Vždy svá Nikdy tvá

Doučování

V pondělí po vyučování jsem si zašla do knihovny. Potřebovala jsem zjistit něco na hodinu přeměňování a nechtěla jsem to nechat na poslední chvíli. Našla jsem knihu, kterou jsme potřebovala a sedla si s ní. „Ahoj." Ozvalo se po nějaké době naproti mě. Zvedla jsem oči od knihy a naproti mě seděl Fred. „Ahoj." Řekla jsem zmateně. „Koukám, že ta rána se už zahojila. To jsme rád." Usmál se. „Jo, však to nic nebylo." Zadívala jsem se zase do knihy.
„To máš na přeměňování?" Zeptal se. Zavřela jsem knihu a položila ji na stůl. „Potřebuješ něco?" Pohlédla jsem na něj. „Harry říkal, že jsi fakt dobrá na lektvary, já v tom fakt dost plavu a tak mě napadlo..." Skočila jsem mu do řeči. „Se mě zeptat, jestli bych ti s tím nepomohla? Hele víš, že jsi o ročník výš?" Zvedla jsem obočí. „Jo jasný, je to blbost že jo? No, jo, tak promiň, že jsem rušil." Vykoktal ze sebe a otočil se k odchodu. Stoupla jsem si. „Ne počkej, Fred, že?" Otočil se zpět. „Jo." Vykulil na mě oči. „Tak fajn. Napiš mi tady na papír, co potřebuješ doučit, já se pokusím na to podívat a mohli by jsme se tu zítra po páté před večeří sejít." Vytáhla jsem z tašky kus pergamenu a brk a podala mu to. Napsal mi vše co potřebuje doučit a s úsměvem mi to podal. „Moc děkuji, tak tedy zítra." Otočil se a odešel. Sedla jsme si zpátky, vzala pergamen a četla. To nebude tak těžké. Našla jsem v knihovně knihu s lektvary pro osmý ročník a koukla se na to.

Došla jsem do Velké síně, kde už všichni jedli a většina už byla téměř po večeři. Sedla jsem si vedle Brooke. „Kde jsi byla?" Zeptala se mě, když jsem dosedla. „V knihovně." Odpověděla jsem a byla jsem ráda, že už se dál na nic nevyptávala. Velká síň byla už skoro prázdná, většina zmijozelu odešla na kolej, zůstala jsem tu jen já a Draco s kluky. Zvedla jsem se od stolu a zamířila ven ze síně, cestou jsem se usmála na Draca a on mi úsměv opětoval. Ve společenské místnosti jsem zapadla do jednoho z křesel. Vzala jsem učebnici lektvarů pro osmý ročník a začetla se. „Co to máš?" Hupnul vedle mě do křesla Draco. „Ale nic." Zaklapla jsem knížku a položila si ji vedle nohy. „Nechtěla by jsi zítra před večeří něco podniknout?" Zeptal se. „Ne. Promiň mám doučování." Odbyla jsem ho. „Ty potřebuješ doučovat? A co?" Nadzvedl své obočí. „To jsi špatně pochopil. Já budu doučovat někoho." Opravila jsme ho. „A koho?" Začínal být už fakt otravný. „Hele, já si potřebuji ještě něco dočíst, tak se uvidíme zítra." Vstala jsem, políbila ho na čelo a dala se rychlým krokem do pokoje, on mi v té rychlosti stihl jen pohladit ruku. Sakra, to jo, to by mi tak scházelo poslouchat ještě kecy, že doučuji někoho z nebelvíru.

Druhý den ráno jsem potkala Draca až na snídani. Přesunul se ke mě a povídali jsme si nějakou chvilku. Byla jsem ráda, že se mě nevyptává na to doučování a pořád jsme se něčemu smáli. Po snídani jsme se vydali na hodinu Dějiny čar a kouzel. Draco si šel sednout k Blaisovi a já si sedla sama, jelikož Pansy se mi posledních pár dní vyhýbala a sedala si skoro pokaždé s Oliv. Nevěděla jsem co ji přelétlo přes nos a bylo mi to popravdě úplně jedno. Samota mi nevadí. Nějak jsem přetrpěla celý den a po páté hodině jsem už seděla v knihovně a čekala na Weaslyho. „Moc se omlouvám, měl jsem poslední hodinu na druhém konci hradu." Přiběhl udýchaně Fred. „V pořádku." Řekla jsem chladně. Sedl si naproti mě a začali jsme. Vysvětlovala jsem mu, co je důležité a na co musí dbát, jindy zase na co nesmí zapomenout a jak co udělat správně. „Takže, takhle?" Zeptal se. „Ne." Začala jsem se smát. Naklonila jsem se k němu. „Když to uděláš takhle, otrávíš nejen sebe, ale i zbytek třídy. Musíš to seřadit takhle a přesně tak postupovat, je důležitá i doba před varem a po něm. A tady ti chybí ještě jeden." Natáhla jsem ruku s brkem a přepsala mu jeho slova na pergamenu. Byli jsme si tak blízko a když jsem se už chtěla odtáhnout, naše pohledy se setkaly. Měl opravdu hezké hnědé oči. V tom jsem si uvědomila co se děje. Sedla jsem si zpět na židli. „Asi by jsme měli jít na večeři, aby na nás ještě vůbec něco zbylo. Myslím, že ti to půjde, ještě si to pročti a bude to v pohodě." Nejistě jsem se na něj pousmála. Začali jsme si balit věci a Fred už stál a hleděl na mě. Zvedla jsem oči. „Klidně běž, nemusíš na mě čekat. Bude mi to ještě chvilku trvat." Doufala jsem, že opravdu odejde. „Dobře, moc ti děkuji. Někdy pokecáme." Usmál se na mě, mávnul mi a odešel.

Já na něj jen vykulila oči, pak jsem se zamračila a nakonec jsem se opřela o opěrku židle. Cože to? Co? Nee. Pokecáme? Co? Se mnou se nekecá. Zavrtěla jsem hlavou. Zabalila jsem si všechny věci a vydala se na večeři. Cestou mi v hlavě furt znělo 'pokecáme, pokecáme, pokecáme.' Mezitím jsem došla do síně a sedla si. Možná jsem byla trošku mimo, ale celkem mě zaskočil. Vždyť je z nebelvíru. Proč by kluk z nebelvíru chtěl pokecat s holkou ze zmijozelu. Zamračila jsem se. „Reese?" Zvedla jsem oči od stolu a naproti mě sedel Draco. „Ou, ahoj." Vytrhl mě z myšlenek a já se k nim už nevrátila. „Všechno v pohodě? Jaké bylo doučko?" Zeptal se. „Jistě. Ale jo, šlo to." Usmála jsem se na něj a dala se do jídla. Najednou se u Draca objevil nějaký mladší kluk a začal se ho na něco ptát, dali se spolu do řeči a já mezitím dojedla. Nechtěla jsem je rušit a tak jsem vstala a vydala se na kolej.

Vyšla jsem ze síně a ozvalo se za mnou.
„Grindelwaldová!" Otočila jsem se. „Potter?" Zamračila jsem se když ke mě doběhl. „Jen jsem ti chtěl říct, že jsi fakt hodná, když jsi pomohla Fredovi. Víš jindy by mu s tím pomohla Hermiona, ale ta teď má co dělat s Ronem, aby do něj vůbec dostala nějaké informace. Tak doufám, že se nezlobíš, že jsem ho poslal za tebou. Moc dobře vím, že jsi na lektvary nejlepší z našeho ročníku." Řekl a byl tak klidný. Přimhouřila jsem oči. „Ne. Nejsem hodná, řekla bych spíše ochotná. Hm. A ne, nezlobím se, alespoň budu v lektvarech zase o něco chytřejší a lepší." Naznačila jsem malý úsměv. Myslím, že mi chtěl ještě něco říct, ale v tom se přiřítil Draco, strčil do něj, mě vzal jednou rukou kolem ramen a táhl mě pryč. „Co to sakra vyvádíš?" Vyjela jsem na něj ostře, když jsme zašli za roh a vymanila se z jeho sevření. „Nebudeš se přeci bavit s takovým pozérem." Řekl arogantně. „Tobě může být úplně jedno s kým já se bavím!" Zamračila jsem se.
„To mi ale není. Vadí mi, když se kolem tebe motá někdo jiný. Ještě k tomu, když je to Potter. Taky jsem tě dneska viděl jak se bavíš a směješ s tím Weaslym." Svraštil obočí. Vzal mou ruku a dal si ji na hruď. „Šmíruješ mě snad? Freda jsem doučovala." Řekla jsem naštvaně. „Nevypadalo to tak." Odsekl mě a pak dodal. „Já prostě nesnesu pomyšlení, že mi tě někdo vezme." Pohlédl mi do očí. „Já ale nejsem tvoje." Vytrhla jsem mu svou ruku z jeho sevření, otočila se a celkem rychlým krokem jsem se vydala na kolej. Myslím, že tohle nečekal, nezmohl se totiž vůbec na nic. Ale nemůže si přeci myslet, že mi bude říkat s kým se mám bavit a ještě ty jeho slova 'Nesnesu pomyšlení, že mi tě někdo vezme'. What? Co? To vzal jako kde? Zakřenila jsem se a byla jsem fakt naštvaná. Trávila jsem s ním čas ráda, ale tohle už začínalo být na mě fakt moc. Rozrazila jsem dveře do zmijozelu a všichni ve společenské místnosti zařazeně pohlédli na mě. Myslím, že jsme měla ve tváři přímo nasraný výraz, zlost ve mě vřela. Brooke si stoupla. „A sakra.." Řekla a hleděla na mě stejně jako ostatní. Já však šla přímo do pokoje, cestou jsem jen zavrtěla hlavou a zvedla ruku aby na mě nikdo nemluvil.