Už nikdy

38. kapitola - Bright

To napětí mezi mnou a Percym by se dalo krájet. Jako by snad čekal až se mu stáhnou informace z internetu než mi hodlal říct, co chtěl.

„Takže?"

„Brighte, jde o Olivii. Oba jsme udělali blbost, čímž jsme si to u ní podělali. Ty máš výhodu, že ti porodila syna. Přísahám, že kdybych nechtěl trhat rodinu, tak bys pro mě nebyl překážka."

Přehodil jsem žvýkačku na druhou stranu úst a civěl mu přes rameno z okna. Vážně mi právě hodlal říct, že mám šanci jen kvůli Camovi?

„Jenže mám Olivii rád a chci, aby byla spokojená. Takže jestli jí ublížíš podruhé, nebude mě zajímat, kdo je Camův táta a dám jí, co bude chtít."

„Ještě máš něco na srdci?" odvětil jsem pohrdavě.

„Jak se do tebe mohla zamilovat?" šklebil se jako bych se právě podělal.

„Vidíš, právě jsem si kladl podobnou otázku. Akorát že já nedal přednost Brazilkám a poznávání jiných kundiček před Olivií."

Ten idiot rudnul vzteky. Asi jsem ho naštval.

„Neponížím se natolik, abych ti odpovídal."

„A co jsi čekal? Že tě poplácám po rameni a budeme kámoši? Jasně, klidně si nabaluj moji holku. Já nežárlím. Nic to se mnou nedělá." našpulil jsem rty a mávnul ledabyle rukou.

Nečekaně se začal usmívat.

„No nic, myslel jsem, že ustoupím, ale neudělám to. Cam nebude mít vzor v takovým kreténovi jako jsi ty."

„Zkus na ní něco zkusit a urazím ti ruce."

„Je mi tě líto."

Sotva praštil dveřmi, myslel jsem, že za ním ještě poběžím a dobiju ho. Abych se uklidnil, musel jsem vzít Cama na procházku. Nadýchali jsme se oba čerstvého vzduchu a bylo nám lépe.

***

Když jsem se odpoledne vracel do bytu, všiml jsem si Olivie, která právě přicházela z práce a šla nám naproti.

„Byl jsi hodný?" nakoukla do kočárku na rozesmátého Cama.

„Byl úžasný."

„Vykoupu ho, dám spát a přijdu si s tebou o něčem popovídat, ano?" podívala se na mě s vážným výrazem.

Ach ne, určitě mluvila s tím debilem. Něco jí řekl. Připadal jsem si jako malé dítě, co právě dostane vynadáno. Rozbušilo se mi srdce vzteky, že kdybych ho měl po ruce, čapnul bych ho pod krkem a proplesknul ho.

„Dobře." sjel jsem pohledem ke kolečkům od kočárku.

„Už si ho vezmu. Děkuju." položila ruce na držadlo a postavila se ke mně těsně bokem.

Přes koženou bundu jsem cítil teplo jejího těla a tu omamnou květinovou vůni. Vlasy vlály ve větru mým směrem, takže mě trefovaly její prameny o rameno.

Podržel jsem jí dveře a pomohl ji k bytu. Víc než poděkování bych čekal marně. Sbíhal jsem schody a přemýšlel, co bych měl udělat. Jestli mě hodlala za něco zpražit, tak ji zapálená svíčka rozhodně nepřijme změnit názor.

Uběhla asi hodina a zaťukala jemně na dveře. Nejradši bych jí otevřel nahý a rovnou to na ní vybalil. Jenže její výraz nenapovídal, že by si přišla přátelsky popovídat.

„Dáš si něco? Víno?"

„Ne. Jsem tu jen kvůli jedné věci." zastrčila si nervózně pramínek vlasů za ucho a podívala se na mě.

Popošel jsem až k ní a opřel se bokem o opěradlo sedačky s rukama založenýma na hrudi.

„Je to pro mě nepříjemná situace, ale slíbila jsem babičce a mámě, že všichni přijedeme a strávíme spolu víkend."

Málem jsem radostí poskočil. Nekontrolovatelně se mi na tváři objevil úsměv.

„To by bylo fajn."

Naše pohledy se střetly. Měl jsem ji na dosah ruky. Stačilo ji jen čapnout za ruku a přitáhnout si ji k sobě. Kdyby se jen netvářila jako bych jí vyvraždil půlku rodiny.

„Já jen nevím, jestli zvládnu to, co se chystá. Babička přišla s naléhavým nápadem, že bychom o víkendu právě naplánovali naši svatbu."

Nehnutě jsem ji sledoval. Věděl jsem, že mluvila s Peterem, ale neměl jsem páru, jak to dohodl. Jenže než spustí s nějakou nafingovanou komedií, chtěl jsem to zkusit.

„Olie, počkej, než cokoliv dalšího povíš. Chci ti jen říct, že pokud chceš, tak já bych si tě vzal rád. Udělám to."

Zhluboka si povzdechla a nervózně si pohrávala s prsty na rukou. Dívala se na ně a mlčela. Zatraceně řekni už něco!

„Peter by dokázal zařídit falešného oddávajícího. Všechno by bylo jen v okruhu rodiny a po návratu sem si můžeme jít zase každý po svém."

„Takhle to vážně chceš?"

„Jo." civěla stále na svoje roztřesené prsty.

Odrazil jsem se od sedačky a postavil se těsně před ní. Položil jsem ji bezostyšně ruce na boky a přitáhl si ji k sobě.

„Nedělej to ještě hroší než je."

„Ale já bych to udělal i doopravdy. Záleží jen na tobě."

Trhaně se nadechovala ústy a jen krátce se mi podívala na rty. Zatraceně teď nebo nikdy. Prostě jsem to udělal. Vmžiku jsem se k ní sklonil a vlepil jí pusu do koutku rtů. Neuhnula! Ona nehnula!