Vždy svá Nikdy tvá

Komnata nejvyšší potřeby

Další dny se šíleně vlekly. Učitelé nám dávali celkem zabrat kvůli nadcházejícím zkouškám. Nedokázala jsem se vůbec soustředit na učení. Marně jsem po hradě hledala tu skříň, ale pomalu jsem si začínala myslet, že to nezvládnu. Proboha, je to jen skříň. Kde by asi tak mohla být? Chodila jsem k profesorům do kabinetů pod různými vymyšlenými záminkami, ale nic. V učebnách také nic. Přece nemůže být na některé z kolejí.

S Dracem jsem se tajně scházela v mém pokoji, buďto jsme se spolu učili nebo jsme jen tak lenošili v posteli. Fred se mi od našeho posledního rozhovoru vyhýbal a já nevěděla, jak to s ním zase urovnat. Bylo toho najednou nějak moc. Ta skříň, Draco, Fred, učení. Aspoň, že s Brooke bylo všechno zase jako dřív. I když mě mrzelo, že jí nemohu říct o ničem z toho, co mě tíží.

Jsem z toho všeho strašně unavená. Nálada u mě uvízla na bodě mrazu a já nevěděla, jak z toho všeho ven. Jakoby najednou nebylo pro cokoliv žádné řešení. Začínalo mě to sžírat. Měla bych se sebrat a začít vše řešit postupně. Nejprve bych měla začít učením. Zkoušky opravdu byly už za pár dní a já se na ně ještě pořádně neučila.

Jedno odpoledne jsem seděla v knihovně a pročítala nespočet knih, potřebné ke zkouškám. Bylo toho opravdu moc. Před sebou jsem měla několik knih a jednu jsem zrovna pročítala. „Ahoj." Cormac, poznala jsem ten jeho ulízlý hlas. Ignorovala jsem ho a věnovala se knize. Odsunul si židli vedle mě a sedl si. Chvíli na mě zíral. „Nechceš si dát pauzu od toho učení a něco se mnou podniknout?" Zeptal se. Odlepila jsem oči od knihy a pohlédla na něj, jestli si ze mě nedělá srandu. „To vážně nechci." Odsekla jsem mu protivně a vrátila se ke knize. Cormac mi knihu vytrhl z ruky a postavil se. „Co po mně chceš?" Zamračila jsem se na něj. Stoupla jsem si a natáhla se po knize, on ji však zvedl nad hlavu. „Chci s tebou strávit nějaký čas a poznat tě. Jestli chápeš jak to myslím." Mrkl na mě. „Já ale nechci. Tak už mě přestaň pořád otravovat." Zamračila jsem se na něj a měla chuť ho praštit. Zpoza regálu s knihami vyšel Draco a mířil k nám. Přišel k nám. Vzal Cormacovi mou knihu a strčil do něj. Knihu mi beze slova podal a odešel zase pryč. „Co to mělo být? Však spolu už nejste, tak co mu hrabe?" Řekl nakrkle Cormac. „Už za mnou nikdy nelez." Řekla jsem rázně, posbírala jsem své knihy a vydala se z knihovny.

Kráčela jsem po schodech dolu a přes hromadu knih jsem skoro neviděla na cestu. Byla jsem už v přízemí, když jsem si myslela, že už jsem sešla všechny schody. Omyl. Zbýval ještě jeden a já udělala moc velký krok. Jako první mi vylétly knihy z náručí a pak jsem dopadla na zem já. Při dopadu se mi přehrnul hábit přes hlavu a já v tu chvíli chtěla být neviditelná. „To snad není možný, já se z toho fakt už zblázním. Zatracený schody." Mumlala jsem si pro sebe. Někdo mi odhrnul hábit. „Jsi v pořádku?" Zeptal se Fred. „Já nevím. Není mi vidět zadek?" Zeptala jsem se se zabořenou hlavou do podlahy. „Hm, není." Rozesmál se Fred a pomohl mi vstát. „Děkuji." Pohlédla jsem na něj zkroušeně a upravila si své oblečení. „Ajaj, asi budeš mít pěknou bouli." Odhrnul mi vlasy z obličeje a přejel mi svým palcem po čele. „Au." Zakřenila jsem se a sáhla si na čelo. Paráda, tohle mi ještě tak chybělo. „Pojď, měla by jsi si na chvíli sednout." Posbíral mé knihy, popadl mě za ruku a vedl do síně k nebelvírskému stolu.

U stolu sedělo několik nebelvírských studentů, včetně George, známé trojice, Fredova sestra Giny a nějaká blondýnka s tmavovlasým klukem. S Fredem jsme si přisedli k nim a pozdravili jsme je. Chvíli jsem poslouchala, jak se o něčem baví a pak jsem se otočila na Freda. „Hele, kdyby jsi něco hledal a věděl, že je to určitá věc, ale nevěděl, jak vypadá, kde by jsi jí hledal?" Povytáhla jsem obočí. „Teď tě nechápu. O čem to mluvíš?" Hleděl na mě zmateně. „To je fuk, nech to být." Hlesla jsem. „A co Komnata nejvyšší potřeby? Člověk tam najde vždy to, co potřebuje a někdy i mnohem víc." Řekla zasněně blondýnka vedle mě. „Komnata čeho že, co?" Vykulila jsem na ní oči a všichni ostatní u stolu zmlkli a hleděli na mě, jako na nějaké zjevení. „Copak jsi o té komnatě nikdy neslyšela?" Zeptal se Potter. „Ne." Pokrčila jsem rameny. „Nachází se v sedmém patře a objeví se jen tehdy, když jí člověk opravdu potřebuje." Pronesla Hermiona. „Třeba ta věc, kterou hledáš, bude tam." Usmála se na mě blondýnka. Nevěděla jsem, co na to říct. Byla jsem celkem zaskočená. Jak to, že oni o té komnatě vědí a já ne?