Vždy svá Nikdy tvá

Dvě možnosti

Uběhl týden od oslavy narozenin. Celý týden byl zvláštní. S Dracem bylo všechno takové jaké mělo být, ale i přesto se mi svírala hruď. S Fredem jsem za celý týden neměla možnost mluvit. Chtěla jsem mu poděkovat za náramek, ale bylo to, jakoby se mi zase vyhýbal. Na konci týdne jsem to vzdala a rozhodla jsem se, že zase počkám až přijde on sám.

Posledních několik dní jsem si i všimla, že před večeří bylo stále méně a méně trestů. Nevím, jestli si studenti začali dávat opravdový pozor na své chování, nebo Carrowovi a spol už nebyli tak ostražití. Celkově tenhle týden na mě působil jako velké ticho před bouří.

V sobotu jsme s Dracem byli povoláni na panství. Opět jsem se ocitla ve společenské síni ve společnosti Voldemorta a všech smrtijedů. Řekla jsem si, že alespoň budu mít možnost si promluvit s Meryl, napravit to mezi námi.

Seděla jsem mezi Yaxleym a Rosierem, naproti mě seděl Draco se svými rodiči a vedle nich Meryl. Evan Rosier, jak se mi představil, byl mladý a tmavovlasý. Viděla jsem ho tu dnes poprvé a jeho tvář mi byla povědomá, ale nemohla jsem si vzpomenout, kde už jsem ho viděla.

Poslouchala jsem Voldyho promlouvání. Mluvil o něčem, co potřebuje. Která ta cosi věc, co čí? Já nevím. Opravdu jsem neměla páru o čem mluví. Je pravda, že mě a Draca nezahrnuje do všech svých plánů a navíc jsme tu dlouho nebyli, takže jsme oba byli úplně mimo.

„Skvěle, takže Corban, Evan, Meryl, Bella a Thorfinn do Londýna. Lucius, Augustus, Rodolfus, Rabastan a Selwyn do Godrikova dolu." Rozkázal Voldemort. Všichni jmenováni od stolu vstali a vydali se pryč ze síně. „Počkat, co?" Špitla jsem. Vstala jsem od stolu a vydala jsem se za Meryl.

„Meryl, kam jdeš?" Zastavila jsem jí na chodbě. „Musím do Londýna. Copak jsi neposlouchala?" Svraštila obočí a já pokrčila rameny. „Já s tebou ale nutně potřebuji mluvit." Znejistěla jsem. „Dobře, Reese. Můžeme si promluvit až se vrátím. Jsem ráda, že sis to rozmyslela." Pohladila mě po tváři a odešla. Dívala jsem se na to, jak se vzdaluje a nakonec zašla za roh a zmizela mi z dohledu. Vrátila jsem se zpět do společenské místnosti.

Sedla jsem si zpět ke stolu a strašně moc jsem chtěla, aby se už Meryl vrátila. Chtěla jsem jí toho tolik říct. „Slyšel jsem, že jsi dala na mé rady." Rozlehl se Voldemortův hlas síní. Otočila jsem se na něj a on upíral svůj pohled přímo na mě. Oh, sakra. Je mi úplně jasné, o čem mluví. „No, ne tak úplně." Pohlédla jsem na Draca a pak zpět na něj. Voldemort prudce vstal od stolu až zaskřípala židle a vydal se ke mně. „Pojď se mnou." Přikázal. A tak jsem vstala a vydala jsem se s ním ze síně. Zavedl mě do salónku a posadil se do jednoho z křesel. Udělala jsem to samé.

„Byl jsem překvapen, když jsem se dozvěděl, že po našem posledním rozhovoru jsi Malfoye zanechala. A mohu s klidem přiznat, že jsem byl opravdu rád. Mám s tebou velké plány, ale obávám se, že tvé emoce ti nyní budou překážet." Řekl ledovým hlasem. „Já to zvládnu." Řekla jsem stejně ledově jako on. „Nic jiného ti ani nezbude. Nehodlám měnit své plány jen kvůli tvé pošetilosti." Zkřivil svůj obličej a já jsem přikývla. „O jaké plány vůbec jde?" Odvážila jsem se zeptat. „Vše se včas dozvíš." Odsekl mi a pokynul mi rukou, abych odešla.

Ze salónku jsem zamířila do společenské síně, ale tam nikdo nebyl. Vydala jsem se tedy chodbou k hale, kde bych pak vyšla schody do druhého patra. Když jsem však míjela kuchyni s jídelnou, uslyšela jsem křik. Znáte mou zvědavost, opět mi to nedalo a tak jsem se přiblížila ke dveřím od kuchyně.
„Matko, je to můj život!"
„Jsi můj syn a mně se to prostě nelíbí!"
„Budeš se s tím muset smířit. Nic jiného ti nezbude. Já jí miluji!"
„Nemůžeš milovat někoho takového!"
„Vůbec jí neznáš, nevíš jaká je!"
„Vím o ní toho dost. Není vůbec korektní, dělá si neustále co chce. Jasně jsem jí už několikrát řekla, aby se od tebe držela dál!!"
„Cože?"