Už nikdy

33. kapitola - Olivie

Podělala jsem to! Hned první příležitost a já se nechala zase zblbnout. Žvanila jsem takové blbosti! Že už je to fuč? Ani hovno! Je to mnohem intenzivnější a já chtěla, aby se mě dotýkal a hladil mnohem víc než před tím. Chtěla jsem poznat ten pocit, že jsem v bezpečí a on mě ochrání před vším.

Jen něžně se dotknul mých rtů. Sevřel můj spodní ret a pohladil mě po vlasech.

Ten parchant prostě věděl, jak na mě. Srdce mi bilo jako by mi tím něco chtělo naznačit. Ne! Nevyspím se s ním.

Nenechala jsem ho ani použít jazyk a už jsem couvala.

„To ti pro tentokrát musí stačit." položila jsem si hlavu na polštář.

Vyhledal moji ruku na prostěradle a stiskl ji ve své medvědí.

„Děkuju."

Usmívala jsem se dokud mě tělo nezradilo a nevypnulo.

***

Cam brzy ráno nespokojeně kopal nožičkami za doprovodu slabého pláče. Měl hlad. Vyběhla jsem, abych mu ucpala pusinku lahvičkou a on ještě usnul. Dala jsem si sprchu a šla dělat kávu. Babička i máma už byly vzhůru a při sledování televize luštily sudoku.

„Jak jste se vyspaly?" usmívala jsem se na ně.

Musela jsem uznat, že jsem se vyspala dobře. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem dokázala odolat Brightovi. Poprvé za celou dobu jsem z něho cítila, že to myslel upřímně.

Vstával o chvíli později než my ostatní. Zatímco se babička mazlila s Camem, máma mi pomáhala se snídaní. Bright se nečekaně také nabídl.

Máma se culila a hned si myslela, že takhle vstáváme každý den. Omyl! Pro mě by dodneška byla nejideálnější snídaně, kdybych tomu parchantovi mohla nakopat zadek. Ale dneska v noci mě překvapil. Fakt mě jen chtěl držet za ruku?

I když jsem věděla, že bude Janis i Peter proti tomu, chtěla jsem aby měl Cam plnohodnotnou rodinu. Každé dítě potřebuje otce a pokud to chtěl Bright napravit, nebránila jsem se. Měla jsem pro něho slabost a tu bych těžko popírala do nekonečna.

Vrátila jsem se s Camem z ložnice a Bright něco kul s mojí mámou. Když jsem se na něho nechápavě podívala, spustil něco o večeři.

„Co kdybychom si dnes zašli všichni na večeři?"

Nebránila jsem se tomu a pokud s tím souhlasila babička s mámou, pak mi ani nic jiného nezbývalo.

Takže jsme vyrazili navečer s kočárkem do nedaleké restaurace. Cesty už byly prohrnuté a sníh jen lemoval silnici. Bright samozřejmě využil situaci, aby mě vzal za ruku a před mámou i babičkou předvedl, že jsme šťastný pár.

Vlastně se mi ta představa moc líbila. Věděla jsem, že nebudu odolávat věčně a jednoho dne to tak dopadne. Dám mu tu druhou šanci.

Posadili jsme se ke stolu v klidnější části restaurace a kočárek se spícím Camem nechala za židlí. Napochodovala k nám vysoká černovláska se zapletenými copy. Vlastně byla docela hezká. Rozdala nám jídelní lístky a zastavila se na obličeji Brighta.

„Brighte? Jsi to ty? Ráda tě zase po půl roce vidím. Ještě jsi u námořnictva?" zaculila se na něho a mně bylo jasné, že s ní něco měl.