11.Kapitola - Trest č.1

2.7K 200 10
                                    

„Takže jsme tady. Něak se rozdělte," zavelel Hagrid, pak se zamračil a dodal: ,,Ale profesorka McGonagalová říkala, že už vás něak rozdělila. Tak si tak stoupněte."

„Hagride, nemůžeme se rozdělit jak chceme?" prosila Lily a já přikyvovala.

„Ne, promiň Lily, nejde to," zakroutil hlavou smutně Hagrid.

Takže k Lily se strašně nenápadně přiblížil Potter a já s Blackem jsme se k sobě přiblížili tak o 5 cm. Tím pádem jsme už od sebe nebyli 5 metrů ale 4 metry a 95 centimetrů.

„Takže, Lily a Jamesi. Vy půjdete hledat Ruměnku rudou. Ale bacha na ní! Škodolibě se usmívá a když jí pudete zkoumat blíž, popálí vás. Máte hůlky?"

Vážně se Hagrid ptá na takovouhle otázku?

„Máme," odpověděla rozhodně Lily.

„Dobře, tak když na rostlinu použijete kouzlo Bombardo, tak se rostlina vytrhne od kořenů, tím pádem už vám neublíži a můžete jí sebrat. Tady je košík. Potřebuju jich tak 50."

Hagrid podal Potterovy košík a ten zodpovědně přikývl.

„Vy dva," ukázal na nás dva s Blackem, „půjdete pro Kouzelnická maliny, jsou modré a pozor na to, abyste je - Jé! To už je tolik hodin! Tak já musim. Hodně stěstí!" zavolal Hagrid a zmizel někde v lese.

„Skvělý," odfrkla jsem si.

,,A nejsou ty vaše Maliny nějaký divný? Neni s nima něco?" strachovala se Lily. ,,K těm jsem se totiž ještě v učebnici nedostala..."

,,Neboj," uklidnila jsem ji a podívala jsem se na Blacka. Vypadal stejně nadšeně jako já.

„Tak, Evansová! Jdeme!" zavelel sebevědomě a hrdě Potter a vykročil do předu.

„Hodně štěstí," popřála jsem jí, když jsem uviděla její zoufalý výraz.

„Tobě taky," pokusila se o úsměv a vyrazila za Potterem.

Chvíli bylo mezi námi ticho, než jsem konečně promluvila. Takhle bychom tady stáli do Aleluja.

,,Měli bychom vyrazit."

,,Máš ten pocit?" odsekl uštěpačně.

,,Ano, mám, když ho očividně ty nemáš. Běž," pobídla jsem ho a on se uchechtl.

,,Že tě mám jako poslouchat, jo?"

,,Ty jsi dneska snídal vtipnou kaši?" odsekla stejně jedovatě jako on a vyrazila jsem první.

,,Kravka blbá," zaslechla jsem za sebou.

,,Kretén debilní," zanadávala jsem si taky. Doufám, že to slyšel.

„A víme kde to je?" zavolala jsem.

„Co?"

„Jestli víme, kde to je!" zakřičela jsem na něj víc nahlas.

,,Cože!?"

Prosím. Zabijte mě. Zastavila jsem se a počkala na něj. Jeden z nás musí být ten rozumný.

„Jestli víme kd-" chtěla jsem mu zopakovat otázku, ale on mě přerušil.

„Nemusíš křičet, já jsem tě slyšel," řekl jednoduše.

„Tak promiň, že jsem se vůbec probudila!" usmála jsem se sladce a rázným krokem vyrazila dopředu.

Od té doby ani jeden z nás neprohodil ani slovo. Po chvíli jsem spatřila nějaké svítivé tečky v křoví.

Děkuju Merline! Teď to rychle natrhat a hurá zpátky!

Blackinnon I. | czKde žijí příběhy. Začni objevovat