Už nikdy

48. kapitola - Bright

„Copak to máme v té zapáchající plence?" usmíval jsem se na Cama, který se přetáčel ze strany na stranu a už to nebylo úplně tak jednoduché.

Vyměnil jsem mu plenku a vešel do dveří Peter. Tvářil se rozčíleně.

„Co je?"

„Já věděl, že s ní budou potíže. Ta husa Janis. Přišla a rovnou se před mámou pustila do Olivie, že jsi hajzl a nezasloužíš si ji."

Snažil jsem se zůstat v klidu. Nikdy mi ta holka nepřirostla k srdci.

„Jsem v prdeli."

„Hlavně se to nesmí dozvědět babička." povzdechl si Peter a pak dovnitř bez zaklepání vtrhla Oliviina máma.

„Nech nás s Brightem o samotě." podívala se na Petera.

„Já o všem vím, mami. Ta scéna je úplně zbytečná a Janis je do Olivie zamilovaná, takže se nedivím, že se snaží, aby to Brightovi zavařila."

Nastávající tchýně se zarazila a trochu se zamyslela.

„Je pravda, že jsi Olivii opustil, když přišla do jiného stavu?"

„Podepsal jsem smlouvu s námořnictvem a nemohl jen tak couvnout. Platil bych šílenou pokutu. Přišlo to náhle a s Olivií nebyla řeč."

Peter nás raději nechal o samotě. Civěl jsem na pověšené sako na ramínku, které čekalo až si ho obléknu, tedy pokud mi to vůbec dovolí.

„Takže proto se Olivie vyhýbala návštěvě?"

„Udělal jsem blbost a litoval toho, ale Olivie o mně nechtěla ani slyšet."

„Takže jste se nevídali?"

„Nechtěla mě vidět. Já vím, že jsem reagoval jako naprostý kretén, ale druhou šanci si snad zasloužím nebo ne?"

„Olivie tě miluje a já jí nemám právo zasahovat do života. Jen jsem chtěla vědět, co se stalo. Babičce ani muk, prosím." otočila se ke dveřím a ještě naposledy se otočila. „Taky jsem vychovávala dvě děti sama a není to vůbec legrace. Kdyby nebylo mojí mámy, zešílela bych. Očividně Janis Olivii také podržela v nejhorších chvílích."

„Samozřejmě, že si za to Janis vážím, ale neměla by jí kecat do života. Olivie by se měla rozhodnout sama. Jestli si mě nechce vzít, pochopím to."

„Olivie ji vyhodila, abys věděl. Stojí na tvé straně."

S povzdechem jsem jen přikývl a zíral dalších pár minut na zavřené dveře. Konečně do nich vešel Peter, aby mě popohnal. Vzal Cama z postýlky, zatímco jsem sáhl po pověšeném saku.

„Jak hodně jsem si to u tchýně posral?" nahodil jsem provinilý výraz, ale Peter se pousmál.

„Olivie tě nepotopila. Naopak se do Janis opřela. Nemá právo se mezi vás plést."

„Jenže Janis má pravdu. Jsem parchant a tohle si ani nezasloužím."

„Nesnaž se z toho vycouvat, kamaráde."

„To bych už nikdy neudělal. Teď si to chci podruhé užít naplno. S Camem jsem o to přišel a lituju všeho."

„Teď podruhé? Chceš mi říct, že budu dvojnásobný strýček?" začal se usmívat.

„Včera mi to Olivie řekla."

„Tak to je super. Moc gratuluju."

„A kdy do toho praštíš ty s Anicou."

To už ho úsměv opustil.

„Ještě se na to necítí." semkl pevně rty a povzdechl si.

Dál jsem to nechtěl rozebírat. Peter by se do role táty vžil rád, ale Anica nebyla ta, co by mu to v tuto chvíli dopřála. Ani já jsem si to ještě před nedávnem nedokázal představit a najednou budu mít dvě děti a manželku. Jak vtipně to znělo? Při pohledu do zrcadla jsem tomu nemohl uvěřit. Tu holku jsem původně ani nechtěl. Nebyla můj typ a nejednou šílím z každého jejího pohledu a pohlazení. Žeru každé její slovo, ať už je to sebevětší blbost.

Postávám nad postýlkou a s upřímnou láskou hledím na to roztomilé stvoření s mými rysy. Derou se mi do očí slzy a v krku mám knedlík, jak mě dojímá, že je tohle všechno moje. Ačkoliv jsem udělal spoustu chyb, vysloužil jsem si druhou šanci.

V domě panovala skvělá atmosféra. Všechny tváře zdobil úsměv a já se tam cítil tak dobře. Neustále jsem se ohlížel, jestli za mnou nestojí někdo z Oliviiny rodiny, aby mi řekl, že si to rozmyslela. Nevezme si přeci takového parchanta jako jsem já. Nervozita se mnou samozřejmě cloumala.

„Nervy na pochodu?" usmála se na mě babička.

„To teda. Akorát uvažuju nad tím, že si to jistě Olivie rozmyslí."

„Než ti poví ano, měl bys ji ujistit, že ji miluješ i když trochu přibrala."

„Pokud bude ta možnost udělám to."

Měl jsem na jazyku něco o tom, že mýmu ptákovi se její balóny líbí až moc, ale babička to asi vědět nepotřebovala.

Všichni jsme se přesunuli na zahradu a čekali na příchod nevěsty. Překvapilo mě, že se Janis skutečně na obřad nechystala. Ještě by něco pohnojila, takže jsem to uvítal.

„Všichni na značky!" vykřikl Peter a všechny to spíš pobavilo.

Nasedli jsme do auta a vydali se směrem ke kostelu. Vezl mě Peter s Anicou.

„Dean s Mabel už čekají na místě. Myslel jsem, že to nestihnou." přerušil Peter to ticho.

Anica na to něco odpověděla, ale já se zdržel všech komentářů. Možná jsem byl příliš nervózní nebo mě ani nezajímalo, kdo tam bude.

Vystoupili jsme a u kostela už čekalo pár lidí včetně postaršího chlápka v černém hábitu.

Pro Boha, vážně právě podstoupím tuhle komedii? Svatba v kostele? Musel jsem se tomu smát, ale pro Olivii a svoji rodinu bych udělal všechno. Teď už ano.

Než jsem se probral z deliria, stál jsem před nachystaným oltářem v prosvětleném malém kostele s borovicovými lavicemi v několika řadách. Srdce jsem měl až v krku, když jsem pozoroval, jak se rodina a přátelé usazují rovnoměrně do předních lavic.