Už nikdy

42. kapitola - Bright

Zatímco šla Olivie na procházku, zůstal jsem s babičkou pod altánem sám. Bylo mi divně. Jako bych ztratil naději, že bude všechno dobré.

„Jsem nadšená, že jste se konečně rozhodli pro svatbu."

„Olivii se do toho moc nechtělo."

„Ale nakonec souhlasila a to je důležité. Peter mi vyprávěl, že je úplně hysterická. Neměj obavy. Mám pro vás překvapení a budete nadšení."

„Já rozhodně budu, ale občas si říkám, že ona to tak necítí."

„Hloupost. Dívá se na tebe s láskou a vřelostí."

Ta určitě! Možná tak pohledem, co říká „vojeď mě a pak zase vypadni".

„Jen mezi námi tedy. Mám domluvené překvapení s jedním známým. Je to farář v kostele a připraví vám kouzelnou a nezapomenutelnou svatbu v kostele.

Málem mi zaskočilo. Podle mého pohledu to nejspíš vycítila.

„Jsme věřící rodina, snad sis nemyslel, že to úřadem končí."

„To rozhodně ne. Olivii si chci vzít."

„Až se vrátí, povíme jí to. Bude nadšená. Už jako malá holčička si plánovala svatbu v kostele. Celá v bílém, všude květiny a ozdoby."

No tím jsem si nebyl tak jistý. Takže falešný oddávající byl vcelku zbytečný, když to dohodla babička se skutečným farářem. Dokonalé!

Před večeří se Olivie se svojí matkou vrátily. Vykoupaly Cama a uložily jej do cestovní postýlky v naší ložnici.

Dali jsme si večeři a babička na mě zamrkala.

„Přiznám se, Olivie, že jsem neodolala a Brightovi už prozradila překvapení." celá natěšená zářila.

„O co jde?"

Pohodlně jsem se usadil a podíval se do Oliviina obličeje, abych zachytil její blažený výraz, až babička vyřkne pohádku o svatbě v kostele.

„Zařídila jsem vám pohádkovou svatbu v kostele, tak jak sis to jako malá holčička vysnila. Můj známý farář si na vás udělal za tři týdny čas."

Olivie ani nedýchala. Její výraz se nezměnil. Strnule sledovala svoji babičku a jen zhluboka dýchala.

„Tak co na to říkáš?" přidala se i její máma.

„To jako vážně? Svatba v kostele?" šokovaně téměř zazpívala.

„Bright byl nadšený."

Olivie po mně střelila pohledem, přičemž jsem jen pozvedl koutky k úsměvu a polkl naprázdno.

„Proč se mě nikdo nezeptal?"

Vážně chtěla babičce to nadšení tak zkazit? Babička i máma se na sebe posmutněle podívaly, což mi trhalo srdce.

„Proč by se ptali, když věděli, jak budeš nadšená." kopnul jsem ji beze studu do holeně, aby se probrala.

Olivie mě propalovala jedovatým pohledem, což jsem fakt psychicky nevydržel a musel odejít.

„Kam jdeš?" tázala se máma.

„Zaslechl jsem Cama. Jen se na něj jdu podívat."

Potřeboval jsem být sám a rozdýchat to. Vzteky jsem svíral pěsti i čelisti. Cam samozřejmě spinkal.

Během okamžiku se objevila Olivie a šeptem na mě začala držkovat.

„To byl čí nápad?"

„Vážně si myslíš, že jsem k tomu tvoji babičku donutil, abych tě dotáhnul k oltáři? Nebuď směšná. Když vidím, jak pokrytecká mrcha jsi, nejsem si jistý, jestli si tě chci vůbec vzít. Ať už tak nebo tak."

Olivie se zarazila a dívala se mi do očí.

„Ublížíš tím jen tvé babičce. Měla z toho radost."

„Já si tě v kostele nemůžu vzít, Brighte. Chápeš? Tam se berou zamilované páry."

Vydechl jsem nosem a donutil se k sarkastickému úsměvu.

„Z mé strany chyba není. Já jsem ochotný si tě vzít kdekoliv a jakkoliv, ale ty jsi stále zahleděná v minulosti a nedokážeš mi to odpustit. Myslím, že jsem ti dokázal, že Camovi chci být dobrý táta, protože ten můj takový nebyl a i když je ti to ukradený, tak tě beru jako nejlepší kamarádku, milenku a jedinou rodinu, co mám."

Nečekal jsem na odpověď a musel zmizet. Bylo mi jedno, že se budou obě ptát, kam jsem šel. Potřeboval jsem na vzduch a dostat ze sebe tu blbou náladu.

Sluníčko zapadalo za lesem a údolí pohltila mlha. Vydal jsem se prašnou cestou lemovanou keři a stromy.

Možná jsem byl chlap a ti nepláčou, ale v ten okamžik to na mě dolehlo. Potřeboval jsem se jen zamyslet nad tím, proč mě lidi od sebe odhánějí a nedokážou milovat. Co jsem udělal špatně už jako malé dítě?

Byl jsem tam hodinu možná dvě. Vrátil jsem se za tmy. Dům svítil už z dálky a osvětloval mi příjezdovou cestu, na kterou padla černočerná tma i s mlhou.

Na nikoho jsem naštěstí nenarazil. Potichu jsem se vkradl do pokoje, kde svítila lampička na nočním stolu.

Olivie se vztekle posadila na posteli a pohodila naštvaně mobil po květované přikrývce.

„Kde jsi zatraceně byl?"

„Jako by ti na tom záleželo."