Už nikdy

22. kapitola - Bright

Bydlet v jedné budově s Olivií nejspíš nebyl zrovna chytrý nápad, ale na druhou stranu jsme si mohli zařádit, kdykoliv jsme měli chuť. Líbilo se mi, že mě do ničeho netlačila jako jiné holky. Prostě jen přišla, když chtěla a já se tomu rozhodně nebránil. Naopak!

Když jsem měl volno, trávil jsem ho s Olivií nebo zašel na dílnu za Deanem. Občas se ozval i Peter, ale od toho jsem si držel odstup. Trochu jsem z něho měl vítr. Bylo zbytečné, aby se dozvěděl, že mu brousím ségru.

Byl to první večer, co jsem v tom bytě bydlel, když mi někdo zaklepal na dveře. Trochu jsem si přede dveřmi představoval Olivii, ale byla to Janis. Hlavou mi jako první proběhlo, že to na mě bude zkoušet, ale tvářila se naštvaně, takže mě ten pocit hned přešel.

„Můžu na slovíčko?"

„Jasně, pojď dál."

Hned za dveřmi na mě spustila jako na malé dítě.

„Promiň, ale nejsem hloupá. Všimla jsem si, že po Olivii jedeš. Jen jsem ti chtěla vysvětlit situaci. Olivie není k mání. Jsme spolu. Je to moje přítelkyně. Nemá o muže zájem, takže jsi na špatné adrese."

Chtěl jsem se smát. Škubaly mi koutky a sotva jsem udržel vážný výraz. To jako myslela vážně? Olivie chodila s Janis? Mnohé by to vysvětlovalo, ale nechápal jsem, proč by s ní Olivie byla. Na druhou stranu jsem po tom ani nechtěl pátrat. Mně to takhle vyhovovalo.

Jen jsem to Janis odkýval a poslal ji pryč.

V noci se mi to však trochu rozleželo a vlastně mě docela zajímalo, jak to všechno bylo. Takže jsem se ze zvědavosti Olivie zeptal.

O polední pauze Olivie zmizela. Nebyla vůbec nikde, ani když jsem se ji pokoušel nahánět telefonem. Navíc jsem si později všiml, že přišla z pauzy později a tvářila se jako by někdo umřel.

„Jsi v pohodě?" nedalo mi to a na ten bowling jsem za ní zašel.

„No vlastně mi není úplně dobře."

„V pohodě. Jestli chceš odpoledne odpočívat, tak se šetři. Nebo kdybys potřebovala k doktorovi."

„Díky. Asi to odložíme na zítra, ano?"

„Rozhodně. Kdybys cokoliv potřebovala, dej vědět."

Po práci jsem měl čas, takže jsem nakoupil pár věcí do bytu a nějaké jídlo. Sice jsem vařit neuměl, ale alespoň bych druhý den na to mohl nalákat Olivii.

Když jsem však odemykal dveře bytu, začal mi zvonit telefon. Rozbušilo se mi srdce, když jsem viděl na displeji jméno mého nadřízeného. Trochu jsem se obával, že mi ukončí kariéru a já budu nahraný. Snažil jsem se uklidnit a hovor přijal.

Nemohl jsem následně uvěřit tomu, že mě potřebovali zpátky a to co nejdříve. Byl jsem nadšený. Zase zpátky do práce a k mé rodině a přátelům.

Ten den jsem se tedy nezabydloval tak, jak jsem původně plánoval. Spíš jsem přemýšlel nad způsobem, jak Olivii říct, že se budeme vídat o hodně méně. Jednou měsíčně jsem býval v přístavu, takže místo ztrácení času s hloupýma holkama v barech okolo přístavu, jsem mohl přijet rovnou do bytu a celý víkend prošoustat s ní.

Ještě ten večer jsem se byl rozloučit s Deanem a Mabel, protože druhý den k večeru už jsem měl nástup do Norfolku a cesta trvala něco okolo hodiny a půl.

Olivie druhý den ani nešla do práce, takže jsem doufal, že alespoň přijde, abychom se rozloučili odpoledne. Volal jsem ji hned z práce, kam jsem šel jen abych rozvázal pracovní poměr. Olivie se zdála dost špatná, ale nakonec jsme se dohodli, že přijde. Měla něco na srdci a i já jí chtěl říct o návratu do práce.

Když jsem pak Olivii otevřel, tvářila se jako by snad o nás věděl její brácha. Nebo tedy to bylo první, co mi proběhlo hlavou.

„Co se stalo?"

Posadila se beze slova.

„Dáš si něco k pití?"

„Jo, vodu."

Přisedl jsem si ke stolu a rozhodl se mluvit jako první, protože ona se k ničemu neměla.

„Vlastně jsem ti chtěl něco říct. Nevím, jestli ti kluci říkali, kde jsem pracoval než mě suspendovali."

„Ne. Nebavili jsme se o tvé práci."

„No, jsem u námořnictva. Mariňák. Udělal jsem chybu a na nějaký čas mě suspendovali. Proto jsem se tu objevil."

„Aha. To jsem netušila."

„Jen jsem ti chtěl říct, že mi včera volali, abych se vrátil."

„Co?"

„Stáhli tu suspendaci, takže se dnes večer vracím na loď."

„Dneska? Počkej, jak jako vracíš?"

Jakoby snad panikařila. Zapíchla pohled kamsi do podlahy a tvářila se zle.

„Jednou za měsíc budu v přístavu, takže si tenhle byt nechám."

„Brighte, stala se taková nečekaná událost. Mám to potvrzené. Jsem těhotná."

Jakoby snad mluvila cizím jazykem. Zalapal jsem po dechu sotva to vyslovila. Další moment mi trvalo než jsem si vůbec uvědomil, co řekla.

„Cože jsi?" zůstal jsem na ní zaraženě civět.

„Čekám miminko. S tebou." dál zírala do podlahy.

„To ne. Já se teď vracím na loď. Tohle není dobrý nápad."

„Já jsem to neudělala schválně. Prostě se to nějak stalo."

„No tak se to taky nějak vyřeší. Dneska se to dělá běžně. Prostě půjdeš na přerušení."