Vždy svá Nikdy tvá

Věštba

Zavřela jsem dveře od pokoje a zamkla je. Draco si sedl na postel a hleděl na mě. „Proč jsi za mnou rovnou nepřišla?" Zeptal se náhle. „Nevím, chtěla jsem být sama." Pokrčila jsem rameny. „Jo, tak to se ti moc nepovedlo." Odfrkl si. „Jsem moc opilá na to, abych se s tebou zase hádala." Svraštila jsem obočí. „Já se s tebou hádat nechci." Rozmáchl rukama a lehl si na postel. Lehla jsem si vedle něj, ale ne tak blízko, abych se ho dotýkala. Draco se přetočil na bok směrem ke mně. „Ještě pár dní a zase to budeš ty." Pronesl tiše. „Ty to nechápeš? Tohle jsem já. Láska a štěstí, které jsi ve mně před pár měsíci vyvolal, tu nikdy nebyly. Nebylo tu nic, stejně jako teď." Hleděla jsem do stropu. „To říkáš jen teď, protože jsi ovlivněná. Normálně by jsi tohle neříkala. Vím, že všechny pocity máš teď hluboko uvnitř sebe, ale jsou tam. Musíš s tím jen bojovat, musíš chtít s tím bojovat." Řekl a přetočil se na druhý bok ke mně zády. Dál už nic neříkal.

Ležela jsem v posteli a nemohla usnout. Hlavou se mi honilo to, co řekl Draco. Vzala jsem deku a sedla si do křesla u okna. Pozorovala jsem ho, jak spokojeně spí a přemýšlela. Pocity, které jsem začala cítit až s Dracem, tu nebyly. A já je chci do prdele zpátky. Říkal, že mám bojovat, ale jak? Nechci štěstí, spokojenost, radost, nenávist nebo zlobu, chci jen tu lásku. „Proč nespíš?" Promluvil najednou Draco a posadil se na posteli. Pokrčila jsem rameny a chvíli jsme na sebe hleděli. „Miluješ mě?" Vypadlo ze mě náhle. „Jistě, proč se mě na tohle ptáš?" Řekl nechápavě. „Jsem zlý člověk. Někoho jsem zabila a necítím vinu. Nic prostě." Zamračila jsem se. Draco vstal a dřepl si přede mě. Chytil mě za ruku a podíval se mi do očí. „Miluji tě, i kdyby jsi zabila dvacet lidí, nic to mezi námi nezmění. Nemůže být nic, co by změnilo to, co k tobě cítím. Je to navždy, pamatuješ?" Vlídně na mě hleděl a pevně mi tiskl ruku. Stoupl si a vytáhl mě na nohy. Popadl mě do náručí a nesl do postele. Leželi jsme vedle sebe a Draco si mě přitáhl do objetí. Ani jeden z nás už nic neřekl a tak jsme oba usnuli.

Ráno jsem se probudila a Draco v pokoji nebyl. Posadila jsem se a rozhlédla se po pokoji. Můj pohled se zastavil na knize, kterou mi dal Voldemort. Vstala jsem z postele. Popadla jsem knihu a naštvaně ji hodila do šuplíku k mým věcem. Šuplík jsem zabouchla a opřela jsem se o komodu. „Dobré ráno." Ozvalo se ode dveří. Leknutím jsem sebou trhla a prudce jsem se otočila. Ve dveřích stál Draco. Byl opřený o futra a v rukou držel tác s jídlem. „Ahoj." Vypadlo ze mě. Draco nohou zavřel dveře a kráčel pokojem k oknu. Položil tác na stolek vedle křesla. „Myslel jsem, že budeš ještě chvíli spát a tak jsem ti přinesl snídani sem." Pousmál se na mě. „Děkuji." Vyslovila jsem a posadila se do křesla. Pustila jsem se do jídla. Draco seděl na posteli a pozoroval mě. „Opravdu se chceš dnes vrátit do Bradavic?" Zeptal se. „Jo." Přikývla jsem. „Tak buď za hodinu přichystaná." Povzdechl si Draco.

Po návratu do Bradavic jsem se zamkla v pokoji a celý den strávila tam. Vybalila jsem si věci a knihu, kterou mi dal Voldemort jsem položila na noční stolek. Sedla jsem si na postel a dívala se na knihu. Ne, dnes ji neotevřu. Odvrátila jsem pohled a lehla si na postel. Usnula jsem a vzbudilo mě bušení na dveře. Otráveně jsem vstala z postele a došla ke dveřím. Otevřela jsem dveře a rozespale se podívala na Draca, který tam nervózně stál. „Už jsem se bál, že ti něco je. Klepu tady už asi pět minut." Pronesl. „Usnula jsem." Řekla jsem pomalu. „Půjdeš na večeři?" Zeptal se a já jsem přikývla. Celou cestu do síně jsem zívala a nijak si nevšímala okolí. Draco o něčem mluvil a mně to šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven.

Procházeli jsme dveřmi do Velké síně, když kolem nás proběhla parta kluků se smíchem. Jeden mi vrazil do ramene a já ve snaze udržet rovnováhu jsem se otočila. Najednou mě kluk popadl za obě ramena. „Jé Reese, omlouvám se." Hleděl mi přímo do očí Fred. „Kde jsi vůbec byla celý víkend? Hledal jsem tě." Nadzvedl své obočí. „Udělala jsem si menší výlet." Pokrčila jsem rameny a Fred mě pustil. „Super, já už musím běžet, pak mi o tom povyprávíš." Udělal několik kroků vzad. Zamával mi, otočil se a vyběhl po schodech. „Co by jsi mu měla vyprávět? Nic mu do toho není." Prskal Draco. „Třeba všechno, a nebo taky nic." Zakřenila jsem se na něj.