Vždy svá Nikdy tvá

To jsme neměli slyšet

Další dny probíhaly celkem poklidně. Učitelé nám začínali dávat víc a víc úkolů a díky tomu bylo těžší si najít volnou chvíli pro Draca. Většinu času jsme spolu trávili ve společenské místnosti na pohovce v obležení knížek. „Já už se z toho zblázním." Prohlásil naštvaně Draco, když jsme se učili na bylinářství. „Víš, jednou se ti ta těžká dřina bude hodit." Usmála jsem se na něj. „Jo, to asi jo, ale teď bych raději dělal něco jiného." Zaculil se. „Ale. Copak?" Pohlédla jsem mu do očí. On vstal. Zvedl mě ze země, na které jsem seděla, vzal mě za ruku a vedl ven z koleje. „Co blázníš Draco? Už je po večerce, někdo nás načape." Řekla jsem nejistě. „Když budeme potichu, tak ne." Řekl jakoby nic a táhl mě dál. Vyšli jsme ze sklepení a mířili na druhou stranu hradu. „Astronomická věž?" Podivila jsem se když jsme došli před schody do věže. „Pojď." Pobídl mě. Vystoupali jsme nahoru po schodech a já fakt myslela, že ho zabiju za ty schody. Ufuněná jsem si stoupla k zábradlí a chvíli to rozdýchávala. Draco ke mě přistoupil a zezadu mě objal. Byl oproti mě tak vysoký a v jeho objetí jsem měla pocit jistoty. Zavřela jsem oči a užívala si jeho blízkou přítomnost. A ta vůně, přišlo mi, že mě snad nikdy nemůže přestat ohromovat. „Podívej." Řekl náhle. Otevřela jsem oči a podívala se na něj. „Ne na mě. Na nebe, ty trdlo." Zasmál se. Otočila jsem se a pohlédla nahoru. „Vidíš tu jasnou hvězdu? Polárka. Je součástí souhvězdí Malého medvěda, hned vedle je Velká medvědice a na druhé straně je souhvězdí Draka. Tyhle tři mám nejraději." Šeptal mi do ucha a prstem ukazoval na oblohu. Byla to nádhera, při hodinách Astronomie jsem si tohle nikdy neuvědomila. „Ta Polárka mi připomíná tebe." Otočila jsem se k němu a zadívala se mu do očí. „Jak to myslíš?" Zeptal se. „Přijde mi, že v tom mém pochmurném a temném světě jsi teď ty ta zářící hvězda, jediné světlo v mém životě." Stále jsem se mu dívala do očí. „Tvůj svět není temný." Pohladil mě po tváři a políbil mě. Přišlo mi, že teď je všechno takové, jaké má být, takový pocit spokojenosti jsem snad ještě nikdy neměla. Sedli jsme si na zem a nějakou dobu si povídali. Draco občas řekl nějakou zajímavost o hvězdách a já si pomyslela, že ho Astronomie asi fakt baví. Začínala mi být zima a tak mi Draco půjčil mikinu. Opět jsem byla v opojení jeho vůně. Bylo už celkem pozdě a tak jsme se shodli, že už je na čase jít zpět na kolej. Cestou z věže jsem se zastavila na schodech. Draco se na mě otočil a tázavě na mě pohlédl. „Byla to opravdu nádhera, za tohle ti moc dekuji." Usmála jsem se na něj a políbila ho. „Jen jsme ti chtěl ukázat něco, co mám rád." Zaculil se a vzal mě za ruku. Šli jsme dál dolu po schodech a pak se vydali chodbami zpět na kolej. Všude byla tma a hrad působil velice temně. Najednou mě Draco stáhl na stranu a schoval nás za sochu. Chtěla jsme něco říct, ale on mi dal prst na rty a v tu chvíli jsem uslyšela hlasy.

„Albusi, co tím myslíte?"
„Že je pro nás nebezpečná, Severusi."
„Ona o jeho existenci ani neví."
„Je jen otázkou času, kdy se s ní bude chtít Voldemort spojit."
„Proč by chtěl zrovna jí?"
„Je potomkem nejmocnějšího čaroděje a má jeho hůlku, v jejím životě je jen temno a žádné dobro."
„Chováte vůči ní nespravedlivou zášť."

Pohlédla jsem zmateně na Draca, a ten mě jen k sobě víc přitiskl. Ani jeden jsme skoro nedýchali a poslouchali dál.

„Já to vidím tak, jak to je, Severusi. Je to Grindelwaldová a to neznamená nic dobrého.."
„Albusi, je to hodné děvče a příliš ji křivdíte."
„Nezapomínejte na to od kud pochází."
„A Malfoy? Ten vám starosti nedělá?"
„Ten je Voldemortovi k ničemu, ale to Vy víte."
„Ale jeho otec..."

Zašli za roh a my dál už nic neslyšeli. Myslím, že tohle jsme slyšet neměli. Podívala jsem se Dracovi do očí. Vzala jsem ho za ruku a táhla ho na kolej. Cestou ani jeden z nás nic neřekl. Byla jsem tak naštvaná. Když jsme došli do společenské místnosti tak jsem Draca pustila a chtěla jít do pokoje. On mě v tom momentě chytil za obě paže, přikrčil se a pohlédl mi do očí. „Reese, Brumbál tě nezná, neví jaká jsi." Řekl tiše. „Já tomu nerozumím, ty snad víš o čem to mluvil?" Zeptala jsem se ho. „Ne." Řekl nejistě. Přišlo mi, že mi lže. „Proč zmiňoval teda Snape tebe?" Zamračila jsem se. „To netuším." Sklopil zrak. „Draco, ty něco víš. Je to pravda s tím Voldemortem? Opravdu se vrátil?" Zvýšila jsem hlas. Vztek ve mě stoupal. „Já opravdu nevím." Řekl rázně. „Fajn." Odsekla jsem ho a vymanila se z jeho sevření. „Víš co, já jdu spát, tak dobrou." Políbila jsme ho na tvář a vydala se do pokoje. „Dobrou Reese." Ozvalo se za mnou.