Už nikdy

28. kapitola - Bright

Jak jsem řekl, tak jsem i udělal. Nepřipadalo v úvahu, aby naši ten soud vyhráli. Nasliboval jsem hory doly a Olivie se se společným soužitím musela smířit, pokud chtěla mít prcka u sebe.

Nakoupil jsem ještě nějaký nábytek do svého bytu a potřeboval se domluvit s Olivií, co je potřeba ještě dokoupit pro malého.

Otevřela mi Janis. Pěkně jedovatě mě sjela a štěkla pozdrav, že ani nebylo poznat zda vůbec o pozdrav šlo.

„Potřeboval bych mluvit s Olivií."

„Olie, mohla bys na chvíli?" pootočila hlavu k otevřeným dveřím koupelny.

Vykoukla z nich Olivie v krátkém župánku s mokrými vlasy. Povzdechla si, když mě viděla, ale popošla až ke mně.

„Nechceš se nejdřív obléct?" ušklíbla se Janis, což Olivii pobavilo a obrátila oči v sloup.

„Jako by mě Bright nikdy neviděl."

Naštěstí Janis po chvilce odešla a nechala nás v předsíni samotné.

„Za jiných okolností bych tě poslala do háje."

„Jen jsem se přišel zeptat, co je potřeba dokoupit do bytu? Potřebujete něco?"

„Vážně sis myslel, že se k tobě nastěhujeme po tom všem?"

Naše pohledy se střetly. Tvářila se pochopitelně naštvaně.

„Chce to tak soud, takže pokud nechceš přijít o malého pohrdáním soudu..."

„Nastěhuju si k tobě pár věcí, aby to vypadalo, že tam bydlíme, ale jinak budeme tady."

„Olivie, nedělám to jen pro sebe. Chtěl jsem ti pomoct."

„Neděláš to pro sebe?" začala se smát. „Tohle jsi udělal proto, že se nesnášíš s tvými rodiči a chtěl ses jen pomstít."

Vypěnil jsem jako pivo.

„Ty víš úplný hovno o mým dětství. Nevíš, co jsem si prošel, takže příště radši zmlkni!"

Musel jsem se jít uklidnit, takže jsem se otočil na patě a radši odešel. Nechtěl jsem ještě přilévat benzín do ohně, protože jakmile někdo otevřel téma „rodiče a moje dětství" nemohl čekat, že budu s úsměvem vzpomínat.

Vrátil jsem se asi o dvě hodiny později do bytu s nějakými věcmi. Dal jsem si sprchu a už mi Olivie bušila na dveře. Tvářila se jako by se nic nestalo.

„Nesu nějaké věci." podala mi velkou krabici s dětskými věcičkami.

„Olivie, je mi líto, že jsme si tenkrát úplně nerozuměli."

Olivie obrátila oči v sloup a nechala to bez odpovědi.

„Večer snad nebude chodit žádná kontrola."

„Můj názor znáš. Dělej, jak myslíš."

„Nehodlám se tvářit jako by se nic nestalo. Ublížil jsi mi a to se nedá přejít z hodiny na hodinu."

„To po tobě ani nechci."

„A co vůbec chceš?"

„Mohl bych vidět malého?"

Tvářila se překvapeně.

„Bránit ti v tom nemůžu. Jsem pod soudním dohledem." povzdechla si a pak se vydala pryč. „Ráno až se vzbudí, tak ho přinesu. Pak půjdu do práce a on zůstává u Janis."

Žasnul jsem, že k péči o dítě navíc i chodila do práce, aby měla na nájem. Měla můj tichý obdiv.

Než jsem usnul, nad tím vším jsem přemýšlel a nebyl na sebe zrovna pyšný. Podělal jsem tohle všechno hodně. Uvědomil jsem si, jak moc jsem se na naše první setkání s Camem vlastně těšil.

Vzbudil mě prudký déšť okolo šesté ráno, takže jsem si dal snídani, sprchu a s kartáčkem v puse šel otevřít Olivii.

„Moment, jo?" přikývla a vjela přes práh modrým kočárkem.

Nestihl jsem si ani vzít triko a na druhou stranu jsem si všiml, jak Olivie klopila oči, když se na mě podívala. Vrátil jsem se během minutky zpátky a postavil se vedle ní, abych se mohl podívat do kočárku.

Malý Cam právě vesele máchal rukama i nohama, sotva mě zahlédl. Usmál jsem se na něho a on mi úsměv opětoval.

Popravdě jsem neměl páru, jak se chovat. Měl jsem knedlík v krku, jak mi bylo do pláče a zároveň jsem byl na sebe hrozně naštvaný. Kdyby Olivie podstoupila potrat, jak jsem chtěl, nikdy by se na mě takhle neusmíval.

Chvíli bylo ticho, dokud jsem k němu nevztáhl ruce, abych si ho vzal do náruče. Ihned okolo sebe koukal po oknech a nábytku. Z otevřené pusy mi na nadloktí ukápla jeho slina, což mě pobavilo. Byl tak maličký a bezbranný. Úplně mě to sebralo. Tmavé vlásky mu trčely do všech stran, když začal sahat po mé vojenské známce na krku. Pak se ke mně přitiskl na holé tělo a já ucítil jeho nepopsatelnou vůni. Dal jsem mu malou pusu nad ouško a zavřel oči.

Olivie mlčela a jen nás sledovala.

„Podívej, co jsem ti koupil." popošel jsem k sedačce, kde ležel barevný psík s kuličkami a chrastítky.

Hned ho to zaujalo a sápal se po hračce ručičkami.

„Musím do práce. Janis čeká venku, aby si ho vzala."

„Já jí ho odvezu. Dej mi ještě chvíli"

Olivie se z toho netvářila zrovna nadšeně, ale přikývla. Vzala si kabelku z koše pod kočárkem a ještě políbila Cama na čelo, aby se rozloučila.

Když jsem nad tím tak přemýšlel, nechtěl jsem, aby se o Cama starala Janis. Olivie byla jeho máma a raději bych se obětoval já než, aby se střídala s Janis.