Chvíli jsme se s mým společníkem (teď už ho asi jinak nenazvu) procházeli po zahradě a povídali si o všem možném. Například o tom, jak nejlépe vypudit zahradní trpaslíky nebo proč se nechávají stromy stříhat do různých tvarů a tak dále.
,,A co vás baví?" zeptal se mě a já jsem okamžitě věděla co odpovím.
,,Famfrpál," vyhrkla jsem se a on se na mě s překvapeným pohledem podíval. ,,Co?" Nadzvedla jsem obočí ublíženě a sledovala jeho reakci.
,,Nic nic, jen... Taková elegantní, krásná a půvabná dáma nemůže hrát takovou drsnou hru, jako je famfrpál," vysvětlil své pochyby o mém koníčku a já se zastavila a dělala ublíženou.
,,Co prosím?" dala jsem si ruce v bok a on se postavil proti mně.
,,Pardon, jestli jsem vás nějak pohoršil," dal ruce nahoru v gestu, že se vzdává a já mu skočila do řeči.
,,No to tedy pohoršil." Chtělo se mi hrozně smát, ale držela jsem se.
,,Já se nechci nijak vytahovat," ale bude, ,,ale taky famfrpál trochu hraju." Podíval se na špičky svých bot a dělal stydlivého.
,,Ne!" Žasla jsem.
,,No ano. Ostatně, všiml jsem si, že tu sousedi mají sklad košťat Camrál i branky a myslím, že i nějaké oblečení by se tam i našlo," řekl jen tak náhodou, ale oba jsme věděli co bude následovat. Tak kdo by odmítl zalétat si na koštěti!
,,A nechcete mi ukázat, kde sousedi sídlí?" zeptala jsem se a on mi nabídl své rámě.
,,Bude mi potěšením," ušklíbl se a já jeho (velice pevné a svalnaté) rámě přijala.
Nedaleko od tohohle sídla byl malý přístřešek a v něm to, co říkal můj budoucí famfrpálový nepřítel.
,,Ale mám podmínku," vyhrkl a zdvihl jeden prst. ,,Necháme si naše škrabošky."
,,Nemohu s vámi víc než souhlasit," kývla jsem a šli jsme se převléct.
No, mít na sobě cizí oblečení a ne krásné plesové šaty nebylo uplně pozitivní, ale tak. Aspoň to oblečení vonělo, tak snad bylo čerstvě vyprané.
Byl to očividně gentleman, protože nechal první převléknout mě a vybrat si koště a až potom šel on.
,,Není to snad krádež?" houkla jsem aby to slyšel i on v přístřešku.
,,Není. My si to jen půjčíme a potom to zase vrátíme." Jeho hlas postupně zesiloval,cože znamenalo, že se ke mně blíží. Otočila jsem se a měla jsem pravdu.
Došli jsme pár metrů a tam byla menší louka. ,,Ale není tu žádné světlo." Rozhlížela jsme se, ale nic jsem neviděla. Samozřejmě. Mohlo být třeba 11 večer.
Najednou něco cvaklo a louku osvítilo nějaké světlo (Ježíš sestoupil! Mar_leeh snad nepřišla i pani Ježíšová aby náhodou nezačala vítat Slunce😂).
,,Není?" zeptal se pochybovačně a já protočila očima.
,,Takže, nasednout na košťata," zavelel a já jsem tak udělala.
,,Počkat, ale vžyť nemáme Camrál." poznamenala jsem. Toho si očividně můj společník taky nevšiml, ale jen pokrčila rameny a prohodil: ,,Tak se letíme jen proletět." Vzlétl a já hned za ním.
Studený vzduch mě bil do obličeje, ale v tuhle chvíli mi to bylo úplně jedno.
,,Poleťte za mnou!" vykřikl a zabočil do prava. Po pár metrech jsme se zastavili a měli jsme nádherný výhled na svítící městečko.
,,Támhle," ukázal prstem na druhou stranu od městečka, ,,je ten ples."
Byl tam z této výšky úplně miniaturní baráček. Musela jsem se zasmát.
,,Copak?" usmál se taky.
,,Nic," zkroutila jsem hlavou.
,,Abych se vám přiznal, tolik času jsem ještě s jedinou dívkou neztrávil," poznamenal.
,,To mám brát jako lichotku?" ušklíbla jsem se a on se zasmál.
,,Můžete." Pokrčil rameny.
Chvilku jsme jen tak koukali před sebe na městečko, čas od času jsme změnili i místo. Bylo to nádherné.
,,Měli bychom se vrátit," poznamenala jsem.
,,Asi jo," přitakal a sletěli jsme dolů. Tam jsme se převlékli zase do "svátečního" a uložili všechny věci zase na své místo.
,,Nelhala jste, když jste mi říkala, že vám to na koštěti jde," přiznal, když jsme se vraceli tou samou cestou zpátky.
,,Já vím," ušklíbla jsem se a otřepala se zimou. Ono v zimě chodit venku jen v šatech je docela o angínu.
Tak třeba bude getleman a -
,,Tady," svlékl si svoje sako a položil ho na mě. Je to gentleman! Bylo pěkně zahřáté, takže ta velká zima na chvilku opadla.
,,Děkuju."
,,Neměli bychom si začít tykat?" navrhl a zastavili jsme se.
,,Proč ne? Ale neřekneme si naše jména. To by ztratilo to záhadno." Vzala jsem si sako a pŕehodila si ho nervozně přes sebe. Člověk si ani neuvědomí, jak mluví.
,,Souhlasím. Takže," podal mi ruku a já ji přijala, ,,ahoj."
,,Ahoj," oplatila jsem mu úsměv a pomalu jsme si rukama potřásli.
Třetí pohled
Mezi si koukali do očí. Měl tmavě hnědé oči, ale něco na jich nesedí... Říkala si Marlene v duchu. Zatímco Sirius se v jejích očích doslova topil. Měla krásné modré oči, schované pod dlouhými řasami. Ani jeden z nich nevěděl, jak dlouho takhle stojí, ale ani jednomu to nevadilo. Pomalu, ale jistě se do sebe po celou dobu jejich společného času se do sebe zamilovávali.
Oba měli hroznou chuť tomu druhém tu škrabošku sundat a zjistit, komu bude za pár chvil patřit jeho/její srdce, ale stejně se ovládli. Místo toho, se k sobě začali víc a víc přibližovat. Aby k sobě byli tak blízko jak chtěli, tak si Marlene musela stoupnout našpičky ikdyž měl podpadky. On jí chytl za pas a ona jeho okolo krku. Byli u sebe tak blízko, že se jejich nosy dotýkaly. Srdce jim bila stejně. Všechno by bylo naprosto perfektní, ale...
BUM! Oba se v tu chvíli probrali z tranzu a otočili se na místo konání plesu. Z celého domu plál oheň a ozývaly se výkřiky!
Fuuu! 900 slov! Tak co si myslíte o týhle kapitole? :) já myslim, že byla celé 2 odstavce taky sladká, že jsem z toho málem chytla cukrovku, ale nakonec jsem to vyvážila slovem BUM!
Dejte mi do komentů vědět, co si o téhle kapitole myslíte :)
Al.