Vítá vás Montana

·1·

1 %

|·Nick

„Nicku, dáš si Colu a sendvič?" Otec nakoukl do auta. Oči mu zářily ve světlech pumpy a já se na něj s nechutí zašklebil.

„Tyhle sračky nežeru." Choval jsem se jako malej rozmazlenej parchant, kterýmu koupili červené autíčko místo modrého, ale chtěl jsem otce vytrestat za to, že mě do něčeho nutil. A to přesněji do odjezdu do stupidní Montany na nějakej ranč. Dával jsem si záležet, abych měl obličej stažený v podrážděné grimase a oči jak dva bodavé kaktusy.

Otec si jen unaveně povzdechl. Řídil už pět hodin v kuse a já měl opravdu nutkání se ho zeptat, jestli nechce vystřídat, ale neudělal jsem to. Když jsem měl trpět já, bude trpět i on, takže mě jeho únava, bolest zad a zdřevěnělý nohy nezajímaly. Zarazil jsem si sluchátka do uší a dělal, že ta osoba vedle mě vůbec neexistuje.

Vydržet už jen dvě hodiny. Potom mě vysadí v tom zapadákově a zmizí a já budu mít pokoj. Myslel jsem si, že když jsem si dal sluchátka do uší, dal jsem otci jasně najevo, že odcházím do svého světa a nehodlám se s ním bavit. On měl ale jinou představu o tom, jak strávíme ty poslední hodiny na cestě.

Oba dva jsme měli v zálibě gesty vyjadřovat to, co jsme nechtěli říkat slovy, takže můj milovaný zploditel dal hlasitost rádia na maximum, aby mě donutil vytáhnout sluchátka z uší.

Nejdřív jsem si říkal, že ho to samotného brzo přestane bavit. Celé auto dunělo a palice ho musela bolet už při první písničce. Mně aspoň ten rachot tlumila sluchátka, ve kterých jsem si vypnul hudbu, jelikož se nedala poslouchat zároveň s těma jeho country sračkama. Takže jsem jen potichu vzdoroval a v duchu se mu smál, protože netušil, že mi vlastně do uší nic nehraje.

Jenže tatík měl výdrž. Uplynulo dvacet minut a on pořád ne a ne to ztlumit. Mně už to ale přestávalo bavit. Sbalil jsem tedy sluchátka do kapsy a sám to rádio ztišil.

„Co chceš?" zeptal jsem se otráveně a protočil očima. „Mám pocit, jako že mi chceš už asi dvacet minut něco říct."

Tentokrát se ale na tom obličeji, který za ten rok zestárl tak o deset let, a to i mojí vinnou, objevil úšklebek. Byl potěšenej, že jsem to byl já, kdo to nevydržel a prohrál náš tichý souboj.

„Je to jednadvacet minut, abych byl přesný." Ten úšklebek se ještě zvětšil. „A chtěl jsem říct, že doufám, že se zase nezavřeš do pokoje, ale budeš i venku pomáhat Dolores."

„Dolores? Tak se ta ženská jmenuje?" uchechtl jsem se. „To jsme v nějakým starým westernu, nebo co?" Takový zastaralý jméno. Jako pro babku. Málem jsem se i zasmál, jak mi to připadalo vtipné.

„Být tebou, nesměju se." Mezi jeho obočím se vytvořila vráska vzteku a vypadal srdečně naštvaně, jako bych snad urazil jeho vlastní dceru. To se znali tak dobře? Možná mi za ten rok v izolaci něco uniklo.

„Dolores je mladá a chytrá žena. Ten ranč si po smrti Johna dobrovolně vzala do péče a snaží se ho opravit. Sama. Takže doufám, že se vzmužíš a přidáš ruku k dílu."

No už jsem se viděl. Otec tu Dolores vychvaloval už když jsme vyjížděli z domu a mluvil o ní tak hodinu v kuse. Zato já měl jinej pocit. Bude to beztak nějaká dcera zlatokopka po Johnovi, co měl na účtu tolik peněz, že by si za ně mohl koupit celý somálský lid a k tomu ještě půlku Afriky. Teď už má určitě zamluvenou partu těch nejlepších zedníků, tesařů, elektrikářů a zahradníků, aby pietní ranč po taťkovi zpravili, zatímco ona si odběhne na manikúru.