Blackinnon I. | cz

29.Kapitola - Úsměv mi neoplatila

,,Nehodlám na tebe plácat už ani ň z mý energie, ty sukničkáři..." (neřekla jsem úplně sukničkáři)

„Já nejs-" zasekl se hned potom co si uvědomil, co vlastně je.

„Co to tady provádíte?" zahřměl hlas madam Pomfreyové. ,,Máte odpočívat!"

,,Jo, Blacku, máme odpočívat," zdvihla jsem obočí a usmála se na madam Pomfreyovou jak nejmileji jsem dokázala. Úsměv mi neoplatila. Nechápu proč.

,,Poppy, tak můžete jí domluvit? Ona je tak namyšlená a sobecká, vůbec nemyslí na to, že někteří chtějí mít klid!"

Vykulila jsem na něj oči a už už jsem se chtěla dát do hádky, kdyby mě Pomfreyová nepředehnala.

,,Tak a dost! Můžete se vy dva přestat hádat? Měli byste si uvědomit, že už nejste malé děti a začít se podle toho chovat!" napomenula nás a začala nám míchat nějaký velice nehezky vypadající i páchnoucí lektvar.

,,Tohle vypijte."

,,Dík, P0ppy," mrkl na ni Black, ale v tu chvíli, co se napil, se mu ten jeho narcisticky vypadající obličej pěkně zkřivil.

,,Vy také, slečno," pokynula Pomfreyová, když viděla, že se mi do toho úplně nechce. Konzistence se podobala slizu a barvu to mělo až moc chemicky modrou. Zamračila jsem se a kopla to do sebe.

,,Fuj," zaklepala jsem se a podala Pomfreyové kelímek.

,,Tak a teď si oba odpočinete a to bez řečí! Žádné hádky!"
Oba si nás ještě přeměřila pohledem a pak odešla za zástěnu. Ještě jsem jí slyšela šeptat si samu pro sebe něco o ,,Nevychovaných mladých" a ,,Za jejích mladých let".

Black už se nadechoval, aby vyslovil zase něco velice naučného, ale naštěstí ho přerušil příchod profesorky McGonagalové.

,,Minervo! Mají mít klid!" To už přiběhla Pomfreyová a začala lamentovat.

,,Bude to jen na chvíli, Poppy. Stejně mám jiné věci na práci," vysvětlila McGonagalová.

Pomfreyová jí tedy přinesla stoličku, na kterou se mohla posadit, ale McGonagalová taktně odmítla.

,,Takže, asi vás zajímá, jak jste se tu ocitli," začala McGonagalová a my přikývli, ,,no, budu s vámi mluvit otevřeně, vzhledem k tomu, že jste v závěrečném ročníku, i když se tak po většinu času nechováte," věnovala nám káravý pohled, ,,Našla jsem vás, slečno McKinnonová, jak ležíte v krvi u 35. sloupu ve druhém patře. Ihned jsem zavolala pomoc a v tu chvíli jsem zaslechla sténání, to jste byl vy, pane Blacku. Nevypadal jste o nic líp, než slečna, to vám mohu zaručit. Každopádně se situace řeší a určitě najdeme toho, kdo vám to provedl."

,,Nějaké otázky?" doplnila McGonagalová.

S Blackem jsme se na sebe podívali, pak zase zpátky na McGonagalovou a oba jsme zakroutili hlavou.

Profesorka nám tedy popřála brzské uzdravení a nechala nás si - tentokrát už doopravdy - odpočinout.