Už nikdy

7. kapitola - Olivie

Byla jsem ráda, že se ta věc s autem a policajtem už neřešila. Tedy Bright už o tom neřekl ani slovo. Vlastně jsme neměli příliš příležitostí být sami, za což jsem byla jedině ráda. Navíc Janis jistě nebyla slepá a stejně jako jiné kolegyně z haly si všimla, že Bright byl pohledný a sympatický kluk.

„Odkud ho znáš?" zpovídala mě mladičká Ashley.

„Od Deana. Proč? Líbí se ti?"

„Tak těch komu se Bright líbí je tu víc." rýpla si do mě Janis a přišpendlila na mě své černé oči.

Sotva Ashley odešla, zůstala jsem s Janis v šatně sama.

„Co to povídáš? Bright je fešák, ale asi stokrát jsem řekla, že už nechci žádného chlapa."

Janis to nejspíš obměkčilo, takže vstala, aby mi vlepila pusu a pohladila mě ve vlasech.

„Nechtěla bych, aby někdo zničil to, co mezi námi je. A je to hezký. Nemyslíš si?" usmála se na mě.

„Přesně tak."

„Moc se těším na tu svatbu. Představíš mě rodině a bude to perfektní."

„I já se moc těším."

„Už jsem sháněla šaty. Jednoduché hnědé na ramínka. Myslíš, že hnědá se na svatbu hodí?"

„A proč ne?"

Janis byla nadšená, ale já měla trochu obavy z toho, ji představit babičce a mámě jako svou přítelkyni. Spíš jsem uvažovala nad tím, že zůstaneme před babičkou a ostatními jen jako kamarádky.

Další den po práci na mě čekal brácha před sportovní halou.

„Petere!" skočila jsem bráchovi do náručí jako vždycky, když jsme se viděli.

„Olie, jak je?" usmíval se na mě.

Seskočila jsem a hned z něho lámala podrobnosti ke svatbě.

„Tak kdy to přesně vypukne?"

„Možná je to divné, ale chtěl bych poslední den roku."

„Ale vždyť umrzneme. Myslela jsem, že si to nakonec rozmyslíte."

„Nebude to tady v Richmondu a ani ve Washingtonu. Bude to v teple a bude to hodně drahé. Chceme si pronajmout menší hotel ve Freeportu na Bahamách."

„Děláš si legraci?" nadšením jsem až poskočila.

„Je to náš společný sen a věřím, že tobě i Percymu se tam bude líbit. Objednal jsem vám pokoj s výhledem na zátoku a romantickým balkónem."

Veškerý úsměv náhle vyprchal.

„Vlastně Percy a já už nejsme spolu."

„Cože? Čekal jsem, že se vezmete dřív než já. Kdy jste se rozešli?"

„Před několika týdny."

„Zatraceně, to mě moc mrzí. Ale letenky jsou dvě, takže bych rád, kdyby sis s sebou někoho vzala."

„Děkuju. Moc ráda."

„Jedu ještě za Deanem. Uvidíme se zítra?"

„Moc ráda. Pošlu ti ve zprávě mojí novou adresu, kdyby ses večer nudil."

„Bydlíš sama?"

„Ne s kolegyní."

„Tak možná se na pivo zastavím."

Peter žije s Anicou ve Washingtonu, kousek od babičky a mámy. Čekala jsem, že se ožení takhle mladý, protože babička je stará škola, která věří na sex po svatbě. Nechtěli se už schovávat a je to naprosto pochopitelné.

„Večer se zastaví Peter kvůli té svatbě." objala jsem zezadu Janis, která právě měla dohled na bowlingu.

„A už ti něco řekl?"

„Bude to na Bahamách."

„Ne!" nadšením jsme obě poskakovaly jako puberťačky.

„Nemůžu tomu uvěřit."

„Letenky budu mít dvě."

„Takže konečně poznám tvoji rodinu. Víš, že jsem se do tebe zamilovala." culila se.

Tohle jsem zrovna vědět nechtěla, ale důvod, proč mě to tak netěšilo? Možná jsem to tak jen necítila stejně.

Večer jsme s Janis společně udělaly velkolepou večeři a nachladily dost piva. Přesně v šest dorazil Peter.

„Doufám, že máš hlad."

„Děsný. Dean mi nabídl leda čaj." pousmál se a pověsil si bundu na věšák.

Janis s úsměvem vykoukla z kuchyně a hned se k nám přiřítila.

„Jsem Janis. Moc ráda tě poznávám. Hodně jsem o tobě slyšela." culila se na něho a přitom mě vzala okolo pasu jako by mu chtěla dát najevo, že není jen kamarádka a kolegyně.

Peter očividně nic nepochopil, takže beze změny v pohledu šel s námi ke stolu a dal si večeři. Vyprávěl o Anice a o svatbě. Pak si chtěl jít zakouřit, takže jsem s ním šla na balkón a vyprávěla mu o tom, jak mě Percy odkopl a co vlastně následovalo. Byl z toho stejně překvapený jako Gaby a ostatní kámoši.

Na dezert jsme se vrátili dovnitř a Janis tlačila víc a víc na pilu, aby dala Peterovi najevo, že spolu chodíme. Když to nechápal ani po puse do koutka rtů, prostě to vybalila.

„Moc ráda poznám vaši rodinu. Třeba jednou rodina budeme i my a pozveme vás na svatbu zase my dvě." pohladila mě po zádech a v tom Peterovi zamrzl úsměv na rtech.

„No děkuju za jídlo, pivo i dezert, ale ještě musím k Deanovi, protože mi slíbil, že tam bude do devíti a zapomněl mi dát klíče od bytu, abych měl kde přespat."

„Klidně můžeš i tady na sedačce, pokud ti to nevadí." dodala s úsměvem. „Je to tady malé a my máme ložnici támhle."

Peter zrudnul. Neměla jsem tušení, jestli to bylo vzteky nebo teplem, protože už měl na sobě bundu.

„Nechceš mě vyprovodit?" přísně na mě vrhnul pohled a mně bylo všechno jasné.

Sotva se zabouchly dveře domu, už spustil.

„Děláš si legraci? Ty ses změnila až takhle?"

„Petere, prostě jsem už všeho měla dost a tohle je něco nového."

„Prosím tě mlč! Nehodláš mi říct, že tu holku bereš na moji svatbu a budeš ji představovat babičce jako svou přítelkyni, že ne?" zamračil se. „Mimochodem babičky srdce by tuhle skutečnost taky nemuselo unést. Poslední dobou má vysoký tlak a každý týden s ní máma jezdí k lékaři. Nemůžeš ji tam s sebou vzít."

„Ale já už jsem jí to slíbila. Pak tam pojede jen jako kamarádka."

„Vždyť tě nenechá na pokoji. Chce jasně dávat najevo, že patříš k ní a že máte vztah. Máma bude zklamaná, babičku trefí infarkt a já budu mít zkaženou svatbu. Takže tohle na mě nezkoušej. A ani nezkoušej říct, že nepřijdeš. Jsi moje sestra a já tě tam chci. Jenže ne s ní. Babičce i mámě jsem řekl, že dorazíš s přítelem a že ho konečně po letech poznají. Nechci jim zkazit iluze tímhle."

„Petere, nezlob se na mě."

„Nezlobím, ale doufám, že jsme si rozuměli. Vezmi s sebou někoho, kdo je chlap i kdyby to měl být kolega z práce nebo kamarád, aby byly babička s mámou spokojené. Janis všechno pokazí."

„Asi máš pravdu. Byl to blbý nápad. Navíc jsme s Janis jen pár týdnů."

„Vidíš! Třeba se do té doby rozejdete."

Bylo mi do pláče. Na jednu stranu jsem to Janis slíbila a nechtěla jí kazit radost. Jenže Peter měl pravdu. Nemohla jsem přijít před babičku s tím, že je Janis moje přítelkyně a nahrazuje mi chlapa.

Čekalo mě hned několik nepříjemností. Povědět Janis, že nejede. Sehnat s sebou jiný doprovod a to všechno zase říct Janis. Bylo mi jí líto a vlastně jsem ani neměla páru, koho vzít.

„Stalo se něco?" všimla si hned po příchodu Janis, že nejsem v náladě.