Byla jsem hodně překvapená a to nemile, když mi máma s babičkou sdělily, že u nás přespí. To znamenalo, že naaranžovaná postýlka v Brightově ložnici zůstane a já se rozhodně dnes večer nikam nemohla stěhovat.
Myšlenka, že budu spát vedle Brighta mě zneklidňovala. A to nebylo jen kvůli tomu incidentu v koupelně, kdy moje plíce málem vybouchly. Zíral na mě jako tenkrát. Nemohla jsem tomu uvěřit.
Před tím, než jsem usnula, se mé myšlenky vracely k Brightovi. Byla jsem si až zoufale jistá, že ačkoliv jsem ho z jedné části srdce nesnášela za tu zradu, ta druhá část ho znovu šíleně chtěla.
Už nebyl tak divoký, usměvavý a upovídaný. Věděl, že to podělal a neměl tušení, jak se má chovat.
„Už jste se bavili o svatbě? Je na čase." zamrkala na mě babička a Bright to rozhodně musel slyšet.
„Jo, ale já prostě nechci ještě. Mám pořád deset kilo nahoře, takže do svatebních šatů se rvát nebudu." zkoušela jsem to svádět na nadváhu.
„Vždyť ti to sluší. Nejsi aspoň taková žížala."
„Já jí to taky pořád říkám." usmál se na mě Bright jako bych se snad na jeho názor ptala.
„Přesně tak. Chlapi si aspoň mají na co sáhnout." dodala ještě máma.
„Není důležité spíš to, co si myslím já a jak se cítím?" uzavřela jsem téma a babička už konečně vstala, aby se podívala z okna.
„Už je tam dobrých dvacet čísel a pořád sněží." svraštila starostlivě čelo.
„Zítra cesty jistě protáhnou a budou silnice průjezdné." odvětila máma.
„Ale tady můžete být jak dlouho jen chcete. Neviděli jsme se takovou dobu, přeci mi nedáte košem a neodjedete hned zítra." zazubil se Bright a posadil se těsně vedle mě, aby mě objal.
Podívala jsem se na něho a neverbálně mu říkala: „Co to, do háje, děláš?"
Jen se usmál a políbil mě na rameno. Nemohla jsem se na něho zatvářit jedovatě. Máma byla všímavá a seděla přímo naproti nám.
„Kde nás uložíte?"
Prudce jsem vstala, abych začala rozkládat rohovou sedačku v obývacím pokoji. Bright mi pomohl a máma si přinesla kosmetickou taštičku, aby obsadila koupelnu. Čekali jsme až téměř do půlnoci než se uvolní.
Bylo to nezvyklé. Trávila jsem ten večer v cizím bytě s polovičkou věcí. Nečekala jsem zdaleka, že tu máma s babičkou přespí, takže jsem si vzala první pyžámko, které jsem našla ve skříni. A to byla obrovská chyba. Bylo to na můj vkus dost odvážné a já vážně nechtěla, aby si Bright myslel, že jsem si ho vzala schválně.
Cam dostal ještě jednu lahev po tom, co zakňoural a pak tvrdě usnul. Bright právě přicházel z koupelny a cítila jsem sprchový gel až k postýlce.
„Netušila jsem, že tu budou spát. Kdyby nesněžilo, odjely by."
„Olivie, je mi to jedno."
S nádechem jsem odhodila župan a ucítila Brightův upřený pohled.
„To nemyslíš vážně."
Nechápavě jsem se na něho otočila. Co se stalo?
„Nechceš si vedle mě lehnout v tomhle, že ne?" sjel můj noční outfit.
„Popadla jsem první pyžamo, co mi přišlo do ruky. Co je za problém?"
„Já s tím teda problém mám."
„Prosím tě, Brighte, jdi si lehnout a dej mi pokoj."
Byla jsem unavená z těch pohledů, co mě svlékaly. Navíc se mnou nervozita cloumala, protože jsem právě měla spát vedle Brighta. Nikdy jsme vedle sebe jen tak nespali. Vždycky jsme se jeden druhého dotýkali nebo líbali. Tohle prostě nebylo vůbec dobré.
„Nemůžu vedle ten ležet, když máš na sobě tohle. Olivie, tohle nezvládnu."
Obrátila jsem oči v sloup.
„A co mám dělat?"
„Jdi se převléknout jinak..."
„Jinak co?" zavrtěla jsem hlavou a hlásek uvnitř mé hlavy se usmíval.
Tady to máš, ty parchante. Nepřevléknu se ani náhodou. Naopak tě vydeptám!
„Olivie, prosím tě, zešílím. Stačí mi vidět líbačku v romantickým filmu a mám dost."
Začala jsem se usmívat.
„Nepovídej. Tady je někdo frustrovaný."
„Jo, no a co? Jestli ty máš někoho s kým si tu frustraci vybíjíš, tak já ne. Proto jestli nechceš, abych tě v noci zlobil, tak se jdi převléknout."
„Oblečení mám u Janis. Nebudu budit půlku baráku kvůli tomu, že jsi nadrženej. Dobrou."
Ulehla jsem si do postele, přikryla se pod prsa a prsty si zajela do vlasů, abych je načechrala. Celou dobu ze mě nespustil oči a mně to dělalo dobře.
Horší však bylo, když jsem si kladla otázky, co bych udělala, kdyby něco zkusil.
Zhasla jsem lampičku a do pokoje šlo jen světlo z pouliční lampy.
„Já to nezvládnu. Nemám takovou vůli, Olivie."
„A co jako ode mě chceš?" opřela jsem se o loket a dívala se na něho, jak se přikryl.
„Jen abys mě neprovokovala. Prosím, Olivie." zněl až zoufale a vážně.
Ale mě se ten jeho zoufalý pohled začínal líbit.
„Nemám nikoho. Věnuju se jen Camovi. Když mám chuť, vystačím si sama." pošeptala jsem mu.
Bright byl zticha. Zaslechla jsem jen, jak povzdechl. Pak sebou škubnul a obličejem praštil do polštáře, aby vydal jakýsi zvuk. On snad vrčel. Musela jsem se usmívat.
„Kdybys nebyl takový kretén, věř mi, že si nepředstavuju nic jiného, než jak si na tebe nasednu a nechám se vojet. Jenže promiň. Jsi hajzl a já stejně tak nadržená jako ty, se právě hodlám otočit na druhý bok a spát."