Vždy svá Nikdy tvá

Žádná vina

Seděla jsem v kuchyni na stole a ukusovala jablko. Otevřeli se dveře a v nich se objevil Avery. Stál u dveří, nic neříkal a jen zíral. „Co je?" Spustila jsem na něj. „No, já nevím. Mám žízeň." Řekl tiše. „Ježiši, tak se jdi napít." Řekla jsem protivně. Avery pořád stál a nejistě se rozhlédl po místnosti. Seskočila jsem ze stolu a stoupla si směrem k němu. „Ti šibe? Normálně se napij. Nebo se mě snad bojíš?" Zeptala jsem se ho rázně. Rozhodil rukama. „Jo jasně, je to kravina. Ty by jsi mi přeci neublížila." Ušklíbl se a i přesto mě ostražitě sledoval.

Napil se a sedl si ke stolu. „Co najednou taková opatrnost? Naposledy, když jsi si myslel, že jsem jednou z vás, byl jsi rád." Otočila jsem se na něj a sedla si naproti němu. „Protože mi tenkrát nikdo nic neřekl. Byl to jen můj dojem." Pronesl. „A dnes ti někdo něco řekl?" Zeptala jsem se se zájmem. „Jo." Vydechl a já na něj tázavě hleděla. „Rozneslo se to po třetím patře docela rychle. Pán zla byl tebou zaskočený, nečekal, že znamení přijmeš takhle rychle a hlavně dobrovolně. Myslel si, že s tebou bude muset uzavřít nějakou dohodu, nebo ti něco slíbit, ale ne. Ty jsi k němu prostě nakráčela a nastavila mu svou ruku. Jsem ohromen a zároveň znepokojen. Jsi naprostý šílenec." Řekl a já se postavila, opřela jsem se rukama o stůl a nahla se přes něj k Averymu. „Ty, ani Pán zla nemáte nejmenší tušení, k čemu mi to znamení pomohlo." Řekla jsem pomalu a zřetelně. Avery na mě pouze vykulil oči, očividně nevěděl, co říct.

Znovu jsem se posadila a pozorovala Averyho. „Co nějaká zábava?" Zeptala jsem se. „Co tím myslíš?" Odpověděl mi otázkou. „Je tu nuda." Opřela jsem se a založila si ruce na hrudi. Avery mě napodobil a zamyšleně hleděl. „Šachy?" Zeptal se a já jen protočila očima. „Fajn, tak pojď za mnou." Vstal a začal odcházet z místnosti. Následovala jsem ho a on zamířil do knihovny. Stála jsem u dveří, zatímco on došel až k oknu. „Pojď sem." Otočil se na mě. Došla jsem k němu a on otevřel okno. Chytil mě za ruku a přitáhl si mě k sobě blíž. „Vidíš támhle Rodolphuse a Rabastana?" Zeptal se a já přikývla. „Každé ráno se procházejí zahradou a o něčem diskutují. Koukej." Vytáhl hůlku a mávl s ní. Najednou na bratry začalo dopadat několik sněhových koulí. Otočili se a začali něco pokřikovat. Začala jsem se s Averym smát. „Teď to zkus ty." Řekl a já vytáhla hůlku. Mávla jsem s ní směrem na bratry a nad nimi se objevila obří sněhová koule, která na ně dopadla a celé je zasypala. Smáli jsme se jak šílení, když se bratři snažili vyprostit ze sněhu. Nakonec se jim to podařilo a jeden z bratrů pohlédl našim směrem. Rychle jsme s Averym zapadli vedle okna a smáli se.

„Co tady děláte?" Ozvalo se ode dveří. Prudce jsem se otočila a pohlédla na Draca. „Nic. Chtěli jsme si zahrát šachy." Řekla jsem rychle. „Vždyť ty je neumíš." Zakřenil se Draco. „Třeba bude Avery lepší učitel než ty." Řekla jsem provokativně. „To silně pochybuji." Zamumlal Draco. Avery stál vedle mě a smál se. „Reese, můžeme si promluvit?" Pronesl přísně Draco. „Ups, asi mám průšvih." Šeptla jsem směrem k Averymu a vydala jsem se za Dracem ven z knihovny.

Chytil mě za ruku a přirazil mě na zeď. „Co to, do prdele, děláš?" Vyjel na mě. „Co jako?" Zamračila jsem se na něj. „Říkal jsem ti, že nechci, aby jsi se s kýmkoliv z nich bavila a ty se pak tady směješ s tím magorem." Zvýšil na mě hlas. „Snad nežárlíš?" Uchechtla jsem se. To Draca nejspíše naštvalo. Uhodil pěstí do zdi vedle mé hlavy. „Sakra Reese! Musela jsi to znamení přijímat zrovna dnes? Zrovna tenhle víkend, když se tu všichni pohybují jak chtějí? Proč? Sakra, proč? Myslel jsem si, že jsi proti tomuhle všemu. Tak, do prdele, proč?" Z jeho hlasu zněla zloba i lítost. „Proč se zajímáš? Už se tak stalo, tak to přijmi, tak jak to je a nic za tím nehledej. A nemůžeš mě pořád ochraňovat a držet od ostatních dál. Jsem teď součástí tohohle všeho." Dořekla jsem a Draco udělal krok ode mě. „Tohle nejsi ty." Řekl klidně a zavrtěl hlavou. „Proč tohle říkáš? Jestli ti něco vadí, tak jsi mě neměl do tohohle domu vodit." Naštvaně jsem na něj hleděla. „Jo, to máš asi pravdu. A taky jsem se do tebe neměl nikdy zamilovat a dovolit, aby se cokoliv z tohohle stalo!" Vykřikl na mě. Oba jsme stáli naproti sobě a hleděli si naštvaně do očí. Zrychleně jsme oba dýchali a nic neříkali. Najednou se Draco otočil a mířil pryč. „Kam jdeš?!" Křikla jsem za ním, on však nereagoval. Rozešla jsem se za ním. Ve druhém patře jsem ho uviděla, jak zachází do svého pokoje. Došla jsem před jeho dveře a rozrazila je. Nejspíše mě nečekal, otočil se směrem na mě a jeho oči se leskly.