(26.1.2016- úterý)
*Sam*
Jestli to bude trvat ještě dlouho, tak už to opravdu nezvládnu. To čekání je hrozné. Liam už je na sále tak hrozně dlouho. Všichni tady čekáme v čekárně, až konečně vyjde ten debilní doktor z toho sálu a řekne nám, že je Liam na živu. Dobře, přiznávám, že jsem se s ním v poslední době moc nebavila, ale i tak, nedokázala bych přijít o další osobu v mém životě.
Proč zase nesnáším svůj život? Proč je to jako na začátku? Proč se to všechno sere? První nás začne otravovat Sarah, potom se k ní přidá taťka a nakonec umře. Postřelí Gemmu, Liam je těžce zraněný a já nemám ani nejmenší ponětí, jestli nebude mít nějaké následky nebo jestli to dokonce přežije. A kdo za to všechno může? JÁ. Za všechno můžu já. Kdybych nepřišla do Harryho gangu, nic z toho by se nestalo. Harry by byl v pohodě, Gemma by nebyla postřelená, Liam by nebyl na sále a taťka, taťka by byl na živu.
Nechápu to, proč to k vůli mně musela odskákat ostatní? Sakra proč? Křikla jsem na sebe v duchu a z mých očí se zase začaly kutálet slzy. Už ani nevím, kde se ve mně ty slzy berou, ale tak nějak se vždycky spustí, a i když nechci brečet, a to se o to hodně snažím, vždycky si proderou cestu.
"Sam," sedl si ke mně a začal mě zase hladit po zádech už zoufalý Harry.
Vděčně jsem se na něho podívala, ale moc to nepomohlo.
" Bude to v pořádku, neboj, všechno se to spraví," chlácholil mě.
Po chvíli jsem se zase trochu uklidnila a po mém obličeji přestaly téct slzy.
Zvedla jsem ke všem oči, což mi moc nepomohlo. Všichni se na mě dívali tak soucitně a smutně. Tohle je pro mě snad ještě horší.
" Prosím nedívejte se tak na mě."
" Jak?" nechápal Louis.
" Tak.. Tak smutně, soucitně. Prostě se snažte dělat, jako by nic," řekla jsem a doufala, že to pochopili. Vím totiž, že se tak na mě dívali k vůli taťkovi.
" Dobře," usmáli se na mě. Bože, tohle je zase jak na povel. Ale co bych po nich chtěla? Taky to nemají jednoduché. Hlavně Harry, protože ten je tady pro mě pořád. Sedí tady vedle mě, a když brečím, okamžitě si mě k sobě přitáhne ještě blíž a začne mě hladit nebo nějak chlácholit.
Z mého přemýšlení, teda jestli se to tak dá nazvat, mě vytrhl doktor, který právě vyšel z operačního sálu. Konečně.
Ihned jsem vstala a vyrazila za ním.
" Bude v pořádku?" vyvalila jsem na něho.
" Dobrý den. Nevím, zatím je v umělém spánku. Má za sebou dlouhou a náročnou operaci, ale naděje tady je."
" Můžeme ho vidět?" zeptala jsem se zase a raději jsem přešla jeho odpověď. Liam bude prostě v pořádku a hotovo!
" Ano, ale jen na chvilku a určitě ne všichni."
Otočila jsem se na všechny, a když mi všichni kývl, pokračovala jsem: " Půjdu já."
" Fajn. Pojďte za mnou," ukázal mi a rozešel se.
Poslušně jsem šla za ním, až jsme se zastavili u jednoho pokoje.
" Jen na pět minut," upozornil mě ještě a pak už mě nechal vstoupit do pokoje.
Liam ležel uprostřed pokoje a byl napojený na různé přístroje a hadičky. I přes to jsem k němu ale přišla a sedla si na židli vedle postele. chvíli jsem jen mlčela, protože jsem nevěděla co říct, ale potom jsem mu řekla všechno, co se za posledních pár hodin dělo. Řekla jsem mu o tátovi. O tom, jak ho sem Niall a Gemma vezli, jak dlouho byl na sále, jak jsem na dně, a taky, že on tady musí zůstat. Prostě bude v pořádku.
" Slečno Styles?" otevřel dveře do pokoje doktor.
" Ano?" řekla jsem a nic jsem mu nevymlouvala, jindy asi jo, ale dnes mi slečno Styles nevadilo.
" Už musíte jít. Musí odpočívat. Navíc, už jste tu celkem dlouho."
" Už jdu. Děkuju vám," poděkovala jsem mu, že jsem tu mohla být tak dlouho, naposled jsem Liamovi zmáčkla ruku a odešla zpátky za Harrym.
(27.1.2016-středa)
*Sam*
Dnes večer jsem spala ve svém pokoji. Harry s tím sice první nechtěl souhlasit, ale nakonec polevil. A já jsem mu zato hrozně vděčná. Potřebovala jsem si všechno vyjasnit a odpočinout si. Sice jsem skoro vůbec nespala, ale byla jsem ráda sama.
Vzbudila jsem se kolem deváté, takže jsem spala asi tři hodiny. Vstala jsem z postele, opláchla si svůj obličej a po tom, co jsem se viděla v zrcadle, jsem se rozhodla namalovat se. Vypadala jsem jako smrtka, takže jsem na sebe napatlala asi tunu make upu, aby se mi schovaly ty kruhy pod očima a celkově bílý obličej. Pak jsem na sebe dala Harryho tepláky, tričko a vydala se za klukama do kuchyně, kde jsem slyšela hlasy.
" Dobré ráno," řekla jsem všem.
" Dobré ráno," usmáli se na mě postupně všichni, kromě Harryho. Ten ke mně přišel, dal mi pusu na čelo a objal mě: " Dobré ráno lásko."
" Dáš si s námi palačinky?" mrkl na mě Niall.
" Jo. Díky," vděčně jsem se na něho usmála, protože jsem už den nejedla.
Když jsem dojedla a všichni ostatní taky, přišel čas na moji otázku. Dlouho jsem se k ní přemlouvala, ale nakonec jsem řekla: " Chtěla bych s vámi o něčem mluvit."
" Jasně. Povídej," pobídla mě Gemma.
" Myslíte, že by taťka mohl mít pohřeb?" snažila jsem se znít klidně, ale při posledním slově se mi zlomil hlas.
" No, my už jsme to tak nějak zařídili," podíval se na mě nejistě Niall.
" Mysleli jsme si, že bys to chtěla, tak jsme to s Niallem zařídili, aby jsi to nemusela dělat ty. Jestli ti to teda nevadí," dodal Harry.
" Ne. Děkuju. A kdy?" zeptala jsem se.
" Zítra," pohladil mě po ruce Harry, čímž my naběhla husí kůže.
(28.1.2016- čtvrtek)
*Sam*
Dneska jsem zase spala ve svém starém pokoji. Nevím, jestli to Harrymu nějak vadí nebo ne, ale myslím, že to chápe. Chtěla jsem být ještě sama a tak nějak se psychicky nachystat na dnešek. I když to ani nejde, takže jsem zase celou noc nespala a teď jsem zase hotová. Jak jinak.
No každopádně jsem teď musela vstát a jít se do našeho pokoje nachystat, protože dneska už jsem si sem nic nevzala.
Harry už v pokoji nebyl, takže jsem se namalovala, oblékla si černé šaty, lodičky a na to černý kabátek a šla do kuchyně, kde se akorát snídalo.
" Dáš si s námi?" zeptal se Harry.
" Ne, díky. Myslím, že by to ve mně asi nevydrželo," zakroutila jsem záporně hlavou.
" Dobře, ale pak se určitě najíš jo?" podíval se na mě káravě Niall. Je to moje zlatíčko. Vždycky je tak starostlivý a milý. Taky ten jeho kukuč je sám o sobě takový roztomilý.
" Jo," ujistila jsem ho a sedla si vedle Harryho.
Snídaně mi utekla jako voda. Jindy by se mi asi vlekla, ale dneska ne.
" Asi by jsme měli vyjet," šeptl Harry.
Jen jsem kývla a vstala. Harry a ostatní udělali to samé. Pak jsme přešli do aut a vyjeli.
***
Už skoro nevidím přes ty zaslzené oči. Ani si neumíte představit, jak těžké to je. V kostele to bylo snad nekonečné a potom to bylo ještě horší. A nakonec všechny ty kondolence. Byla tady i Amy, pro kterou to bylo stejně těžké. Málem se tady zhroutila a já se jí vůbec nedivím, taky jsem měla co dělat. Je až neuvěřitelné, kolik lidí ho znalo.
*Sarah*
Zjistila jsem, že má dnes Jack pohřeb. Dlouho jsem přemýšlela, jestli tam jít nebo ne, ale nakonec jsem raději zůstala doma. Všichni by jsi totiž mysleli, že jsem ho zabila a potom si klidně přijdu na jeho pohřeb, ale tak to není. Já jsem Jacka nechtěla zabít. Ano, naštval mě tím, co řekl, ale nikdy bych ho nezabila. Možná, že jsem mrcha, ale sedm let v podstatě spokojeného manželství na člověku něco zanechá.
Zabil ho Zayn a to jsme si taky pořádně vyříkali. Tohle mu nikdy neopustím. A vím, že teď už mně to neodpustí ani Sam. Jo, neodpustila by mi to ani předtím, ale je to moje dcera, i když se tak nechovám, ale ve světě mafie to prostě nejde.
*Sam*
" Harry?" zeptala jsem se ho, když jsme konečně zase nasedali do našeho auta a jeli od toho všeho pryč.
" Jo?"
" Zavezeš mě prosím ještě k Liamovi?"
" Jasně."
" Díky," řekla jsem a dál jen mlčela. Nevím, co bych říkala. Nechci se už o ničem bavit.
***
" Mám jít s tebou?" zeptal se mě Harry před nemocnicí.
" Kdyby ti to nevadilo, šla bych sama," podívala jsem se mu do očí a doufala, že to pochopí.
" V pohodě. Počkám tě tady," usmál se na mě.
" Děkuju," vděčně jsem se na něho podívala a vystoupila z auta.
Šla jsem rovnou do Liamova pokoje. Nikoho jsem cestou nepotkala, takže jsem tam prostě vešla, zase si sedla vedle postele, chytla jeho ruku a začala mu vyprávět celý dnešek.
Když už jsem všechno řekla, ještě chvíli jsem tam tak seděla a dívala se na něho.
" Ani nevíš, jak se o tebe bojím," zašeptala jsem mu.
" Co tady děláte?" zeptal se doktor, který právě věšel do pokoje. A sakra.
" Promiňte. Potřebovala jsem ho vidět," podívala jsem se na něho.
" Nesmíte sem chodit bez ohlášení," pokáral mě, ale pořád byl celkem milý.
" Už se to nestane," špitla jsem, rozloučila se s Liamem a vstala.
" Tak jsem to nemyslel. Můžete tu ještě chvíli zůstat."
" To je v pořádku. Harry už na mě stejně čeká venku," snažila jsem se na něho pousmát a s pozdravem jsem odešla z nemocnice.
Nevím, proč za ním chci pořád chodit, ale tak nějak se mi uleví, když se mu vyzpovídám. Navíc věřím, že mě Liam poslouchá.
Další díl. Omlouvám se, že po tak dlouhé době, ale prostě nebyl čas.
Jako vždy, jestli se vám líbí, zanechte komentář a hvězdičku. Děkuji :3
A co vysvědčení? Jak jste spokojení? No hlavně máme alespoň pátek volný, tak je to dobrý ne? :D
Pac a pusu :*
J.