Práce ve sportovní hale se mi docela zamlouvala. Nebyla tam nuda a bylo se i na co dívat. Když jistíte občas na stěně pár středoškolaček, jejich zadek v legínách se přímo nabízí.
Hned po práci jsem šel za Deanem, ale od servisu zrovna odjížděli fízlové. Hned mě napadlo, že ho někdo udal.
„Co se stalo?" ohlédl jsem se ještě za odjíždějícím policejním autem, když před servisem Dean nervózně přešlapoval.
„Nemusím uklízet." pokrčil rameny.
„Jak to?"
„Jak jsi viděl, byli tu fízlové. Slyšel jsem vlastně jen sklad čistý, kuchyňka čistá, šatna čistá, kancelář čistá. Takže nemusíme uklízet." smál se, ale já byl ještě v šoku.
„Našli něco?"
„Ne. Jasně, že ne."
Hned za Deanem se objevila jeho přítelkyně Mabel. Byla to docela pohledná Afroameričanka s vlnitým hárem. Seznámili jsme se a rovnou mě pozvala na nějaký koncert. Na zpěvačku bych ji teda netipoval.
Koho jsem však ten večer na dílně nečekal, byl Peter. Neviděl jsem ho fakt od střední. Přinesl Deanovi pozvánku na svatbu a ukazoval nám nějaké fotky. Rád jsem ho zase viděl po letech.
Kecali jsme dlouho do noci, protože přespával u Deana nad servisem v druhém pokoji.
Nikomu jsem se moc nesvěřoval. Po těch problémech v rodině jsem se uzavřel do sebe a naučil se nikomu nedůvěřovat. V armádě vás nikdo neposlouchal a nikoho to ani nezajímalo.
Peter o mně hodně věděl. Zavzpomínali jsme na pár událostí ze střední, ale na druhou stranu jsem na ty časy nerad vzpomínal. Změnil jsem se hodně. Život bez rodiny mě hodně změnil. Musel jsem spoléhat jen sám na sebe. Ať už jsem se cítil smutný nebo šťastný, neměl jsem nikoho, s kým bych to sdílel. A tak jsem vlastně nedával svoje pocity najevo.
Možná jsem na první pohled vypadal pro cizí lidi jako arogantní blbeček, ale ti, co mě dobře znali věděli, že arogance spíš bylo moje krytí před okolím.
Měl jsem rád akci. Kde se něco dělo, tam jsem nesměl chybět. Když jsme měli občas volno, tak jsme s klukama z námořnictva chodili do barů v přístavu, hráli jsme basket, jezdili na motorkách nebo skákali bungee jumping. Nikdy jsem nebyl ten, co doma seděl nad učebnicemi, hrál na PlayStationu nebo koukal na bednu.
Smutný na nás dvou byl ten rozdíl. On byl nadšený ze svatby se svojí princeznou. Těšil se na rodinnou pohodu, na děti a na život s nimi. Já byl osamělý bez rodiny, bez možnosti si někoho vůbec s mojí láskou k práci najít. Moje rodina byla ta na lodi. Od kuchaře až po admirála.
Oni se zajímali, když mi nebylo dobře. Já se jen uzavíral do sebe a nemluvil s nikým o ničem.
Za ta léta jsem se naučil chápat sám sebe a vyrovnat se se všemi neduhy života. Být sobecký a sebestředný mi sedělo. Věděl jsem to o sobě a rozhodně mi to dělalo dobře.
Vlastně se mi i práce ve sportovní hale líbila, protože jsem byl středem pozornosti. Nebyl den, kdy jsem nedostal číslo na nějakou holku. Měl jsem ženskou pozornost rád. Dělalo mi to dobře a líbilo se mi zachovat si tu aroganci, která je ještě víc přitahovala.
„Rád tě zase vidím." promluvil jsem na zamyšleného Petera, který přicházel k dílně.
„Já tebe taky." pousmál se, ale bylo vidět, že nad něčím horlivě přemýšlel.
„Stalo se něco?"
„Jen mě trochu vytočila Olivie, ale od toho už ségry jsou. Vytáčela mě jako malá a teď taky."
„Můžu ti nějak pomoct?"
„Ne. Vůbec ne. Jde jen o to, že jsem zarezervoval dvě letenky i pokoj pro ni a jejího kluka. A neměl jsem tušení, že se rozešli. Dost to zkomplikovalo všechno, ale to nevadí. Nějak to vyřeším." poplácal mě po zádech a mířil za Deanem.
Vlastně jsem si myslel, že Olivie někoho má. V práci se vždycky tvářila tak vážně, nedostupně a když ji někdo okatě balil, poslala ho do háje.
Vlastně mě ani nezajímalo, jestli je nebo není nějaká holka zadaná. Každá brána měla brankáře a přesto padaly góly.