Vždy svá Nikdy tvá

Další rok

Mávla jsem hůlkou a věci, které byly poskládané na posteli se pomalí vznesly a dopadly do otevřeného kufru. Oblékla jsem si své černé džíny a natáhla si oblíbený zelený svetr. Ještě jsem si před zrcadlem pročesala svou platinovou hřívu a vydala jsem se z pokoje. Vláčela jsem kufr po schodech dolů. Kufr jsem nechala v chodbě a zamířila jsem do kuchyně. „Dobré ráno, Meryl." Pozdravila jsem svou tetu. „Dobré ráno zlato, nachystala jsem ti toasty." Pronesla teta, aniž by se na mě podívala. „Fajn, vezmu si je s sebou. Chci být na nádraží co nejdříve, abych se nemusela mezi ostatními zase tlačit a v klidu si sedla do vlaku." Informovala jsem jí o svém plánu. „Jak chceš Reese, zabalím ti je teda s sebou." Už jsem byla na odchodu, teta mi podala snídani a se zamračeným obličejem dodala „Opatruj se a také mi někdy napiš". Dala mi polibek na čelo, rozloučili jsme se a já spěchala rychle na nádraží. Meryl byla skvělá, byla tu pro mě od mých tří let a já jsem jí neskutečně vděčná za vše, co pro mě kdy udělala.

Na nádraží jsem dorazila mezi prvními, vlak odjížděl až za půl hodiny, takže jsem si v klidu našla místo, sedla si a natáhla nohy. Zavřela jsem oči, zhluboka se nadechla a začala přemýšlet o dalším školním roce.

Přemýšlela jsem zda to bude opět stejné jako předešlých šest let. Jestli Brumbál na mě bude neustále vrhat nenávistné pohledy, McGonagallová na mě soucitně zhlížet a Snape mi neustále podlézat. A co teprve Malfoy, to mě zase čeká rok plný urážek, nadávek, neustálého hledání věcí, vymlouvání proč jdu pozdě, vymýšlení pomst. Jako by to bylo včera, co mě moudrý klobouk zařadil do Zmijozelu a já si ke stolu sedla vedle Malfoye, poprvé a naposled. K večeři byl jako dezert pudink, který mi kydnul na hábit, Malfoy se na mě podíval a začal se strašně nahlas smát a prohlásil. „Umíš ty vůbec jist?" Všichni se smáli s ním a tím tenkrát začala ta celá nenávist mezi námi. Byl to ulízaný namyšlený blbeček a myslím, že po těch letech už mě od něj nemůže nic překvapit.

„Stihla jsem to." Přiřítila se udýchaná Brooke a sedla si naproti mě. Podívala jsem se na hodinky. „Vždyť máš ještě deset minut." Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. „Aha, já myslela že jdu na poslední chvíli." Začala se smát. Brooke byla svá, ale aspoň mi pořád nelezla do zadku, jedna z mála jejíž přítomnost mi nevadila. Po chvíli přišla Pansy s Oliv, přisedly si, pozdravily nás a do své konverzace vtáhly Brooke. Já neměla náladu na to si s nimi vykládat všechny zážitky z prázdnin, ani mě nezajímaly jejich. Otočila jsem se od nich a dívala jsem se z okénka na studenty, kteří se tlačili do vlaku. Vlak zahoukal, cukl sebou a rozjel se. Cestou jsem zírala na ubíhající krajinu, byla to nádhera, všude zelené louky, žlutá pole, lesy. Vzala jsem si časopis a četla si, okolí jsem nevnímala. Asi po třech hodinách jsem ucítila něčí ruku na rameni, otočila jsem se a koukla se na Pansy. „Reese, za chvíli budeme v Bradavicích, měla by jsi se převléknout." Řekla a já souhlasně přikývla hlavou, vzala si věci a odešla na toaletu se převléknout. Cestou jsem potkávala spoustu spolužáků, kteří mě zdravili, já na ne vždy jen kýval hlavou. Když jsem se převlékla a šla zpět na místo, vlak začal zpomalovat. Došla jsem si pro věci, vše si posbírala a šla ven z vlaku ke kočárům, které nás odvezly na hrad.

Byl čas večeře, proto jsme všichni hned zamířili do Velké síně. Prošla jsem obrovskými dveřmi a kráčela síní doprostřed zmijozelského stolu na své obvyklé místo. V patách mi byla Brooke s Pansy a zbytek holek, někdy jsem jim říkala pijavice. Kolikrát byly tak otravné a neodbytné. Sedla jsem si ke stolu a v tom uslyšela ten jeho arogantní hlas „Grindelwaldová, tak tu máme zase další rok." Ušklíbl se Malfoy. Zamračila jsem se na něj „Vážně Malfoyi? Hned první den.." Otočila jsem se a po zbytek večera ho ignorovala. Do síně vstoupil Brumbál, předstoupil před nás všechny a klidným hlasem nás všechny přivítal, popřál klidný a úspěšný rok a předal slovo profesore McGonagallové, která začala rozřazovat nové studenty z prvního ročníku. Po rozřazovaní začala večeře, na tohle jsem se těšila, všechny ty dobroty byli tak lákající. Najedla jsem se a v tu chvíli mi bylo skvěle, takový pocit jsem moc často nemívala.

Většinou jsem cítila jen vztek, zlost a opovržení vůči ostatním, bylo to jako kdyby všichni každou chvíli čekaly že jim za zády něco provedu. Nikdo mi nikdy neodporoval ani se se mnou nehádal, když teda nepočítám Malfoye. Učitelé se mnou moc často nediskutovali a raději mi nedávali ani žádné školní tresty, aby náhodou se mnou nemuseli být o samotě. Nevěděla jsem jestli za tohle chování mám být víc vděčná svému dědu Gellertu Grindelwaldovi, jednomu z nejmocnějších kouzelníků nebo jeho synovi a mému otci Phoenixovi. Oba jsou po smrti a přesto mi přišlo, jako bych je měla neustále za zády.

Zvedla jsem se od stolu a zamířila ven z Velké síně do zmijozelské společenské místnosti. Vešla jsem do svého pokoje, kde už byl můj i Pansy kufr. Vybalila jsem si pár věcí, vzala si toaletní tašku s pyžamem a odešla do umývárny. Byl tu takový klid, většina studentů byla ještě na večeři, takže jsem jich ani moc nepotkala. Dala jsem si rychlou sprchu a šla do svého pokoje. Lehla jsem si na postel a do deseti minut jsem usnula, ani nevím že by do pokoje přišla Pansy.