6.Kapitola - Plášť

3K 214 3
                                    

Mám totálně zalepené oči. Tak fajn...tří dva jedna...otevřít! Tak nic. Znovu. Tři dva jedna...otevřít! Povedlo se. Nade mnou stojí 5 postav. Lily, Mary, Dora, Alice a Madame Pomfreyová.

„No konečně jste se probrala slečno!" vykřikla Pomfreyová a holky se mi vrhly kolem krku.

„Tys nám teda dala." vydechla Alice.

„C-co se stalo?" nechápala jsem. Jediné co jakš takš zvládám je, že jsem na ošetřovně a...no, to je tak všechno.

„No, asi kolem půl sedmé ráno, jsem vás viděla ležet před dveřmi ošetřovny a hned ráno jsem zavolala vaše spolubydlící a-" Pomfreyová chtěla pokračovat, ale já jí do toho skočila.

„Jak dlouho jsem byla mimo?" vyhrkla jsem.

„3 týdny," odpověděla mi Lily.

„Cože? Tak dlouho? Kdo? Co? Jídlo? Škola?" Padaly ze mě jen slova bez normálních vět.

„Uklidni se Marlene. Kdo? Nevíme. Co? Nevíme. Jídlo? Máš. Škola? OVCE," odříkávala mi Mary odpovědi na všechny mé polootázky.

„Uklidněte se slečno McKinnonová. Musíte být ještě maximálně týden v klidu."

Přicupitala Pomfreyová a podávala mi zase nějaký ten lektvar. Tenhle měl pro změmu světle modrou barvu a chutnal jako kuřecí vývar. Nic hroznýho.

„Famrpálový konkurz!" vyjekla jsem, hned jak jsem dopila lekvtar.

,,Měl být..." nestihla jsem to ani doříct a Mary mi skočila do řeči.

,,Protože bylo hnusně, tak to posunuli na říjen," uklidňovala mě a já jsem si oddychla.

„Tak, návštěva skončila," oznámila Pomfreyová a hnala holky pryč.

„Slečna potřebuje klid," předvídala jsem potichu.

„Slečna potřebuje klid!"

Zahulákala Pomfreyová a já jsem se jen ušklíbla.

„Tak, dám vám teď lektvar na spaní a až se probudíte, tak na mě zavoláte, ano?"

,,Dobře," přikývla jsem, napila jsem se (tenhle lektvar byl ale fakt nechutnej) a relativně spokojeně jsem se zachumlala do peřin.

Sirius view

„Kdy bude úplněk?" zeptal jsem se kluků, když jsme byli všichni na pokoji. Ležel jsem v posteli a koukal do našeho plánku.

„Za týden," povzdychl si Remus.

„Neboj Náměsíčníku, to zvládneš," poplácal ho po rameni James a Remus se pokusil o úsměv.

Sakra.

,,Hele kluci, já musim jít poslat sovu do toho blázince," vzpomněl jsem si a vylítl jsem z postele.

„Tichošlápku!" zavolal na mě James a já jsem se otočil.

„Plášť!" hodil mi do ruky jeho neviditelný plášť a já jsem na něj kývl a zamumlal něco ve smyslu Dík.

Potom už jsem jen upaloval do sovince.

Blackinnon I. | czKde žijí příběhy. Začni objevovat