Už nikdy

23. kapitola - Olivie

Byla jsem naprosto vykolejená. Nemohla jsem se na nic soustředit a bála jsem se to Brightovi říct. Jenže mi přišel jako rozumný chlap a téměř s jistotou jsem odhadovala, že se o nás postará. Byla to obrovská chyba si to myslet. Sotva vyslovil tu větu o potratu, myslela jsem, že bouchnu.

„Brighte, uvědomuješ si, z jaké rodiny pocházím? Moje rodiče i babička jsou silně věřící a neexistuje, abych si to nechala vzít."

„Nemusí se to dozvědět."

„Děláš si legraci? Nikdy bych si to neodpustila a ani bych to neudělala."

„Jestli jsem tedy otec, tak mám stejně tak právo o tom rozhodnout."

„Ty nejsi otec. Jsi jen nositel druhé polovičky DNA. A já nikdy na žádný potrat nepůjdu."

„Zbláznila ses? Mám dobře rozjetou kariéru. Na lodi je moje rodina, přátelé a všichni, koho potřebuju k životu. Tebe znám sotva pár měsíců."

„My tě nepotřebujeme. Zvládly to miliony ženských, tak to zvládnu i já."

„Tohle nemůžeš i já mám právo rozhodovat."

Postavila jsem se a musela si utřít slzu.

„Naposledy se tě zeptám. Tohle je tvoje poslední slovo?"

„A co jsi čekala? Že si tě vezmu a budeme rodina?" vysmál se mi.

„Jsi ubožák. Od tebe nechci absolutně nic. Je mi tě líto."

Dala jsem se ke dveřím.

„Fajn. Tak už vypadni."

Naposledy jsem se na něho podívala a praštila za sebou dveřmi. Jako by mi snad ta rána dveřmi měla pomoct, aby to tolik nebolelo. Jenže jako bych měla na hrudníku obrovský balvan a já nemohla dýchat. Celá jsem se třásla, když jsem se posadila na schody.

Položila jsem si ruku na břicho a poprvé za život promluvila sama k sobě. K tomu malému, které za nic nemohlo.

„Jen se neboj. Já nejsem jako tenhle hajzl."

Vrátila jsem se do bytu a dala se do pláče a sebelítosti. Slíbila jsem si, že už nikdy kvůli tomu parchantovi nebudu brečet. Byla jsem v háji a i slepý by si všiml, že mi něco je. Takže když se Janis vrátila z práce, ihned se ke mně posadila.

„Olivie, co se stalo?"

„Já nevím, jak ti to mám říct všechno."

Měla jsem obrovský knedlík až v krku a chtělo se mi brečet ještě víc.

„Právě jsem viděla Brighta s kufry, jak nasedá do taxíka. To s tím souvisí?" zamračila se na mě.

„To ani ne."

„Tak v tom případě nechápu, co tě tak vzalo?"

Trochu jsem se uklidnila, posadila jsem se a podívala se jí do očí.

„Jsem těhotná."

Na chvíli nehnula ani brvou. Neměla jsem tušení, co si myslela.

„A Bright tě poslal do hajzlu?"

„Jo."

„A co jsi čekala? Další chlap, další sráč. Teda holka ty máš štěstí na takový parchanty, to není možné."

„Nepotřebuju ho."

„No holka, jsi statečná, ale sama to nezvládneš. Takže ačkoliv jsi mi lhala, pomůžu ti. Budeme to maličké vychovávat spolu."

„Tohle po tobě nemůžu chtít. Mrzí mě, že jsem udělala tuhle ohromnou blbost."

„No jo. Bright byl atraktivní a inteligentní, takže moc dobře věděl, co dělal. Oblboval tě, aby tě dostal do postele. Dělala jsi mu matraci. Promiň, že to tak říkám, ale co bys od někoho takového čekala?"

„Já vím, že jsem pitomá. Nemusíš mi to opakovat. Já jen nevím, co řeknu rodině. Bráchovi to bude hned jasné. Babičce nemůžu říct, že jsem svobodná matka. Bože!"

„Něco vymyslíme, Olivie. Na toho hajzla se vykašli."

Tohle se možná lehce řeklo, ale hůř provádělo. Dokud na mě těhotenství nebylo vidět, mohla jsem být v klidu.

Asi dva měsíce na to se nám přede dveřmi objevila máma s babičkou a bráchou. Neměla jsem z jejich návštěvy ani trochu radost. Nehledě na všechno, babička mě ihned mezi dveřmi sjela, že jsem přibrala. Jasně, že jo. V podprsence jsem měla už tak o dvě čísla víc a zastavit růst bříška také nešlo. Naštěstí nic nepoznali, ale bylo to jen otázkou času.

„A co Bright? Mysleli jsme, že na něho narazíme." usmívala se babička nad šálkem čaje a rozhlížela se po kuchyňce.

Byla jsem nervózní kvůli Janis, protože v bytě bydlela se mnou ona a ne Bright, jak si mysleli. Jediný, kdo znal pravdu, byl Peter.

„Bright je v práci. Kdybyste dali vědět včas, že se zastavíte, tak by si třeba vzal volno." lhala jsem.

Když konečně Peter odvedl mámu s babičkou do auta, aby je vzal zpět domů, ještě mě nevrle sjel.

„Stalo se něco?"

„Bright se vrátil k námořnictvu. To se stalo. Nechci o něm mluvit."

„Nechceš o něm mluvit? Olivie, ty mi něco tajíš?"

„Nebudu o tom s tebou mluvit mezi dveřmi."

„Že on to na tebe zkoušel." přimhouřil oči.

„Petere, řekla jsem, že někdy jindy."

„Zastavím se příští týden a promluvíme si."

Vyhýbala jsem se všem místům včetně Deana a Mabel. Na dílnu jsem raději nechodila. Jediný, kdo moje sladké tajemství věděl, byla Janis a moje šéfová v práci. Ta mě šetřila, za což jsem jí byla vděčná. Jenže pracovat jsem nemohla věčně a bez peněz jsem byla v háji.