Vítá vás Montana

·20·

60%

|·Nick

Sledoval jsem, jak Dolores kreslí na stěnu modré mušličky a palmy. Prsty, které měla od barvy si odhrnula vlasy z obličeje, takže teď měla na čele modrou šmouhu.

„To děláš proto, aby si někdo, až se půjde vychcat, představoval, že je na Hawaii?"

Protočila očima. „Chci, aby to tady vypadalo pěkně. Všechno. To zahrnuje i toalety." Dál už se mnou nezabývala a dál si matlala na zeď.

Já se rozhodl být taky trochu užitečný. Popadl jsem kbelík s barvou jakéhosi broskvového odstínu a vydal se do jedné z ložnic v horním patře. Nemohl jsem si vzpomenout, kam Lo chtěla, aby tahle broskvová přišla, takže jsem to zatočil doleva a začal pracovat v pokoji na úplném konci chodby.

Když se moje myšlenky po chvíli dostaly k Drewovi, došlo mi, že jsem na něj dlouho nemyslel. Posledních pár dní se všechno točilo ve šťastné bublině, kde jsme spolu s Dolores byli a já z toho všeho byl tak mimo, že jsem se v ničem z minulosti nehrabal. Bylo hrozný nazvat Drewa minulostí. Ale pořád jsem měl pocit, že by byl rád, že jsem na těch pár dní vypustil všechno z hlavy. Že jsem byl konečně šťastný.

A taky by padla aspoň lahev whisky za ten hrdinský výkon s Rebeccou. Pořád jsem nemohl pochopit, kde vzala tu drzost mi volat. Jak mi potom ale řekla Dolores, to že mám její číslo pořád uložené v mobilu znamená, že jsem se pravděpodobně nevzdal možnosti, že se dáme někdy v budoucnu dohromady. V tu chvíli, kdy to říkala, jsem si dával sakra pozor na to, jakým tónem to říká. Přeci jenom to teď mezi námi bylo jinak, než na začátku a já jí vážně nechtěl ublížit takovouhle kravinou jako je moje ex. Rebecca byla ta poslední osoba na světě, kterou bych chtěl kdy znovu vidět.

Vymaloval jsem přes půl pokoje, myslíce na to, proč ta zatracená ženská vůbec volala. Měla svýho bohatýho dědka s jachtou. Co chtěla ode mě? Jedno se nechat muselo, bylo od ní vážně pod úroveň volat mi a jako největší žárlivka vyzvídat o Dolores a Montaně.

Zajímalo mě, co by na tohle řekl Drew. Byl ten typ samaritána, co by mi na devadesát procent pověděl, že v rámci mýho duševního rozvoje to s Rebeccou mám udobřit, chytit se s ní za ruce a poskakovat po zářící duze. Kamarádi. Pche, to si mohli oba strčit někam.

Zato Mitchell by se mnou souhlasil, že by možná bylo nejlepší ji nacpat do drtičky na odpad a nechat ji navždy zmizet.

Než jsem se tím vším ve své hlavě probral, pokoj byl vymalovaný. Už na první pohled bylo jasné, že to bude chtít ještě jednu vrstvu nátěru, ale to mohlo počkat. Byl jsem spokojený. Domek už pomalu začínal vypadat k světu, ne jako nějaká vybydlená záchytka pro cvoky.

Seběhl jsem dolů za Dolores. „Tak jsem tam nahoře přemýšlel," začal jsem, na to se ona s hraným zděšením otočila.

„To většinou bývá problém."

Blahosklonně jsem se usmál a pokračoval. „Mohli bychom s Mitchellem něco z toho nábytku opravit. Přišroubit odpadlý dveře, přetřít barvou nebo lakem... Dost by se na tom ušetřilo."

Dolores odložila štěteček do plechovky s barvou. „Nechci tvůj nápad zahazovat hned na začátku, ale mám pocit, že do většiny
toho nábytku se pustil červotoč."

„Určitě se najde aspoň něco. Co třeba ty hodiny? Vypadají pořád dobře."

Dolores je sjela pohledem. „To máš pravdu, možná by ještě šly zachránit," dala mi rychlou pusu. Já se nad vším jen spokojeně usmíval. Byl jsem rád, že jsme to s Dolores vyřešili, protože kdyby se nám to nepodařilo, pravděpodobně bych teď s nervama v hajzlu lozil po stropě u mě v pokoji. A další, momentálně nejpřitažlivější věc byla, že jsem měl důvod trávit více času s Mitchem, což samozřejmě zahrnovalo pivo a probírání basketu. Co víc jsem si mohl přát.