Vždy svá Nikdy tvá

Dárek od Freda

Ráno jsem se probudila v Dracově náručí a cítila se s ním opravdu šťastně. „Chtěla bych, aby to takové bylo pořád." Pevně jsem ho objala. „To já také." Vlepil mi pusu do vlasů. Ještě chvíli jsme se mazlili a nakonec jsme museli vylézt z postele. Po snídani jsme si šli sbalit věci, a jelikož jsem sebou nic neměla, byla jsem celkem rychle přichystaná k odchodu. Čekala jsem na Draca, až mě vyzvedne v mém pokoji. Snažila jsem se tu nenechat nepořádek. Veškeré oblečení, které mi Narcissa půjčila, jsem složila a dala na lenošku. „Můžeme?" Nakoukl Draco do pokoje. Rozhlédla jsem se po pokoji a přikývla. Vydali jsme se dolu po schodech do haly, kde čekala Narcissa s Luciusem. Poděkovala jsem jim a rozloučila se s nimi. Draco políbil svou matku na tvář a s otcem si podal ruku. Vyšli jsme před dům pár metrů, když za námi vyběhla Narcissa. „Reese, můžeš ještě na moment?!" Zavolala na mě. Otočila jsem se a vydala se k ní. Draco zůstal stát na místě a čekal na mě. Došla jsem k Narcisse a ta se ke mně nahla. „Jestli mu ublížíš, přísahám bohu, že ti pak zlomím vaz." Řekla tiše. V jejím hlase bylo tolik nenávisti vůči mně. „Já ho miluji a nejsem ta, která ho přivedla do tohohle pekla." Odsekla jsem ji drze. „Nashledanou." Dodala jsem a vydala se zpět k Dracovi. Natáhl ke mně ruku a já se ho chytila. „Připravená na návrat?" Optal se. „Jistě." Odvětila jsem mu s úsměvem.

Opět se mi celý svět zatočil před očima, letěla jsem a pak prudce dopadla na nohy. Žádná novinka. Tentokrát jsem to ustála. „Nechápu, že před Brumbálem děláš neschopného. Víš jak by koukal, kdyby jsi byl nejlepší z kurzu?" Pronesla jsem po dopadu. „Nechci na sebe upozorňovat." Odbyl mě. „Ale, od kdy? Že by velký pan Malfoy nestál o pozornost?" Rýpla jsem si do něj. „Jsi praštěná. Jediná pozornost, o kterou stojím, je ta tvoje." Chytil mě kolem pasu, přitáhl si mě k sobě a políbil. Je tak sladký. Ruku v ruce jsme se vydali po cestě k hradu. Nějaký kousek nám ještě zbýval a já myslela, že umrznu. Bez jakéhokoliv slova si Draco sundal svůj kabát a přehodil mi ho přes ramena. „Jsi jako zmrzlina." Usmíval se, když mi kabát zapínal.

Došli jsme před hrad a já se zastavila. Draco na mě nechápavě pohlédl. „Co se děje?" Zeptal se. „Můžeme nějakou chvíli dělat, že jsem prostě byla celé prázdniny tady? Že se mezi námi nic nestalo?" Pohledem jsem sjela na zem. Bylo mi trošku trapně. „Proč?" Nejistě se zeptal. „Chci se vyhnout vyslýchání ostatních. A taky myslím, že bude lepší, když nikdo nebude vědět, kde jsem byla." Pohlédla jsem mu zkroušeně do očí. „To máš asi pravdu, ale nevím, jak to celé vydržím. Nedokážu být ve tvé blízkosti a nedotýkat se tě." Pousmál se. „Jo, to bude těžké." Naposledy jsem ho políbila a pak se naše cesty rozešly. Draco šel na kolej a já zamířila do Velké síně.

Posadila jsem se ke zmijozelskému stolu a mé myšlenky okamžitě zamířili k uplynulému týdnu. Nemohla jsem se ubránit úsměvu při pomyšlení na nádherné chvíle s Dracem. Pak tu ovšem byl ten úkol, ta pitomá skříň. Kde bych jí tady na hradě měla asi tak hledat? K tomu se vrátím, ale později. Dnes nad tímhle ještě přemýšlet nechci.

Někdo mě zezadu objal a já doufala, že to není Draco, jinak bych ho asi praštila. Dotyčný se odtáhl a já se otočila. „Frede." Řekla jsem s úsměvem. „Ahoj Reese." Usmál se na mě a posadil se vedle mě. „Tak jaké byly prázdniny?" Začal se hned vyptávat. „No.. Klasika, nuda." Pousmála jsem se. „Já jsem si to užil, týden bez učení byl fakt skvělý. Ron sežral všechen pudink, ještě než se do něj stačili pustit ostatní, takže to pak ode mě a George pěkně schytal." Rozesmál se. „Něco pro tebe mám. Zapomněl jsem ti to dát, než jsem odjel." Vytáhl balíček a podal mi ho. „To je milé, děkuji." Usmála jsem se. „Jde sem zbytek zmijozelu, tak já raději půjdu." Objal mě a odešel ke svému stolu.

Ke stolu přišel Draco s Blaisem, Crabbem a Goylem. Za klukama šla Brooke s Brianou. Draco na mě jen pohlédl, nehnul ani kouskem obličeje a zapadl na lavici vedle Blaise. Brooke si sedla vedle mě a nejistě se na mě usmála. Vrhla jsem se jí kolem krku, Brooke byla nejdříve v šoku a pak mě také objala. „Chyběla jsi mi." Pronesla jsem, když jsme se od sebe odtáhly. „Ty už se na mě nezlobíš?" Zeptala se s úsměvem. „Ne." Odpověděla jsem s úsměvem a pustila se do oběda.

Po obědě jsem procházela chodbou ve sklepení. Mířila jsem si to na kolej. Když zpoza rohu vyšel Snape a rázným krokem šel naproti mně. Jakmile jsme se střetli, popadl mě za paži a táhl mě do prázdné chodby. Vyvlékla jsem se z jeho sevření. „Co máte, sakra, za problém?" Vyhrkla jsem na něj. On stál rovně a zhlížel na mě. „Byl bych rád, kdyby jste o svém týdnu na panství nikomu neříkala. A v žádném případě, že jste tam viděla mě." Řekl tím svým pomalým chladným tónem. „Jistě, profesore." Zakřenila jsem se a otočila se k němu zády. On mě chytil za rameno. „Ještě moment." Řekl a já se na něj zpět otočila. „Parkinsonová už s vámi nadále nebude sdílet pokoj." Řekl a já mu pohlédla do očí. „Skvělý." Odsekla jsem mu a vydala se na kolej.

Došla jsem do svého pokoje a položila balíček od Freda na postel. Pansyina polovina pokoje byla úplně prázdná. Nic tu po ní nezbylo. Lituji holky, které jí teď budou mít v pokoji. „Páni, vzali tě opravdu vážně." Promluvil Draco. Lekla jsem se ho a nadskočila. „Co blázníš? Co tady děláš?" Vykulila jsem na něj oči. „Neboj, nikdo mě neviděl." Přišel ke mně blíž. „Nemohl jsem to bez tebe vydržet." Objal mě a políbil. „Takže teď máš pokoj jen sama pro sebe. To je super." Hupnul na postel. „Co to je?" Vzal balíček od Freda do ruky. „Dárek." Odsekla jsem mu a vytrhla balíček z jeho ruky. Schovala jsem si ho do nočního stolku. „Od koho?" Zakřenil se. „Vážně? Výslech?" Zamračila jsem se na něj. „Dobře, fajn. Je to tvoje věc." Řekl otráveně. Chvíli jsme na sebe mlčky hleděli. Nakonec mě popadl a svalil na postel. A tak jsme celé odpoledne strávili spolu v mém pokoji.

Po večeři jsem stála ve svém pokoji a rozhlížela se.
'Fredův balíček', vzpomněla jsem si, když jsem pohlédla na noční stolek. Otevřela jsem zásuvku a balíček vytáhla. Opatrně jsem sundala papír a v ruce držela knihu. Byla to Fantastická zvířata a kde je najít od Scamandera. Otevřela jsem knihu a hned na prvním listu bylo napsané věnování.
Reese,
Za to, že jsi.
Fred.
To je nádhera. Konečně mám svůj vlastní výtisk. Jednou se vydám na cestu po světě, najdu všechna zvířata z knihy a kdo ví, třeba objevím nového tvora. Zasnila jsem se a usnula s knihou v ruce.

Další den už začalo vyučování. Ranní hodina Dějin čar a kouzel byla fakt nudná, snad skoro celá třída usínala při výkladu profesora Binnse. Na následující hodině Bylinkářství to nebylo o nic lepší. Prýtová celou hodinu mluvila o nějakých bylinách a jejich účincích. Konečně byl konec hodiny a my se vydali na oběd do Velké síně.

Před síní jsem zahlédla, jak do ní vchází Fred. Rozeběhla jsem se za ním a volala na něj. Konečně se zastavil a počkal, než k němu doběhnu. „Ahoj." Vydechla jsem. „Ahoj, děje se něco?" Zíral na mě Fred. „Ne, vůbec. Jen jsem ti chtěla poděkovat za ten dárek. Je naprosto úžasná, ta kniha." Usmála jsem se na něj. „Jo, no, když jsem jí uviděl, hned jsem si na tebe vzpomněl. Takhle si ji aspoň nemusíš pořád půjčovat." Oplatil mi úsměv. Objala jsem ho. „Děkuji." Zašeptala jsem mu do ucha a vydala se ke zmijozelskému stolu. Cestou jsem zahlédla Draca, jak na mě zírá a v ruce křečovitě svírá vidličku. Svraštila jsem obočí. Blaise do Draca šťouchl a něco mu začal říkat. Posadila jsem se ke stolu a pustila se do jídla.

Po odpoledním vyučování jsem se vydala z učebny přeměňování na kolej, abych si před večeří odložila věci do pokoje. Šla jsem po schodech dolů, když mě dohnal Draco. „Dneska jsme spolu ještě nemluvili." Zašeptal. „Ani by jsme neměli." Hleděla jsem před sebe. Draco mě chytil a donutil mě zastavit se. „Není fér, že ostatní s tebou můžou mluvit a dokonce se tě i dotýkat." Řekl nakrknutě. „Co po mně chceš, Draco?" Zavrtěla jsem hlavou. „Chci, aby jsme se k sobě chovali tak, jak to cítíme. Vím, že jsou to teprve dva dny, ale já bez tebe nedokážu být. Hlavně mě štve, když se okolo tebe motá Weasley a já s tím nemůžu nic dělat." Podrážděně z něj vypadlo. „Taky mě to štve, ale pár dní by jsme to vydržet mohli." Nepatrně jsem se na něj usmála. „No jo, co mi zbývá." Políbil mě na čelo a vydal se nahoru po schodech. Já se vydala po schodech dolů.

Dole pod schody jsem spatřila Freda. Stál tam a mračil se na mě. „Co?" Nadzvedla jsem obočí, když jsem k němu došla. „Co to bylo? To jste jako zase spolu?" Zeptal se popuzeně. „Ne." Zalhala jsem mu. „Tak proč se s ním vybavuješ? Copak si nevzpomínáš, co udělal?" Pokračoval v otázkách. „Ježiši, to je nějaký výslech? Sakra pochop, že ho miluju. To jen tak nezmizí." Řekla jsem naštvaně a odešla od něj. „Počkej!" Vykřikl za mnou. Otočila jsem se a Fred za mnou doběhl. „Dal ti pusu na čelo, takže to znamená, že mu hodláš někdy odpustit?" Řekl chmurně. „Já nevím." Sklopila jsem oči. „On si tě nezaslouží." Vypadlo z něj a v jeho hlase byl slyšet hněv. Než jsem stačila cokoliv říct, otočil se a odešel ode mě.