Už nikdy

43. kapitola - Olivie

Byla jsem zoufalá.

Sotva Bright odešel, brečela jsem jako malá holka. Měl pravdu a já to nechtěla slyšet. Nastala prostě otázka, na kterou jsem si musela definitivně odpovědět. Jistě, že jsem předpokládala, že mu to odpustím a budu chtít pro Cama kompletní rodinu, ale nedokázala jsem tak rychle hodit za hlavu, jak mi ublížil.

Venku se setmělo a já s ním potřebovala mluvit. Měla jsem o něho strach. Neznal to tu a třeba zabloudil. Hlavou mi probíhaly hororové závěry.

Myslela jsem, že ten telefon zavařím. Ruce se mi třásly, dokud konečně nevešel do pokoje. Měl rudé oči a ani se na mě nepodíval.

„Brighte, jistě, že mi na tobě záleží a jestli s tím kostelem souhlasíš, tak já taky."

„Z donucení? Ne díky."

Teď nebo nikdy. Srdce mi bušilo, když se otočil, aby si sundal bundu a hodil ji na křeslo.

„Vím, že budeš lepší táta než byl tvůj. Chci, abychom byli rodina." nahrnuly se mi do očí slzy a můj nakřáplý hlas ho konečně donutil se na mě podívat.

„Nechci, abys se mnou byla jen kvůli Camovi. Percy mi jasně vysvětlil, že by byl lepší otec než já."

„Cože ti Percy?"

„To je fuk." mávnul unaveně rukou a posadil se na roh postele.

„Ne, není. Protože on se mě ptal a já mu potvrdila, že tě miluju a chci tebe a ne Percyho."

Celá jsem se třásla a sledovala napjatě jeho reakci. Jen nehnutě seděl a civěl do podlahy jako hromádka neštěstí.

S povzdechem jsem se postavila na všechny čtyři a dolezla až k němu. Objala jsem ho okolo ramen a přitiskla se k jeho zádům.

„Slyšel jsi, co jsem řekla, že jo?"

Zvedl ruku a položil ji přes moji. Druhou mě pohladil po celé délce paže. Otočil hlavou a já se mu jako nějaká zoufalka přisála na rty. Obrátil se hbitě ke mně čelem a podíval se mi zblízka do očí.

„Vezmeš si mě? Bez předstírání a falešného oddávajícího?"

Kývala jsem se slzami v očích a potřebovala se k němu přitulit. Objal mě v medvědím náručí, tiskl mě k sobě až jsem slyšela i tlukot jeho srdce.

Usnula jsem v objetí s ním.

Brzy ráno se Cam probudil a dožadoval se mléka. Rachotem v kuchyni jsem vzbudila i babičku. Tvářila se trochu smutně, když postavila vodu na kafe.

„Děkuju za ten kostel. Jsem z toho nadšená, i když to tak nevypadalo."

Ohlédla se na mě a ve tváři se jí objevil spokojený úsměv.

„Opravdu?"

„Ano. Bright byl nadšený a i ten termín nám vyhovuje."

„Jsem moc ráda. Spadl mi kámen ze srdce. Mimochodem, pokud ti to tak vyhovuje, naše sousedka pracuje ve Washingtonu ve svatebním salónu. Co kdybys tam dneska jela a nechala si vzít míry na šaty. Vybereš si podle sebe a za ty tři týdny budou hotové."

Byla jsem z toho nadšená. Ano bylo to narychlo, ale nebyl čas nad něčím nesmyslně přemýšlet. Potřebovala jsem se pohnout dál.

S mámou jsme se odpoledne vydaly do centra a udělaly si dámskou jízdu i s její sousedkou Vivien.

Nemohla jsme uvěřit tomu, že jsem se právě soukala do svatebních šatů. Líbily se mi snad všechny. Z těch doplňků mi oči přecházely a boty mě naprosto okouzlily.

Neměla jsem potuchy kolik druhů všeho existovalo. Nakonec jsem si však vybrala lásku na první pohled. Jednoduché až na zem s dlouhými krajkovými rukávy a výstřihem do V. Za sukní, která se od kolenou rozšiřovala se táhla ozdobná vlečka a závoj dokonale k téhle nádheře pasoval.

Viv mi vzala míry, aby je do těch tří týdnů upravila na míru.

S nadšením jsme se vrátili až odpoledne. Bright s babičkou sepisovali potřebné záležitosti a dokonce i seznam hostů. Přípravy byly tedy v počátcích, ale já z toho byla nakonec nadšená.

Poddala jsem se tomu pocitu, že Brighta fakt chci a nemůžu ho déle trápit. Vlastně jsem tím trápila nás oba.

Naivně jsem si myslela však, že budeme mít večer pro sebe, ale Cam proplakal celou noc. Střídali jsme se s Brightem a konejšili ho. Zuby dokázaly potrápit.

Ráno si samozřejmě babička s mámou dělaly starosti, ale nebylo proč. Odpoledne se mu udělalo lépe a dospával předešlou noc.

K večeru jsme se tedy vydali na cestu zpátky do Richmondu. Usmívali jsme se na sebe jako dvě hrdličky.

Ovšem stěhování jsme zatím neřešili. Janis nic nevěděla a já to nechtěla vlastně ani před svatbou komplikovat. Navíc jsem jí ani neměla potřebu vyprávět, co se mezi námi vlastně stalo. Její názor na Brighta byl zřejmý.

„Na to, že se za tři týdny vdáváš, jsi nějaká veselá. Odjížděla jsi odtud jako hromádka neštěstí." došlápla si na mě Janis v koupelně.

Čistila jsem si zuby, když mezi dveřmi čekala na odpověď.

„Změnila jsem názor kvůli Camovi. Nemá cenu se tomu bránit. Bright je jeho táta a bude všem líp, když se s tím smíříme."

„Máš spoustu jiných možností. Doteď jsme to spolu zvládaly i my dvě. Pak je tu Percy."

„Proč bych měla Cama odřezávat od jeho táty."

„Vždyť ho nechtěl."

„Nechci se hádat, promiň. Cam musí žít v normální rodině."