Vždy svá Nikdy tvá

Nejtěžší rozhodnutí

Pohlédla jsem směrem ke dveřím. „Ahoj Avery." Pozdravila jsem a dál jsem se věnovala svému koláči. „Co ty tu? Nevydařený Valentýn?" Přišel ke mně blíž. „Co ty o tom můžeš vědět?" Vyprskla jsem drze. „Pravda, moc ne. Zamilovaný jsem byl jen jednou a je to děs, když to není opětovaný." Pronesl ledabyle a sedl si ke stolu, na kterém jsem seděla. „To jsem nevěděla." Řekla jsem sklesle. „To neví nikdo." Zasmál se Avery. Chvíli bylo ticho. Pohupovala jsem nohama a dojídala koláč. Seskočila jsem ze stolu a sedla jsem si na židli naproti Averymu. „Jsi smrtijedem už dlouho?" Zeptala jsem se ho. Vypadal, že ho má otázka celkem zaskočila. „No, dalo by se říct, že od narození. V podstatě jsem mezi smrtijedy vyrostl. Proč se ptáš?" Jeho tvář nabrala mírné vážnosti, kterou jsem u něj neznala. „Jen tak." Pokrčila jsem rameny. Opřela jsem se o opěradlo židle a natáhla jsem si nohy. Promnula jsem si rukama obličeji a povzdechla jsem si.

Chvíli jsem si s Averym povídala a shodli jsme se, že pro větší pohodlí se přesuneme do knihovny. Sedla jsem si na pohovku a natáhla si na ní nohy. Avery udělal to samé, akorát na opačné straně pohovky. Vyprávěl mi o svém dětství a párkrát se zmínil i o mém otci. Taky mluvil o tom, jaké to bylo, když chodil do Bradavic. Já mu zase říkala, jaké to tam bylo, ještě než se vlády chopil Voldemort a shodli jsme se na tom, že se za těch deset let, co tam byl naposledy, nic nezměnilo, až teď.

„Hele, vědí ostatní, kdo jaký úkol dostane od Pána?" Najednou ze mě vypadlo. Avery nadzvedl své obočí. „No, to ne. Však to sama víš. Pán zla chce předejít zbytečným komplikacím a ztrátám. Výjimkou jsou úkoly, na kterých se podílí víc smrtijedů, ale to je zase něco jiného. Dneska jsi nějaká moc výřečná oproti jiným dnům a máš docela zvláštní otázky. Proč tu vlastně jsi?" Změřil si mě pohledem. „Přišla jsem si pro odpovědi." Odvětila jsem mu. „Ke komu? K Pánovi?" Vykulil na mě oči a já přikývla. „A myslíš si, že ti je dá?" Zavrtěl hlavou. „Bude muset." Zamračila jsem se. Teď jsem začala pochybovat, co když je to celé zbytečné a já jen hloupě riskuji. Nejen vztah s Dracem, ale i důvěru, kterou ke mně má Voldemort. Avery změnil téma a mě se po nějaké době začaly zavírat oční víčka. Nakonec jsem usnula u toho, když mi Avery zrovna vyprávěl o tom, jak přijmul znamení zla.

„Reese, Reese." Uslyšela jsem hlas a někdo mnou mírně zatřásl. Otevřela jsem oči a naskytl se mi pohled na usmívajícího se Averyho. „Dobré ráno." Pronesl. Posadila jsem se a promnula si oči. „Je snídaně, myslel jsem si, jestli nemáš třeba hlad." Řekl s úsměvem. „Jo, to jo, dík." Zvedla jsem se z pohovky a společně s Averym jsem se vydala do jídelny.

Avery mi povídal o svém snu, co se mu zdál a já se neubránila smíchu. Se smíchem jsem vstoupila do jídelny, ale ten mě okamžitě přešel, když jsem u stolu uviděla Meryl, Luciuse s Narcissou a Bellatrix a ještě několik dalších smrtijedů. „Co tady děláš?" Vyhrkla ze sebe vyděšeně Meryl a postavila se. Jen jsem pokrčila rameny. „Je všechno v pořádku? Je Draco v pořádku?" Vyděšeně se zeptala Narcissa. „Jo." Odsekla jsem jejím směrem a sedla jsem si ke stolu. „Někdo tě sem povolal? Pán si tě zavolal?" Zeptal se Lucius. „Ne. A přestaňte mě všichni vyslýchat." Naštvaně jsem se podívala na Luciuse, pak na Narcissu a nakonec na Meryl. „Hm, taková Reese se mi líbí." Zasmála se Bellatrix. Ignorovala jsem její poznámku a věnovala se snídani.

Po snídani jsem na chodbě zastavila Averyho, který mířil do třetího patra. „Kde najdu Pána?" Zeptala jsem se ho. „To je těžké. Bývá v salónku, nebo ve společenské místnosti. A někdy se tu neukáže několik dní. Snad budeš mít štěstí a narazíš na něj. Zatím se měj, Reese." Usmál se a pokračoval ve své cestě. Jo, tak to štěstí bych opravdu někdy potřebovala. Nejprve jsem se vydala do společenské místnosti, ale ta byla prázdná. Zamířila jsem tedy k salónku a přede dveřmi jsem se rozmyslela, jestli mám zaklepat nebo rovnou vstoupit. Nakonec jsem se rozhodla pro klepání a otevřela jsem dveře.