Už nikdy

37. kapitola - Olivie

„Říkej si, co chceš, Olie, ale Percy tu není, aby ti pomohl žárlit. Bright dnes ráno někam odjel a ještě se nevrátil. Navíc přišel za tebou sem do bytu. Žádné procházky, aby vás Bright viděl." otočila se na mě Janis od kuchyňské linka a otírala si ruce do utěrky.

„Co tím chceš říct? Že chce ode mě druhou šanci?"

„Vypadá to tak."

„Já mu ale vysvětlila, že miluju Brighta."

„Takže ho i přes to všechno pořád miluješ? I přes to, jak ti ublížil?"

„Přísahám, že mu to nedám zadarmo, ale cítím, že prasknu, jestli se mě nedotkne." posadila jsem se zoufale na kraj sedačky a vložila si obličej do dlaní.

„Teď bude asi dost hnusný, co povím, ale pokud s ním chceš píchat, tak to udělej, ale nedávej mu druhou šanci tak rychle. Prostě si užijte a odejdi. Jako bys ho jen využila pro svoje potřeby."

„To je hodně blbý nápad, Janis."

„Milionkrát radši bych dala šanci Percymu, ale chápu, že on není Camův táta."

„Percyho mám ráda, ale nepřitahuje mě jako Bright. Chápeš?"

Janis jen obrátila oči v sloup, otočila se a pokračovala ve vaření večeře. Cam se právě probudil, takže jsem veškeré frustrování z nedostatku fyzického kontaktu doplnila s ním. Kdybych měla počítadlo, kolik ode mě dostal před spaní pusinek, asi bych se divila. Ty jeho oči mě vždycky dobily energií.

Ráno se v bytě objevil Peter.

„Neruším?"

„Právě jsem se chystala jít do práce."

„Nevadí. Odvezu tě a po cestě ti musím něco říct." zatvářil se vážně.

Bála jsem se, že šlo o babičky zdraví.

„Bright si pro Cama přijde za půl hodiny, tak mu k němu dej i tu tašku." obrátila jsem se ještě na Janis.

„Má zájem o malého?" divil se Peter.

„Dohodli jsme se, že když si občas vezmu směnu v práci, postará se o Cama, aby si Janis odpočinula."

„Potřebuješ peníze?"

„Bráško, díky za starost, ale ani ty a ani Bright mě nepřemluvíte, abych byla na zadku doma a dělala puťku. Takže chci občas do práce mezi lidi."

„Takže i Brightovi to vadí." pozvedl obočí.

„Co máš pořád s tím Brightem? Chceš mi snad něco říct?" zavřela jsem za námi vchodové dveře až mě ovál chladný vzduch.

Postavil se mi čelem a jako by snad hledal odvahu mi to říct.

„Mluvil jsem s mámou a babičkou. Vzaly si do hlavy, že byste se měli vzít."

Rozbušilo se mi srdce.

„Co?"

„Už je to prý dlouho a znáš ty babičky řeči o tom, že už se jí otevírá poklop na rakvi." protočil očima.

Zůstala jsem na něho zírat.

„Bavila jsem se s nimi o tom nedávno. Zdálo se, že mě chápaly."

„Tak jim už asi došla trpělivost."

Podívala jsem se na projíždějící auto a vrátila se pohledem zpět na Petera.

„Chceš si Brighta vzít?"

Tou větou jako by mě jehlou píchl do zadku.

„Přeskočilo ti?"

„Jen se ptám. Kdyby to byl třeba jeho nápad, řekla bys mu ne?"

„To bych mu teda řekla. Co mám jako dělat?"

„Napadá mě jedině nafingovat s falešným oddávajícím, že se berete." zatvářil se zklamaně.

Proč se tak začal tvářit? Na čí straně byl?

„To bys dokázal zařídit?"

„Jako jen jednoduchý obřad v rodinném kruhu."

„Za tohle půjdu do pekla." povzdechla jsem si.

„Hele, taky z toho nejsem nadšený. Lhát babičce je to poslední, co chci, ale pokud si Brighta prostě vzít nechceš za žádnou cenu, pak není jiná cesta."

Zahryzla jsem se do spodního rtu jako bych snad přemýšlela. Ne! Na tohle je brzo. Nemůžu si Brighta vzít jen tak. Moje rány byly ještě čerstvé a já potřebovala čas.

„Ne, že bych vyloženě nikdy nechtěla, ale ještě pořád to ve mně je."

„Olie, možná byste se měli vydat k mámě a babičce do domku s Camem a Brightem. Strávit spolu nějaký čas a zkusit si hrát na rodinu. Jaké by bylo, kdyby to Bright nepodělal."

„Já nevím, jestli to zvládnu. Jestli můžu zapomenout na to, co mi řekl, než se vrátil k námořnictvu."

„Tak si zkus vybavit i pěkné chvíle. Myslíš si, že Anica mě nikdy neranila? Dala mi kopačky nejmíň pětkrát. Lhala mi. Podvedla mě." povzdechl si.

„To jsi mi nikdy neřekl. Anica tě podvedla?"

„Líbala se s nějakým blbem na koleji. Vyloženě až k tomu prý nedošlo, ale i tak mě to ranilo. Pořád to v člověku je. Cítím, že to nebyla jen pusa, ale je mi líp, když nad tím nepřemýšlím, protože vím, že s jinou by mi nebylo líp."

„Je mi to líto."

„Nemusí, Olie. Jsem s ní šťastný i přes to všechno. Takže to pro babičku uděláš? Pojedete společně do Washingtonu a užijete si to tam jako by žádné Brightovo klopýtnutí nebylo?"

Jasně, že jsem se zatvářila nešťastně, ale zatraceně jsem umírala touhou, aby mě Bright vzal za ruku nebo mě objal. Nechtěla jsem předstírat, ale zároveň jsem si pak nepřipadala před Brightem tak marně. Zlobila jsem se na něho a on se musel snažit!

„Dobře. Tři dny to nějak zvládnu."

„Super. Babička bude mít radost a Bright věřím, že taky." zamrkal na mě.