Slunce brzkého rána na východu házelo oranžovo červené paprsky na zlenivělé vlny moře. Jako každé ráno se městem linul silný zápach, který už obyvatelé ani nevnímali. Bylo o moc chladněji než kdy jindy. Tysha si nebyla jista, zda-li to bylo pouze tím, jak brzy ráno za svítání vyšla ven, či jakási předzvěst nadcházející poutě na daleký Sever.
Tysha hbitě klusala za Malcolmem, jenž za chůze připevňoval složené deky po stranách sedla svého koně. Právě se snažila co nejrychleji doplést cop a následně ho na hlavě jaksi zkroutit a vytvořit účes tak, aby nebylo na první pohled poznat, že má dlouhé vlasy.
„Měl jsem ti ty vlasy prostě ostříhat," zamumlal nevrle Malcolm, když si všiml, jak si Tysha ještě rozespale počíná.
„Nenechala bych se," zamumlala nazpět. Ještě doma po kvapné snídani o tom vedli dlouhý rozhovor. Malcolm byl toho názoru, že by bylo lepší, kdyby zahodila své dívčí já – když už nosí chlapecké oblečení, učí se chlapeckým dovednostem a teď ještě ke všemu míří na Sever přímo na Zeď, proč by nemohla mít účes také jako chlapec? Jenže o tom nechtěla Tysha ani slyšet. I když nosila chlapecký oděv, stále byla uvnitř dívkou, které dělalo radost pomrkávat na chlapce. Tuze ji mrzelo, že se v noci nešla podívat k Železné bráně.
V ruce pevně svírala Rossův luk, u pravé nohy jí kráčel Špindíra a na zádech měla zavěšený menší kožený vak s jejím oblečením. Nebyla si jistá, jestli její oblečení bude dostačující pro Sever, byla to již nějaká doba, kdy tam byla naposledy, leč nic jiného neměla. Když procházela Bránou bohů, ještě si vzpomněla nasadit šátek, jenž měla doteď kolem krku. Se sevřeným žaludkem a obličejem ve stínu svého šátku vyšla ven z Králova přístaviště. S každým krokem zaslechla drobné zacinkání ocelových hrotů na šípy v její postranní kapse kalhot. Při každém kroku si tak vzpomněla na Gendryho. Již nikdy víc se s ním neuvidí...
Před ní se rozevřela tuze dlouhá a na konec nedohlédnutelná Královská cesta. Naposledy se ohlédla za sebe. Viděla špínu a ruch, chudáky a zvláštní tajemné osoby, na kopci tyčící se majestátní Rudou baštu. Viděla město, které jí ve skutečnosti nikdy ani moc nepřirostlo k srdci.
Podívala se zpět na nekonečnou cestu před sebou. Uvědomila si, jaká příležitost se jí naskytla. Život jí teprve začal. Nikdy netušila, kam vlastně patří, odkud se vzala a jaký je důvod její existence. Doufala, že na konci tohoto zdánlivě nekonečně dlouhého putování najde odpověď.
„Už nevypadáš jako rytíř, sere Malcolme," zašklebil se Yoren na Malcolma a přátelsky mu podával svoji pravou ruku. Právě došli k menší eskortě čítající zhruba dvacet mužů pochybně vzhlížejících. Byli to trestanci a násilníci, kteří měli na vybranou – ruku (popřípadě jejich život) či Zeď. Ti, co tu byli, si vybrali to druhé.
Tyshe se tak poprvé naskytla ta příležitost setkat se s verbířem Noční hlídky. Byl to starší muž neupraveného vzhledu, lehce shrbený, zřejmě kvůli zranění z nějakého boje, s tváří ukrytou pod hustým černým porostem vousů. Jeho vlasy vypadaly stejně zanedbaně jako on sám. Jeho oděv byl celý černý, dávajíc tak najevo, že je bratrem Noční hlídky. Tvář působila poněkud mrzutě, ale oči vyzařovaly sebevědomí a zodpovědnost.
Yoren zrovna komentoval Malcolmův oděv, jenž nevypadal nijak nápadně. Malcolm zkrátka působil jako obyčejný poutník s dlouhým pláštěm ze silné kůže odolné proti dešti, jenž ukrýval dlouhý, ostrý meč za Malcolmovým opaskem. Stejně tak vypadala i Tysha.
„Ale stále umím tasit meč rychleji než ty, Yorene," pronesl Malcolm hravě a než by se Yoren s Tyshou nadáli, už měl svůj lesklý meč skoro venku z kožené pochvy. Následně se dva muži spolu zasmáli a podali si ruce.
Yorenovi poté spočinul jiskřící zrak na dívce za Malcolmem. „Hm hádám, že ty jsi Tysha," zaujatě si ji prohlédl. Už se neusmíval tak jako předtím. „Nevypadáš jako dívka, abych pravdu řek'."
„To je možná tím oblečením," podívala se na sebe. Byla zvyklá působit na první pohled jako chlapec. Do šatiček a šperků ji už jako malinkou neoblékali. Když se jednou zeptala, proč nenosí ty krásné dlouhé šaty z barevné, hedvábné látky jako ostatní dívky, odpovědí jí byla: Pro tvé vlastní bezpečí.
„No, řekl bych, že takhle to snad bude lepší," kývl. Jeho pohled striktně házel zpět od Tyshy a vrátil se k Malcolmovi. Bral ho kolem ramen a začal ho někam vést. „Mám tu osmnáct mužů, z toho šest násilníků, pět zlodějů, jednoho vraha, myslím, že dva, tři chudí trhani, který svoji budoucnost jinde nevidí a zbytek tu je ze své vlastní vůle a přesvědčení," ukazoval na různě vyhlížející muže či dokonce chlapce, kteří vypadali, že si prošli snad tím nejhorším. Tyshe se trochu zaklepalo srdce, když poslouchala, s jakými to osobami bude putovat.
Yoren pokračoval. „Dva hlavní vozy převážející zásoby pro Noční hlídku a povoz pro naše vlastní přežití," zastavil se u vozů, u nichž už stáli připravení tažní koně. „Po cestě se hodlám zastavit v městech a nabrat další rekruty. Poslední zastávka je konírna za Poslední řekou. Žije tam takovej stařec, kterej pro Noční hlídku chová otužilé hřebce," na konci pohodil rameny a ohlédl se kolem sebe dívaje se na ty odpadlíky. „Jsem tu já, bratr Noční hlídky, čtyři vojáci hlídající naše mile nenapravitelné rekruty a nakonec ty, Malcolme," nadhodil nenápadně ironický úsměv s ohlédnutím se zpět na Malcolma. „Jestli nebudeš proti, svěřil bych ti dohled na konec celé řady. Myslím, že bude i lepší, když se prozatím budeš tady se společnicí držet dál. Zkrátka hlídej loudavce a potencionální uprchlíky. Sice říkaj, že se chtěj napravit," ušklíbl se s pohledem na mužích a rázně zavrtěl hlavou do stran. „Já jim ale nikdy nevěřim."
Malcolm se hrdelně zasmál a poplácal Yorena po zádech. „Jistě, příteli, máš mé slovo."
Yoren se pousmál. Následně házel své tmavé oči na Tyshu. Přistoupil k ní blíž. „A ty, děvče," zdvihl na ni svůj ukazováček. „Buď nenápadná, drž se od těch darmožroutů dál, raději nechoď tak často na záchod," na chvilku se zarazil a přemýšlel, co ještě důležitého chtěl říct. Dal si ruce v bok a zamyšleně svraštil čelo. Nakonec si pouze povzdechl. „Co si to ten Stark zase vymyslel, co Malcolme?" hodil docela beznadějný pohled na svého přítele. Malcolm nedůvtipně přikývl. „Vždyť jak to vysvětlím lordu Veliteli, až ji tam přivezu? Nic proti, děvče, ale Noční hlídka je prastarý řád..." opět si povzdechl.
Tysha kývla na důkaz, že zcela chápe jeho rozporuplné pocity, ale nestačila nic říct. Malcolm byl rychlejší. „Ale snad máš ten svitek s pečetí od lorda Starka, pobočníka, mám pravdu?"
„Ano, to mám," Yoren si zlehka poklepal na pravou stranu své hrudi, kde nejspíš v jedné z vnitřních kapes své černé, kožené vesty skrýval vzkaz lorda Pobočníka lordu Veliteli. „Předám to veliteli hned, jak vkročím do Černého hradu."
„Dobrá tedy," Malcolm kývl a pomalu se vydával zpět ke svému koni a jejich menším zavazadlům. „Jak jsi říkal, Yorene. Uvidíme, jestli se lord Velitel bude řídit pokyny z Králova přístaviště."
„Ano, uvidíme," Yoren se váhavě pousmál. V hlavě si to všechno snažil pořádně přerovnat, ale fakt, že právě vezl na Černý hrad rekruta, který byl ve skutečnosti dívka, mu v tom bránil. Do Noční hlídky ženy nepatří. Kdo by to byl viděl nechat ženu vzít si černý plášť a poslat ji za Zeď? Prastarý řád své tradice dodržuje a Yoren si to moc dobře uvědomoval.
„Malcolme," Yoren ještě zvolal jméno svého přítele, jenž se na něj okamžitě otáčel. Z donucení svých vlastních váhavých myšlenek si řekl, že bude lepší nějak svého přítele varovat, i když to už párkrát předtím udělal. Přistoupil blíž k Malcolmovi a nasazoval vážný pohled. „Nauč to děvče pořádně se bránit. Na Černý hrad nám to může trvat tak měsíc cesty. Za tu dobu by bylo dobré ji naučit ubránit se, jestli chápeš.. hm jak to myslím."
Malcolm se za sebe ohlédl na opodál stojící Tyshu, která si už dávno uvědomovala, že to nebude jen tak příjemná cesta, a následně věnoval Yorenovi chápavé přikývnutí. Malcolm Tyshu učil ubránit sebe samu již tehdy, když společně narychlo opouštěli Ironrath. Také to byla vskutku dlouhá cesta, ušli společně tolik mil a dobu si zkracovali tím, co Malcolm uměl nejlíp – bojovat. Jenže v té době byla Tysha ještě malinká a možná už i na tu cestu pomalu zapomněla. Malcolm nabýval dojmu, že je na čase zužitkovat své zkušenosti z výcviků Zlatých plášťů právě na Tyshe.
„Vzpomínáš si ještě na naši cestu do Králova přístaviště?" zeptal se Malcolm. Tysha mu oplatila lehký úsměv a pozorovala, jak bere svého koně za otěže.
„Moc ne," zavrtěla hlavou do stran. „Vždyť mi bylo tak sedm let, hádám."
„Ano," Malcolm se usmál nad vzpomínkou na malou Tyshu. Už od malička mu způsobovala problémy, jež nikdy nemyslela nijak zle. „Tvůj den jména jsme slavili v jedné hospodě v Mohylově."
„Ach ano, to si trochu vybavuji," ze široka se na něj usmála. Už od včerejšího večera se cítila vcelku provinile. Nejenom, že člověka, který jí byl tak blízký, že ho nazývala strýcem, připravila o stálou práci v Rudé baště, také o domov a ještě se bude muset kvůli ní plahočit přes půlku Sedmi království do takové zimy na Sever... Tohle opravdu zavinit nechtěla a bylo jí to líto. Kéž by jen nepadla do spárů otrle nedobrého Ohaře...
Malcolm si povzdechl. „Tak tedy znovu na cestě na Sever. Už po třetí," zavrtěl hlavou do stran nad myšlenkou, kolikrát už Sedm království prošel a to nepočítal své výpravy bez Tyshy za zády. „Přijde mi, že pokaždé se ta cesta ještě prodlouží."
„Jak to po třetí?" podivila se. Jednou přece z Ironrathu do Králova přístaviště a podruhé je to dnes.
„Už jako nemluvně ses se mnou vydala na pouť na Sever," tajemně se usmál a v Tyshe se probudil ten známý pocit neukojené zvědavosti a touze po pravdě. Jenže ještě než se stihla nadechnout a položit svému strýci zvědavou otázku, vcelku rušné okolí kolem nich prořízl jeden hlasitý, tvrdý hlas.
„Jdeme, vy zoufalí zkurvysyni!" byl to Yoren, jenž stál na jednom z povozů a snad všem, kromě Malcolma a Tyshy, stihl věnovat rychlé autoritativní zamračení. „Ke Zdi jsou to odsud tisíce mil! A zima se už blíží!"
V tu chvíli se menší konvoj rozjel. Jeli s nimi nejenom vozy s potravinami, kožešinou a zbraněmi pro Noční hlídku, ale také dvě železné klece s pár vězni, u kterých se zdržovali muži z Městské hlídky, vojáci. Tysha byla ráda, že Malcolm a ona šli až poslední a tím uzavírali řadu. Špindíra jí kráčel u nohy. Stále se jí svíral žaludek a srdce jí nepříjemně naráželo do hrudi. Už nepociťovala onu trýznivou zvědavost. Nyní pociťovala něco na způsob lehkého vzrušení spojeného s nervozitou a strachem. Právě mířila do kraje, v němž vyrůstala. Myšlenka na vracení se zpět na Sever ji děsila. Celé ji to ale zároveň tuze lákalo. Lákalo ji objevovat svět a na konci si přála najít alespoň nějaké odpovědi...
***
Zdravím všechny :)
Tuto kapitolu bych chtěla věnovat Monii3155 za vždy milé komentáře a úžasnou podporu, které si opravdu hrozně moc vážím! Děkuju <3
Btw, do médií jsem dala skladbu The Kingsroad, která je ze Hry o Trůny (to ale asi všichni víte :D).
Děkuju moc všem za přečtení a případné hvězdičky/komentáře! :)