Už nikdy

40. kapitola - Bright

Situaci jsme nedořešili, ale za to se stalo něco mnohem lepšího.

„Už musím jít." začala vstávat.

„Počkej. Ještě jsme si neřekli, co a jak s tím víkendem."

„Popovídáme si zítra. Já už musím jít. Co kdyby se Cam probudil?"

Než jsem se z toho krásného snu probral, byla pryč. Ležel jsem na posteli a usmíval se jako idiot. Tohle byl nový začátek.

***

Ráno jsem si dal sprchu, vyčistil si zuby a udělal si vajíčka, načež jsem zaslechl ťukání. Usmál jsem se sám pro sebe a šel otevřít. Byla to Olivie, ale tvářila se vlastně stejně jako když včera přicházela. Co se zase stalo?

„Dobré ráno, lásko."

Vešla a ten úsměv mě hned přešel.

„Aby bylo mezi námi jasno. Ten včerejšek nic nezměnil. Nemysli si, že jsem všechno hodila za hlavu."

Neměl jsem slov a jen na ní šokovaně hleděl. Co to, do prdele, znamenalo? Včera mě prosila, abych jí vojel a dneska je zase paní Nedostupná? Tak dobře, jestli chtěla jen vojet, tak jí můžu vyhovět kdykoliv.

„Cam bude za půl hodiny přichystaný." udělala krok ke dveřím, když jsem jí prudce chytil za ruku a přitáhl k sobě.

Narazila mi do hrudníku a já už nečekal na nějaké její výlevy. Rovnou jsem jí vyjel rukou po stehně a stiskl ji za zadek.

„Brighte!"

„Jen kdyby se ti zase stýskalo, tak klidně přijď."

Pořádně jsem ji po tom zadku plácnul a hodlal si ji vychutnávat. Než se ještě vzpamatovala, nemravně jsem ji stiskl v dlani prso, ale to už se mi vyškubla a naštvaně vyrazila ke dveřím. Musel jsem se smát.

Sotva však za sebou zavřela dveře, myslel jsem, že prsknu vzteky.

***

Odpoledne se ve dveřích nečekaně objevil Peter. Otráveně jsem za ním zavřel dveře až to zadunělo.

„Co je? Olivie ti neříkala o tom víkendu?" divil se mé špatné náladě.

„Jo říkala. Zmínila se, že máš známého oddávajícího a pomůžeš nám s tou komedií."

„Netvař se tak naštvaně."

„A co mám jako dělat? Chtěl jsem to jinak."

„Vyčkej času." zamrkal na mě.

„Proč?"

„Uvidíš. Nebuď nedočkavý. Babička má pro vás překvapení. Budeš koukat." křenil se na mě.

„Promiň, ale Olivie je snad nejsložitější ženská na světě."

„Brighte, neházej flintu do žita. Nech se překvapit. Radši se jdi sbalit. Cam stejně spí." nakoukl do postýlky.

Abych byl upřímný, Oliviino chování se mi nelíbilo. Jasně, že jsem to podělal, ale pokud se se mnou vyspala, pak to znamenalo, že mi dala druhou šanci nebo ne? Byl jsem zmatený a nerozuměl tomu ani za mák.

Peter se mnou byl až do odpoledne a řešili jsme podrobnosti. Olivie se vrátila z práce a přišla si pro Cama. Peter jí hned nahnal dovnitř, abychom doladili detaily. Vysvětlil nám, že oddávající je zařízený a potřebujeme jen doklady.

Bylo mi to už vcelku jedno. Olivie mě ráno naštvala a připadal jsem si jako idiot.

Druhý den jsme měli vyrážet s Olivií. Hodila mi za dveře svoje tašky a s kočárkem čekala na mě.

„Zlobíš se?" prohlížela si mě jako by ze mě ten vztek vyzařoval.

„A mám být nadšený?" arogantně jsem ji sjel od bílých tenisek přes moderní džíny až po šedavou lehkou bundičku.

Jako by toho nebylo málo, měla bílé tričko, pod kterým jí prosvítala černá krajková podprsenka a z výstřihu se jí přednosti draly ven. Jen jsem si povzdychl, protože pokud se jí nesmím ani dotknout, tak co asi budu dělat?

Vztekle jsem naházel všechny věci do auta a vyrazili jsme. Hodlal jsem být zticha, ale ona mi chtěla očividně něco říct.

„Nechci, aby ses na mě kvůli tomu večeru zlobil."

„Hmm."

„Vlastně se mi to líbilo, ale bylo to jen uklouznutí. Nemělo se to stát."

„Olivie, radši buď zticha, laskavě." zavrčel jsem a věnoval se řízení.

„Brighte,..."

Natáhl jsem ruku ke knoflíku, kde se spouštělo rádio a dal ho nahlas. Nebyla to kdovíjak super písnička, ale já byl rád, že zaplňovala to trapné ticho a překrývala Oliviiny nemístné kecy, na které jsem nebyl zvědavý.

Většinu cesty tedy mezi námi neproběhla téměř žádná konverzace. Olivie občas promluvila na Cama a nebo mě navigovala, ale to bylo vše.

Projeli jsme centrum a zamířili na venkov. Cestu lemovali zelené stráně, pastviny a lesy. Úzká silnice nás vedla kopci skrz les až jsme dorazili do menší vesničky. Bylo tu sotva pár domů. Olivie ukázala prstem na bílý poměrně velký domek s okenicemi. Zahnuli jsme na příjezdovou cestu a zastavili těsně před garáží.

Z květinami nazdobené verandy vyběhla babička v béžovém svetru. Měla vyhrnuté rukávy a zahazovala malou zelenou lopatku spolu s rukavicemi.

„Děti moje!" měla úsměv od ucha k uchu.