos do kožichu, nevěnoval jí sebemenší pozornost. Jeho uhelné oči byly pevně pověšené na dveřích a špičaté uši napnuté jako nikdy předtím. Tysha ho proto vrátila zpět na postel.
Vítr venku se tišil. Kvílení a skučení jako by se vzdalovalo. Zdálo se, že vichřice ustává.
„Konečně," povzdechla si Tysha úlevně do tichem zaplavené světnice.
I přesto že vítr na dveře již nebubnoval a okenice se zdály naprosto klidné, Špindíra stejně bez hnutí zíral na dřevěné dveře. Ani nezaregistroval, když ho Tysha podrbala za uchem. V tu chvíli jí došlo, že něco není v pořádku.
Stejně jako zbystřený tulák se zahleděla na dveře. Tušila, že to hluboké a náhle pokojné ticho nevěstí nic dobrého. Když její pes čenichem něco zavětřil a zvědavě seskočil z postele, vydávajíc se vstříc najednou tuze děsivým dveřím, chtěla ho zastavit. Co kdyby se dveře náhle rozletěly a vzaly sebou i malého Špindíru? Ale mrazem, který hlodal na každém kousíčku jejího těla a prudkými údery jejího srdce, nebyla schopna vystartovat tak rychle jako před malou chvilkou.
Zvenku se opět ozvalo havraní krákání. Krátké, avšak dívce to zcela stačilo nato, aby se rozhodla vrhnout po noži na malém stolku vedle postele. Lord Tyrion jí ho přinesl spolu se zvěřinou, která byla v dřevěné misce a jelikož u sebe neměla svůj luk kvůli Alliserovi Thornovi, byla to jediná zbraň, kterou se mohla bránit. Dřevěná miska byla již prázdná. Dopadla na zem a drnčivě zaduněla. Tyshe se třásly ruce.
Za dveřmi někdo stál. Cítil to jak Špindíra, tak i vystrašená dívka na posteli. Tulák čenichal škvírkou zpod dveří, snažíc se zjistit, o koho se jedná. Jakmile se ale za dveřmi ozvalo hlasité zafunění, které doneslo bílý obláček dechu zpod škvíry pod dveřmi, tulák ucukl.
Došlo jí, že se nejedná o někoho, nýbrž o něco. Za Zdí v Začarovaném hvozdu žije množství stvůr a příšer – to věděla z historek staré báby z Králova přístaviště. Co když se nějaká taková stvůra dostala sem na Černý hrad?
Chtěla syknout po Špindírovi, aby odešel od dveří, ale cítila bušící srdce až v hrdle. Strachem nedokázala promluvit. Tulák mezitím zvědavě pokračoval v čenichání. Tvor za dveřmi se hýbal. Zjistila to podle stínu zpod škvírky. Funěl. A nakonec i hromově zavrčel. To byla ta chvilka, kdy si Tysha uvědomila, že pouze zamčené dveře ji a tuláka neochrání.
Pevně svírala nůž v ruce. Tvor za dveřmi vrčel dál. Neznělo to jako vrčení obyčejného psa. Znělo to zcela jinak. Jako předzvěst smrti. Špindíra okamžitě stáhl ocas mezi nohy, uši se mu nasměrovaly dozadu. Začal couvat.
Sledovala stín zpoza dveří. Sledovala, jak to něco funí do škvíry a s každým výdechem mrazivě zavrčí. Sledovala, jak ji nohy konečně poslechly a ona se náhle ocitla čelem ke dveřím.
Když ale tak udělala, jediným hvízdnutím někde na druhé straně Černého hradu, bylo všechno pryč. Stín zmizel a s ním i to nejtemnější vrčení, které kdy jakýkoli tvor dokázal vydávat.
Tysha cítila, jak se jí krabatí čelo. Nabitý adrenalin ji donutil zprudka oddechovat, když se náhle rozešla ke dveřím a neuvážlivě odemkla. Rozevřela dveře dokořán, oslepena jak překvapivou rozhodností, tak i několika vločkami, jež jí vletěly do tváře.
Vítr proletěl kolem ní jako šíp letící vzduchem a setřásl tak lehký šátek z její hlavy. Poletující vločky jí vrážely do kůže a proplétaly se jejími dlouhými vlasy, které byly tím jediným, co na Černém hradu přesně v tu noční hodinu zářilo. Mráz jí na pokožce ledově pálil, jenže ona si toho v ten moment nevšímala. Očima pátrala po tom, co ji a tuláka před chvilkou tolik vyděsilo.
Neviděla ale nic. Jen víry vloček honící se po nádvoří. A jediné světlo na druhé straně hradu. Byly to otevřené dveře, do kterých vcházela postava celá v černém. Světlo zhaslo stejně rychle, jako postava v dlouhém černém plášti zmizela.
***
Zdravím vás všechny,
Půjdu rovnou k věci: Jak se vám líbila 10. kapitola? Co myslíte, že se skrývalo venku za dveřmi do Tyshyný světnice, co tak vyděsilo Špindíru? A myslíte si, že Tysha Malcolmovi nakonec odpustí to zapírání jejího pravého já? Takový výslech, co? :D
Do médií jsem dnes připojila skladbu 'Winter Is Coming' od skladatele Ramina Djawadiho, aby vám trochu pomohla navodit tu atmosféru :D :)
Děkuji vám všem za trpělivost, přečtení a případné hvězdičky či komentáře. Vždy mě moc potěší a moc vám za to děkuju :)