Už nikdy

50. kapitola - Bright

Pootevřel jsem unavené oči, když mě vzbudilo světlo skrz závěsy. Chvíli mi trvalo, než jsem si vlastně uvědomil, kde ležím. Hned vedle mě ležela Olivie. Měla okolo prsou zamotanou deku a ležela na boku zády ke mně. Deka jí však odhalovala celá záda až těsně nad zadek, ale i to mi stačilo, abych začal mít zase nemravné myšlenky.

Přitulil jsem se k ní a pod dekou putoval po její sametové kůži po bocích, bříšku až mezi její stehna.

„Brighte, to jako vážně?" zamumlala rozespale.

„Nemůžu za to, že mě rajcuješ."

Jen se zakřenila a nechala se pomaličku budit. Nemohl jsem se jí nabažit.

Těšil jsem se na dovádění, když mi začal zvonit telefon. Nejprve jsem měl chuť ho vyhodit z okna, ale když jsem na displeji nečekaně zahlédl jméno mého bratra, blesklo mi hlavou, že se muselo něco stát.

Posadil jsem se a s roztřesenýma rukama hovor přijal.

„Stalo se něco nebo jaký máš důvod, že mi voláš?"

Spustil jsem na něho zostra, ale co čekal po těch letech.

„Brighte, máma se zmiňovala před tátou o tvé svatbě a on dostal infarkt. Jsme teď v nemocnici a možná by se hodilo, kdybys tu byl taky."

„Řekni mi jeden jediný důvod, proč bych měl rušit vaši rodinnou idylku?"

„Protože je to nejspíš naposledy, co ho uvidíme naživu."

Odmlčel jsem se. Co jsem mu měl říct? Že on by taky nepřišel? S otcem jsme měli hodně špatný vztah a téměř nikdy jsme si nerozuměli. Ať už mi bylo pět nebo patnáct, byli jsme na nože.

„Co se stalo?" otočila se na mě Olivie.

„Otec dostal infarkt. Je v nemocnici."

„Mám jet s tebou?"

Chvíli jsem přemýšlel. Nakonec jsem se na Olivii podíval a přikývl.

„Dobře, pošli mi ve zprávě, kam máme přijít." odvětil jsem do telefonu a dál se s bratrem nevybavoval.

Olivie si mě starostlivě sjela.

„Pořád je to tvůj táta. Neopustil tě, nemlátil tě a přes to všechno každý si zaslouží druhou šanci nebo ne?"

Naznačovala tím, že i já ji dostal. Vykašlal jsem se na svého chlapečka a až se tohle moje uklouznutí jednou dozví, bude zklamaný. A to já nechtěl. Teď když jsem byl táta i já, pochopil jsem to a rozhodl jsem se za otcem jít, i kdyby to bylo naposledy.

Společně s Olivií jsme dorazili do nemocnice. Rovnou jsme vešli i na soukromý pokoj, kde seděla ubrečená máma a brácha stál nad nimi.

Olivie za námi zavřela dveře pokoje, což je oba donutilo se podívat naším směrem. Máma okamžitě vystřelila ke mně, aby mě objala. Spustila pláč a tiskla mi obličej do ramene.

„Jak je na tom?"

„Byl to silný infarkt. Doktorům se to nelíbí. Nedávají mu moc nadějí a ani operaci nedoporučují." promluvil na mě bratr a podíval se na Olivii.

„Brighte, jdi k němu. Třeba tě ještě uslyší." řekla máma mezi vzlyky.

Podíval jsem se na Olivii a ta jen přikývla. Dodala mi tu sílu, abych se k němu vůbec posadil a vzal ho za leklou ruku.

Na ramenech jsem ucítil máminy teplé dlaně, když na něho začala mluvit.

„Shaune, kéž by ses probral a viděl nás tady. Je tu i Bright a drží tě za ruku. Neodcházej nám. Prosíme tě."

Jasně, že jsem měl knedlík v krku, ale zvládnul jsme to bez jediné slzy. Bylo mi ho líto, ale čas nešel vrátit.

Po chvilce nás lékař vyhnal kvůli vyšetření na chodbu a my zůstali čekat. Nigel nám donesl kafe z automatu, ale Olivie si nedala.

„Gratuluju k sňatku." postavil se mi čelem Nigel a pak se znovu podíval na Olivii.

„Dík."

„Nečekal jsem, že do toho praštíš dřív než já."

„No vidíš. A mám konečně milující rodinu, jakou jsem si vždycky přál."

Máma se po mně ohlédla a povzdechla si. Nigel mlčel.

Atmosféra byla dost napjatá. Nigel až nepříjemně civěl na Olivii, což mě začínalo rozčilovat a máma začínala být hysterická.

Když otce přivezli z vyšetření zpět na pokoj, tvářili se u toho vážně. Lékař s námi zůstal na chodbě a neříkal dobré zprávy. Jeho stav se zhoršil a nejspíš se druhého dne ani nedožije. Třásly se mi ruce a popravdě jsem si vybavil pár vzácných okamžiků, kdy jsme si s tátou rozuměli nebo co mě naučil.

„Poprosím už jen po jednom, abyste ho navštěvovali." obeznámil nám doktor a odešel.

Všichni se podívali na mě. S nádechem jsem tedy přikývl a šel za ním do pokoje. Neměl jsem tušení, jestli vnímal nebo už bylo všechno nenávratně v háji, ale i přesto jsem mu to chtěl říct.

„Je mi to všechno tak líto. Chtěl jsem být jako Nigel, ale vy jste mě od sebe odstrkovali. Neměl jsem talent na fotbal ani hokej, ale pořád jsem byl tvůj syn." nahrnuly se mi slzy do očí. „Já vím, že lidi dělají chyby a taky si zaslouží druhou šanci. Teď už to vím, protože jsem sám táta. A budu ten nejlepší, to ti slibuju." pohladil jsem ho po zápěstí. „Mrzí mě to všechno. Nezlobím se na tebe. I přes to všechno jsi pořád můj táta. A jsi taky dědeček a za dalších pár měsíců budeš dvojnásobný." utřel jsem si stékající slzu a snažil se rozdýchat ten tíživý pocit na hrudníku. „Jestli se už neuzdravíš, chci abys věděl, že jsem ti to všechno odpustil. Vím, že je ti to taky líto a kdybys mohl vrátit čas, vynahradil bys mi to."

Možná čekal na mé odpuštění, ale hned na to se rozezněla kontrolka a jeho srdce se nadobro zastavilo.