Vždy svá Nikdy tvá

Hloupá školačka

Byla tu neděle. Já se zase převalovala v posteli a nemohla už spát. Natáhla jsem si na sebe župan, vzala jsem knihu z nočního stolku, kterou jsem si včera půjčila a odešla do společenské místnosti. Bylo teprve půl sedmé, takže tu nikdo nebyl. Uvelebila jsem se na pohovku a otevřela knihu. Fantastická zvířata, Newt Scamander, to jméno mi něco říká, ale za boha si nemohu vzpomenout. No co, dala jsem se do čtení a docela mě to chytlo. Zajímavé. Ani jsem netušila, kolik těch potvor na světě je. Najednou se přes pohovku přehoupl a dopadl vedle mě Draco. „Dobré ráno." Vyslovil mírně rozespale, ale s dobrou náladou a políbil mě na tvář.

Po nějaké chvíli strávené ve společenské místnosti jsme se nakonec šli obléknout a vydali se společně na snídani i s ostatními. „Co procházka dneska?" Zeptal se Draco, když jsme dosedli ke stolu. „Jo, ráda. Ale až odpoledne, teď ráno bych se chtěla stavit za Fredem na ošetřovně a ujistit se, že je v pořádku." Nejistě jsem se na něj usmála a doufala, že neudělá žádnou scénu. Mírně zkřivil své obočí. „Dobrá." Řekl stroze a dál nic nenamítal. Byla jsem ráda, ale taky jsem na něm viděla, že mu to vadí. Po snídani jsem políbila Draca a vydala se ven z Velké síně.

Dorazila jsem před ošetřovnu a když jsme chtěla vejít, otevřeli se dveře a z nich vyšla madam Pomfreyová. „Slečno Grindelwaldová, co vy tu?" Optala se a držela kliku ode dveří. „Dobré ráno madam, jdu za Fredem, jestli teda mohu." Odsekla jsem ji a chtěla kolem ní projít, ale ona stále držela dveře. „Před malou chvílí se probudil, nebylo by dobré, kdyby jste ho hned rozrušovala." Sjela mě pohledem a mně došlo, o co jí vlastně jde. „Proč bych to dělala? Je to kamarád a vy nemáte právo mi bránit v tom, za ním jít." Rázně jsem vyslovila a udělala krok k madam. Pomfreyová se napřímila, odfrkla si a klapavým krokem odešla. Konečně. Otevřela jsem dveře od ošetřovny a uviděla Freda ležet na poslední posteli u okna.

„Páni, tak tebe bych tu nečekal." Ze široka se usmál a posadil se na posteli. „Jak milé." Zakřenila jsme se na něj, vzala jsem židli a přisedla si k němu. „Jak ti je?" Optala jsem se, když jsem dosedla na židli. „Až na tu šílenou bolest hlavy mi je fajn." Usmál se a vzal mou ruku do těch svých. „Ale teď, je mi úplně skvěle." Přitáhl si mou ruku na svou tvář. Já jako kdybych zkameněla. Opět tu byl ten divný pocit a já nevěděla, co dělat. Jen jsem seděla a zírala na něj. Čekala jsem, co bude dál. Fred mou ruku políbil a pak mi ji pustil. Nejistě jsem se na něj usmála a najednou mezi námi bylo napětí, dobu ani jeden z nás nic neřekl. Nakonec jsem trapné ticho prolomila a přišla jsme si opravdu jak hloupá školačka. „Nemyslíš, že to létání a celkově famfrpál, začíná být v poslední době celkem nebezpečný?" Nervózně jsem se pousmála. Bože, melu kraviny, měla bych se vzchopit a být sama sebou, ale s Fredem je to jiné. „No, létání nebylo nikdy zrovna nejbezpečnější, párkrát spadneš, to jo, ale když máš kolem sebe ty správné lidi, tak jako já.." Usmál se na mě. „..Není čeho se obávat. Myslím, že jsme si teď kvit." Pevně mě chytil za mou ruku, kterou jsem měla položenou na svém stehně. Něžně se na mě usmíval a oči mu zářili tak šťastně, až mě to děsilo. Prudce jsme vstala a vytrhla svou ruku z té jeho. Srdce mi bylo jako o závod a já byla z jeho chování opět trošku vyděšená. Je to kamarád, neměl by se ke mně takhle chovat. Třeba za to může ta rána do hlavy, pomyslela jsme si. Nechtěla jsem na sobě dát znát svoje znepokojení, ale myslím, že mi to moc nešlo. Stála jsem naproti němu a přišlo mi, že se mi začíná rosit čelo. „Reese?" Díval se na mě zmateně Fred. „Promiň Frede, už bych asi měla jít." Prudce jsem se od něj otočila a rychlým krokem se vydala ke dveřím. Neotáčej se, neotáčej se, opakovala jsme si furt dokola.

Vyšla jsem z ošetřovny a zastavila se. To snad není možný, to byl fakt nápad sem jít. Dala jsem si obličej do dlaní, nadávala jsem si a chtělo se mi křičet. Cestou na kolej jsem zašla do umývárny. Dívala jsem se na sebe do zrcadla a byla jsme na sebe opravdu naštvaná. Sundala jsme si svetr a hodila ho na zem. Napustila jsem umyvadlo ledové vody a ponořila hlavu do něj. Několikrát jsem se vynořila a zase ponořila. Pohlédla jsme na sebe do zrcadla, znechucena sama sebou jsem praštila pěstí do zrcadla a to se vysypalo do napuštěného umyvadla. Skoro všechna voda vycákla na mě. Doháje. Nejen, že jsem měla mokrý obličej a část vlasů, teď i košili a kousek sukně. Vytáhla jsem hůlku a namířila na kousky zrcadla v umyvadle. „Reparo." Střepy se vznesly nad umyvadlo a vrátili se zpět na své místo, opět jsme viděla svůj odraz v zrcadle. Popadla jsem svetr, který ležel na zemi a vydala se na kolej.

Došla jsem před kolej a ze dveří vyšel Draco s Blaisem, Crabbem a Goylem. „Proč jsi mokrá?" Optal se Blaise. Nechápavě na mě všichni zírali. „Co?" Vykulila jsem na ně oči. Najedou jsem ucítila kapky na mém obličeji a tíhu mokrých vlasů. Panebože, já jsem tak blbá, co teď asi tak řeknu. Doháje se vším, tohle je jako zlý sen. Draco mě popadl za paži a vedl mě sklepní chodbou dál o kluků. „Tvoje chování opravdu někdy nechápu. To jste si jako s Weaslym dali společnou sprchu, nebo co?" Naštvaně si založil ruce. Vykulila jsem na něj oči, jestli si ze mě nedělá srandu. „To nemyslíš vážně, jsi fakt idiot. Byla jsem v umývárně!" Vykřikla jsme na něj a měla chuť ho praštit. Draco mě sjel pohledem od hlavy až k patě. Nakonec vzal do rukou mou pravou ruku. „A tohle?" Řekl a já pohlédla s ním na mou pohmožděnou ruku. „Ježiši. co chceš slyšet? Tak to schytalo pitomé zrcadlo. A co? O nic nejde, pořád za vším něco nehledej." Už jsme nevěděla co říkat, aby se mě přestal vyptávat. Tohle byla fakt debilní situace a já opravdu nevěděla, jak z toho vybruslit. Draco si povzdechl a vytáhl ze své kapsy u kalhot bílý kapesník. Omotal mi ho kolem hřbetu ruky. „Jestli máš nějaký problém, nebo tě něco trápí, za mnou s tím můžeš kdykoliv přijít." Zasmušile hleděl do země. Nakonec mou ruku pustil a beze slova se vydal ke klukům. Mě tam nechal stát a já si v tu chvíli připadala jako naprostá kráva.

Po zbytek rána jsem ho neviděla. Vydala jsem se tedy na oběd sama, jelikož Brooke s Brianou byli bůh ví kde a nikoho jiného jsem ve své společnosti nechtěla. Došla jsem do Velké síně. Rozhlédla jsem se a Draco už seděl s kluky u stolu. Můj pohled zamířil i k nebelvírskému stolu, kde k mému překvapení seděl i Fred. Když mě spatřil, zeširoka se usmál a zamávál mi. Nejistě jsem mávla tak nějak rukou a šla si rychle sednout ke stolu. Seděla jsem sama. Draco seděl s kluky, na místě, kde sedával celé roky. A Brooke nikde. Zavřela jsem oči, zhluboka jsem se nadechla, řekla jsem si, že si za to můžu sama a zase jsem oči otevřela. Pohlédla jsme na Draca, ale ten, jako kdybych tu nebyla. V půlce mého oběda se kluci zvedli a odešli. Takže procházka asi nebude, pomyslela jsem si. Ke stolu přišla Brooke s Brianou, ale to já už jsem byla po jídle a měla se k odchodu. Jen jsem se s holkami pozdravila a zamířila z Velké síně.

Před síní jsem se zastavila a zapřemýšlela, co budu teď dělat. Draco je naštvaný a asi bych měla vymyslet něco, aby se mnou zase normálně mluvil. Jsem opravdu hloupá, od Freda se pokusím držet co nejdál a asi bych se měla k Dracovi chovat lépe. Založila jsem si ruce na hrudi a zavrtěla hlavou. Tak romantika není zrovna moje silná stránka, musím na něco přijít. Při mém přemýšlení do mě vrazila nějaká holka, co vyběhla ze síně a obě jsme skončily na studené podlaze. Pohlédla jsem na ní, měla rudé vlasy a červené oči od pláče. Jen na mě pohlédla a rychle vstala. Nic neřekla a vyběhla po schodech nahoru. Najednou se za ní vyřítil Potter a volal na ní. „Ginny! Notak. Zastav se!" Utíkal za ní po schodech a já seděla na zemi a jen to vše sledovala. Asi to taky nemají jednoduché. Pokrčila jsem rameny a začala se sbírat ze země. Jako když luskneš, stál u mě Fred a pomáhal mi na nohy. „Jsi v pořádku?" Optal se. „Jistě." Odpověděla jsem mu a rychle jsme se vydala ke schodům do sklepení a seběhla po nich. Pod schody jsem se zastavila a opatrně se ohlédla. Vzduch byl čistý, Fred asi pochopil, že teď s ním mluvit nechci. Sedla jsem si na schod a chvíli si užívala ticho. Ze schodů začal scházet hlučný hlouček zmijozelských studentů z niších ročníku. Počkala jsem až kolem mě projdou a budou nějaký kus dál. Nakonec jsem se zvedla a vydala se též na kolej.

Sedla jsem si ve svém pokoji na zem a opřela se o postel. Jediné, na co jsme teď dokázala myslet bylo, abych se zase udobřila s Dracem, aby nebyl naštvaný a aby neměl důvod pořád žárlit. Přeci to nemůže být tak těžké. To by pak nebylo tolik zamilovaných lidí. Láska je fakt zvláštní. Je to vůbec láska mezi mnou a Dracem? Au, tohle zabolelo. Co si pamatuji z filmů, na které jsem chodila s tetou do kina, láska není vždy šťastná. Kolikrát člověka zničí. Při těhlech myšlenkách jsem se musela křenit. Tohle opravdu nejsem já. Vždy když mě teta na ty filmy brala, jsem ji proklínala.