Zdálo se jí, že čím blíže byli Severu, tím více se zvedal studený vítr, dny byly kratší a slunce se stalo vzácnějším. Už to byly tři týdny na cestě. S bezpočtem zastávek za sebou si Tysha přišla, jako by už viděla snad celý svět. Jenže to byl jen klam, jenž zastiňuje myšlenky mladým poutníkům, kteří ani pomalu nevědí, čeho se skutečně bát.
Padala noc, na nebi se postupně rozsévaly hvězdy a měsíc zářil pouze z poloviny. Byla to vskutku pěkná noc. Taková, která je na oblast spojující Jih a Sever, přezdívaná Šíje, velice vzácná. Tysha se hřála u ohně rozdělaném Malcolmem a poslouchala rozhovory ostatních, kteří stanovali kousek od nich. Městská hlídka je už dávno opustila. Poté, co klece s vězni zanechali v jedné z těch největších pevností jménem Harrenhal, se vrátili na své působiště v Králově přístavišti.
Pro tuto noc byla jejich stanovištěm Kailinská držba. Rozpadlá pevnost, jejíž úkol byl již po tisíce let chránit Sever. Byla to jakási hráze přes úžinu v bažinách, které tady v Šíji byly skutečně rozlehlé. Byl to vždy jediný způsob, jak přejít bažiny a to bez úhony, tedy pokud se nějaký troufalec nerozhodl držbu obejít a namátkou pátrat po jiných dostupných trasách, jež byly ale pouze jen úzké a neviditelné cestičky skryté pod hustým rákosem a častou mlhou.
Malcolm jí vyprávěl, jak byl dříve tento hrad slavný a nedobytný. Míval dvacet věží a hradby vysoké kolem osmdesáti až sto stop. Byl obýván nejstaršími obyvateli Západozemí - Dětmi lesa. Když do Západozemí vtrhli Andalové, na Kailinskou držbu zaútočili a Děti lesa museli kvůli velké přesile tvrz opustit. Přitom za použití mocné magie chtěli Děti lesa Šíji zcela zničit. Avšak kouzlo se nepovedlo tak, jak mělo, a ze Šíje se staly pouze neprostupné bažiny a močály.
Tysha si nebyla úplně jistá, jestli to, co jí strýček vypráví, je pouze legenda, či je to pravda. Leč věděla, že se jí starý příběh líbí. Teď už před sebou viděla jen následky, ať už války mezi Andaly a Dětmi lesa, či následky síly tisíciletého času. Kailinská držba byla nyní zříceninou s pouze třemi věžemi, které když se plně obsadí, dokáží stále ochránit Sever před Jihem.
V Tyshe budila zřícenina jakýsi respekt a zároveň vyvolávala strach. Na noc se sice neusadili přímo uvnitř Kailinské držby, ale i samotný výhled na ni byl poněkud děsivý. Musela si ale přiznat, že ne tolik děsivý, jako noc strávená v Harrenhalu – největším hradu celého Západozemí, jenž byl nazýván nedobytným do doby, kdy si Aegon Targaryen nepřiletěl na svém draku Balerionovi a neusmažil silou dračího ohně všechny obyvatele, včetně krále Harrena a jeho syny, mezi zdmi vlastního hradu. S dračím ohněm se nemohl nikdo rovnat, poznamenávala Tysha a Malcolm doplňoval: Teď však už žádní draci nejsou.
Tysha se ho chtěla optat, jak si může být jistý, ale její myšlenky byly přímo proříznuty skřípavým havraním krákáním, jež se odráželo od snad každé kamenné zdi Kailinské držby. Oči se jí přímo přikovaly na zříceninu, dech se jí zpomalil a pravou rukou instinktivně padla k jejímu luku vedle ní na zemi. Již celé tři týdny intenzivně trénovala se svým strýcem na opravdového lukostřelce. Když ale Malcolm zjistil, že střílet šípy dokáže i ze sedla běžícího koně, došlo mu, že takovou pozornost na její mušku klást ani nemusel. Šerm a správné zacházení s mečem byla její slabina. A tak, jakožto správný rytíř a jeden z nejlepších šermířů Západozemí byl rozhodnut svěřit jí každý trik, co znal, co uměl. Jenže Tysha stejně více věřila šípům než nějaké těžké oceli.
V dáli zavyl vlk. Nebyli nijak daleko od Hlubokého lesa, v jehož srdci se skrýval Les vlčí. Vlastně už měli Zimohrad skoro na dohled, jen přejít několik pahorků.
Bylo to dlouhé, mrazivé vytí. Tyshe přeběhl štiplavý chlad po zádech. Nebylo to poprvé, co slyšela výt vlka, ale bylo to poprvé, co se jí v hlavě ozval hlas staré báby kořenářky, kterou čas od času navštěvovala v Králově přístavišti. Byla stará a měla něco za sebou. Žádná dáma z ušlechtilého rodu, či bohatá lady. Pouze bába, která ráda strašila zvědavé děti, jako bývala právě Tysha.
„Není to zlovlk?" špitla Tysha s napjatýma ušima. Špindíra vedle ní stál a ani se nehnul, když se po větru snažil zachytit pach toho dalekého neznáma.
„Na jih od Zdi žádní zlovlci nejsou," Malcolm hned mírnil její znenadání napjatou pozici způsobenou strašidelnou historkou znějící v její hlavě – o obludách větších než jsou ti největší lovečtí psi krále Roberta, o bílých tesácích dlouhých a špičatých jako dýky královských panošů, o dlouhém pronikavém vytí, melodii zvěstující strašlivou smrt. Byly to legendy, pohádky, strašáky malých neposedných dětí. Zlovlci byli bráni už po několik staletí jako stejně legendární stvoření jako třeba obři či dokonce Děti lesa. Nyní si ale nebyla Tysha tak docela jista čemu věřit – tomu, co právě slyšela? Nebo tomu, že je to pouze obyčejná legenda? I když, konec konců, mohl to být jen obyčejný vlk, jenž se lidí raději straní.
Z hlubokých myšlenek Tyshu probral zvučný hlas Yorena. „Nejsou?" nadhodil poněkud zaujatě s lehkým náznakem pobavení. „Já slyšel, že teď jich je šest," mrkl na Tyshu a bral místo vedle Malcolma na ztrouchnivělém kmeni padlého stromu.
„Od Zdi?" vydechla Tysha s potlačovanou hrůzou v hlase.
Jak Tyshiny tak i Malcolmovy oči se přímo přikovaly na Yorena a vyčkávaly jeho odpovědi. „Vím pouze to, co jsem slyšel, ale..." nadechl se srovnávajíc si myšlenky v hlavě a připravujíc se tak na kratší vyprávění a shrnutí informací, jež se k němu donesly. Zahleděl se do ohně a spustil. „Ano, zlovlci se neobjevili na jižní straně Zdi celé věky, proto bylo překvapení Starkovy družiny, když narazili na mršinu jednoho takovýho zlovlka. Prej to byl pořádnej kus, prej ještě větší než poník," vyvalil oči, ve kterých se mu v tu chvíli zaleskla lehká pochybnost, ale zděšení při té představě se stejně drželo. „U tý mršiny se našlo šest malých štěňat. Nyní vlastní všechny Starkovy děti, i Eddardův bastard, jedno zlovlče. Zlovlk je znakem jejich rodu," nakonec pohodil rameny a následně se zhluboka napil z láhve, kterou nosil vždy zavěšenou za jeho opaskem hned vedle meče. Tyshe bylo jasné, že v ní má víno.
„Ale jak umřel ten zlovlk? Ta jejich matka? A jak se tam, na jih od Zdi, dostala spolu se šesti štěňaty?" ptala se hned Tysha se svýma zeleno hnědýma očima urputně pověšenýma na Yorenovi.
Yoren se s kamennou tváří znovu podíval do ohně. Chvíli mlčel a přebíral si své pochybnosti pečlivě ve své hlavě. Pevně sepjal dlaně a rozvážně s tlumeným tónem hlasu promluvil. „Našli ji mrtvou. Už ji dokonce prožírali červy a páchla... prostě jako mršina. V krku měla hluboko vražený jelení paroží. Jak se tam ta vlčice dostala a kdo ji zabil, se už nedozvíme. Dle mého to bylo ale varování od Starých bohů pro Sever, takže hlavně pro Starky ještě předtím, než král přijel na Zimohrad. Jelení paroží hluboko zapíchnuté v krku zlovlka..." kroutil hlavou do stran s upřeně zamyšleným pohledem v ohni. Nyní mluvil pološeptem, tónem, který učinil, že Tyshe naskákala husí kůže. Yoren vypadal tolik přesvědčen vlastními slovy a aby to potvrdil, věnoval svůj kamenný pohled Malcolmovi. „... Jelen se stane zlovlkovou zkázou."
Tysha usínala natočena zády k ohni a čelem k zřícenině Kailinské bašty. Špindíra jí ležel, jak už se to stalo na tomto putování zvykem, u klína. V ruce pevně svírala malou dýku. Ne proto, že by se bála pochybných zlodějíčků, kteří byli s nimi na cestě na Černý hrad, ale proto, že měla obavy ze tmy. Přesněji, bála se toho, co se v ní ukrývalo. To vytí, co slyšela, zřejmě nepatřilo jednomu z těch Starkových štěňat, ale kdo ví... Tyto obludy jsou stejně nepředvídatelné jako slovo zítra.
•═══•
Časně nad ránem se znovu vydávali na pochod. Osvěžili se v řece poblíž Kailinské držby, jež ústila do zálivu známého jako Slaný oštěp. Přecházeli kopcovité Území mohylových hrobů a Tysha se už cítila poněkud unaveně. Tři týdny na cestě, spaní na zemi v děsivých místech a najednou urputná povaha jejího strýce, jenž ji každý den nutil vzít si do ruky meč, byla jednoduše namáhavá.
„Výpad, Tysho! Výpad," burácel Malcolm. Jeho hlas byl doprovázen ostrým cinkáním ocele o sebe. Tysha si držela levou ruku pevně za zády a v druhé těžkopádně svírala dlouhý meč ve snaze přestat se Malcolmovým výpadům stále jen vyhýbat a konečně také zaútočit. Yoren a jeho rekruti byli spolu s vozy už daleko před nimi. Tysha měla právě za úkol probojovat se přes Malcolma k eskortě. Tenhle všední adrenalin se jí zamlouval ještě více než loupení čerstvě napečených chlebů v Králově přístavišti.
Prudce se natáhla se špičkou meče přímo před ní v naději, že se jí právě povedlo zasadit smrtelnou ránu. „Výborně," Malcolmovy koutky úst cukly, když se čepel jejího meče ocitla jen několik palců od jeho hrdla. „Příště by to ale chtělo rychleji a nedávat protivníkovi najevo, co hlodáš udělat. Vždycky tě tvoje tvář prozradí."
„Když ten meč je moc těžký," s udýchaným výdechem vyzdvihla meč do výšky za použití až příliš mnoho energie.
Malcolm se pobaveně ušklíbl. Schoval svůj meč zpět do pochvy po jeho boku a ohlédl se za sebe. „Kdybys ten meč tahala všude s sebou tolik jako ten luk, tak by ti to za nějaký čas ani nepřišlo." Yoren netrpělivě mával na Malcolma z prvního vozu. Už by si měli pospíšit. Byli již jen pár mil od Zimohradu. „Jdeme," rozhodl Malcolm a kývl na Tyshu, která ho hned následovala.
Sbíhali kopec dolů zpět na Královskou cestu vedoucí přímo k hradu, který se ještě skrýval za jiným pahorkem. Mezitím Malcolm mluvil. „Když bojuješ," pravil, „musíš si držet celou dobu kamenný obličej, nebo se o to alespoň pokusit. Nepřátelé toho hodně vyčtou ze tvé tváře – kam hodláš zasadit další ránu, kolik sil ti zbývá, kde je tvá největší slabina v určité chvilce. Ani bys netušila, jak dobře se zrovna toto dá při souboji využít."
Tysha si strýcovy rady brala k srdci stejně přesvědčivě jako rady od lučištníka Rosse Rayllieho. Nemohla si nic nalhávat a přiznala si, že s mečem ji to baví o hodně víc než jen s lukem a šípy. Bohužel jí to tolik nešlo. Bylo v tom více než jen pouze natáhnout tětivu a mít talent přesné mušky. Nyní si už nepřála stát se členem Královské gardy v Králově přístavišti. Po těch třech týdnech už i ztratila naději stát se královským lučištníkem. Teď ale byla odhodlaná stát se skutečně dobrým bojovníkem.
Masivní žulové hradby Zimohradu se před nimi rozevřely jako domnělý cíl jejich putování. Strategicky postaven přímo na Královské cestě v srdci Severu, ozářen rudými paprsky slunce, jež bledlo na západu. To bylo sídlo moci seveřanů. Ovál je chladný vítr. Všimli si tenké vrstvy čerstvého sněhu na korunách stromů obléhající hrad. Vstoupili na Sever.
***
Zdravím všechny,
jen bych se chtěla přiznat, že si nejsem úplně na 100% jista o té minulosti Kailinské držby. Zjistila jsem totiž, že na každých GoT stránkách (ať už v AJ či ČJ) je to poněkud jinak. Ne úplně, to ne. Jen to má mezi sebou drobné nesrovnalosti. A jelikož já nečtu knihy (bohužel..) tak si nejsem jistá, zda-li to mám správně. Ale popravdě ono to ani správně být nemusí, co :D je to je fan fikce...
Všem děkuju za přečtění! <3